Jdi na obsah Jdi na menu
 


Staré řecké báje a pověsti pro 7.-8.třídu

Eduard Petiška

Staré řecké báje a pověsti - VÝBĚR

PROMÉTHEUS

Modrá obloha se zhlížela ve vodách a vody byly plné ryb. V povětří létala hejna ptáků a na zemi se pásla na lukách stáda. Ale nikdo stáda nehlídal, nikdo nelovil ryby a nikdo nenaslouchal ptačímu zpěvu. Na zemi chyběl člověk.

Smutně bloudil po zemi Prométheus, potomek božského rodu Titánů, a marně hledal živé bytosti, které by chodily vzpřímeně jako on a které by se mu podobaly tváří. Viděl však hlínu, dávající život trávě, rostlinám a stromům, a spa­třil husté deště, snášející se na zem. Dešťová vody udržovala v přírodě život, a tam, kde nepršelo, umíraly stromy i keře a narůstala poušť. Když Prométheus poznal sílu země a vody, smísil hlínu s dešťovou vodou a vytvořil sochu prvního člověka. Podobala se bohům. Pallas Athéna, bohyně jasného rozumu a moudrosti, vdechla neživé soše ducha a šedivá hlína zrůžověla, začalo v ní bušit srdce a doposud ne­hybné nohy a paže učinily první pohyby. Tak poslal Prométheus na svět první lidi.

Dlouho lidé nevěděli, jak užívat ducha — daru Pallas Athény. Žili jako malé děti. Viděli, ale nepoznávali, slyšeli, ale nerozuměli, chodili po zemi jako ve snu. Nedovedli pálit cihly, ani přitesávat trámy, ani stavět domy. Jako mravenci se hemžili po zemi i pod zemí v temných koutech slují. Nevěděli dokonce, že se jaro střídá s létem, léto s podzimem a podzim se zimou.

Tu se vydal Prométheus mezi lidi a učil je stavět domy, učil je číst, psát a po­čítat a rozumět přírodě. Naučil lidi zapřahat zvířata do jha i sestrojovat povozy, aby lidé nemusili nosit břemena na zádech. Ukázal jim, jak se stavějí lodě a jak plachty ulehčí veslařům práci. Vedl je do hlubin země za skrytými poklady. Měď, železo, stříbro i zlato začaly opouštět pod pilnýma rukama horníků podzemní lo­žiska.

Dříve lidé neznali léku, nevěděli, co jim prospívá a co škodí. Prométheus jim poradil, jak mísit hojivé masti a uzdravující léky. Odhalil užaslým lidem všechna umění a lidé se horlivě všemu učili.

Bohové, shromáždění na hoře bohů, na Olympu, pozorovali nedůvěřivě po­kolení lidí na zemi, které se naučilo od Prométhea práci, vědám i umění. Zvláště vládce všech bohů, Zeus, se mračil den ode dne víc a víc. Zavolal si Prométhea a řekl mu:“Naučil jsi lidi pracovat a myslit, ale nenaučil jsi je ještě dobře, jak mají ctít bohy a jak jim obětovat, jak se jim klanět. Víš přece, že na bozích záleží, bude-li rok úrodný nebo chudý, navštíví-li zemi mor nebo blahobyt. Bohové vládnou nad osudy lidí. I já sám vrhám své blesky, kam se mi zachce. Jdi k lidem a řekni jim, aby nám obětovali, nebo je stihne náš hněv.“

„Lidé budou přinášet bohům oběti,“ odpověděl Prométheus, „ale ty, Die, si přijď vybrat, co mají obětovat.“

A Prométheus zabil býka, maso ukryl do býčí kůže a navrch položil žaludek. Na druhou hromadu dal kosti, ale obalil je tukem tak, že je nebylo vidět. Hroma­da kostí obalených tukem byla větší a zdála se i lepší. Sotva Prométheus všechno připravil, ucítil Zeus příjemnou vůni chystané oběti a sestoupil z nebes na zem.

Prométheus spatřil Dia a zvolal:

„Bohové, vyberte si, který díl je vám milejší. Co, vládce bohů, vybereš, to bu­dou smrtelní lidé obětovat.“

Zeus poznal, že ho chce Prométheus oklamat. Nedal však najevo hněv a na­schvál vyvolil hromadu lesknoucí se tukem.

Prométheus přistoupil s úsměvem k hromadě a odhrnul tuk. Objevily se ho­lé kosti. Když odkryl býčí kůži, zavonělo čerstvé maso. Od těch dob obětovali lidé bohům tuk a kosti, maso si ponechávali pro sebe.

Zeus nenechal smělý Prométheův čin bez trestu. Rozhodl se, že lidem vezme oheň. Připadla jim lepší část, maso, ať je tedy jedí syrové. Vládce bohů poručil ihned mračnům, aby lijákem uhasila všechna ohniště. Divoký vítr rozmetal horký popel a odnesl jej do moře. Tak ztratili lidé oheň, který potřebovali nutně k životu a práci. Nemohli péci chléb ani vařit, kovárny zpustly a dílny osiřely. Za chlad­ných dnů a mrazivých nocí nebylo kde se ohřát.

Prométheus viděl neštěstí seslané na lidi, cítil s nimi a neopustil je. Věděl, že v Diově paláci plápolá dnem i nocí jasný oheň. Vplížil se proto v noční tmě na horu Olymp do zlatého paláce vládce bohů. Potichu, nikým nezpozorován, vzal trochu ohně z Diova krbu a ukryl jej v duté holi. S ohněm se vesele vrátil zpátky k lidem. Přinesl jim, po čem tolik toužili.

Zase se pozvedly plameny na lidských ohništích i v dílnách a vůně vařených pokrmů a pečeného masa stoupala k nebesům a dotkla se i nosu vládce bohů. Zeus shlédl na zem a spatřil kouř stoupající z komínů. Rozhněval se zlým hně­vem bohů. Ihned určil lidem nový trest. Zavolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášený umělec. Bydlil pod kouřícími sopkami, kde měl své dílny. To­mu poručil, aby zhotovil sochu krásné dívky. Héfaistos poslechl a zanedlouho stá­la před Diem nádherná socha, jakou svět neviděl. Zeus jí vdechl život. Bohyně Athéna jí dala skvostný závoj, bělostné roucho a skvělý pás, bohyně krásy, Afrodita, jí dala nadpozemský půvab a Hermes, posel bohů, jí daroval živou řeč a milý a úlisný hlas. Potom ji ověnčili. Zeus jí vložil do rukou zlatou schránku a nazval dívku Pandorou, vším obdařenou. Lstivý Hermes odvedl Pandoru na zem k Pro­métheovu bratru Epimétheovi.

Prométheus často bratra varoval, aby nepřijímal od bohů žádné dary. Ale Epimétheus při pohledu na krásnou Pandoru zapomněl na všechno varování a na všechny rady. Vlídně ji přijal do domu i se zlatou schránkou. Byl zvědav, co mu bohové ve schránce posílají, a požádal dívku, aby pozvedla víko.

Pandora ochotně schránku otevřela. Se svištěním, kvílením a nářkem vylétly ze zlaté schránky zlé nemoci, bolesti, bída a strasti, zakroužily nad domem a roz­letěly se po celém světě, jenž doposud neznal nic z takového zla. I Pandora se po­lekala a rychle víko zase přiklopila. Všechno zlé ze schránky vyletělo a zbyla v ní jen naděje. Nemoci a strasti ji přitiskly až k samému dnu, a proto jí do světa vyra­zilo tak málo.

Nemoci a bída začaly obcházet lidská obydlí a v patách za nimi přicházela smrt. Bolest a těžké myšlenky budily lidi ze spánku a zlé sny jim tížily hruď. Jen naděje, jenom naděje bylo mezi lidmi málo. Zůstala téměř celá uzamčena v Pan­dořině schránce.

Diův hněv se snesl i na Prométhea. Vládce bohů vyslal Héfaista s pomocní­ky, aby přikovali odbojného Prométhea nejtěžšími a nejpevnějšími řetězy k vyso­ké skále v pohoří Kavkazu. Nerad poslechl Héfaistos rozkazu vládce bohů a přiko­val Prométhea ke skále tak těsně, že se nemohl ani pohnout.

Vysoko nad propastí, v které pluly cáry mlh, visel Prométheus mezi nebem a zemí, ale nepokořil se, neprosil Dia o milost.

Když Zeus viděl, že Prométheus neprosí o milost a že hrdě nese svůj osud, vyslal za Prométheem na Kavkaz obrovského orla. Orel přilétal každého dne k upoutanému Prométheovi, trhal mu ostrým zobanem játra z těla a živil se jimi. V noci játra Prométheovi znovu narůstala a orel měl ráno připravenou novou po­travu. K takovému trápení odsoudil Zeus Prométhea navěky. Uplynulo mnoho let, ale Prométheus se nepodrobil.

Po staletích, která Prométheus prožil v mukách a osamění, spatřil hrdinu připoutaného ke kavkazské skále Hérakles, syn Dia, vládce bohů. Ubíral se tudy na cestě za zlatými jablky Hesperidek. Právě přilétal orel, aby se nasytil. Hérakles odložil kyj, napjal luk, namířil a jedinou ranou zabil zlého dravce. Potom rozdrtil Prométheovy okovy a daroval mu svobodu. Aby však byl Zeus usmířen a splnila se jeho kletba, musil Prométheus nosit železný prsten, v němž byl zachycen kou­sek kamene z kavkazské skály. Tak byl Prométheus navěky připoután, jak Zeus určil.

A od těch dob nosí lidé prsteny s kamenem na památku Prométheova činu. Nosí je dodnes, i když už dávno zapomněli na Prométhea, který se nechtěl poko­řit před bohy a v neštěstí stál věrně při lidech.

 

POTOPA

K vládci bohů, Diovi, se donesla pověst o tom, jak jsou lidé zkažení a jak se neštítí ani zločinů. Řekl si, že sestoupí na zem. Chtěl se přesvědčit na vlastní oči, zda lidé opravdu loupí a vraždí a uctívají lež místo pravdy a posmívají se bohům.

S lítostí a rozhořčením poznával všude, kam se na své pouti dostal, že lidé jsou ještě horší, než vyprávěly pověsti. Jeden druhému kradl a přitom mu lhal do očí, hostitelé přepadali své hosty ve spánku a pobíjeli je, děti se těšily na smrt svých rodičů a s touhou očekávaly dědictví, ženy vařily jedy svým mužům a bratr napínal luk proti bratrovi. Diovi bylo lépe, když procházel skalnatými, liduprázd­nými končinami než v městech a vesnicích mezi lidmi.

Jednoho večera došel Zeus k paláci arkadského krále, který se jmenoval Lykáón. Lidé poznali, že se blíží bůh, a začali se modlit. Král Lykáón se však lidem posmíval. Uvidíme, myslil si Lykáón, je-li ten pocestný bohem. Vyzkouším ho. Měl v paláci jako rukojmí muže z kmene Molossů. Jednoho z nich zabil a dal ho uvařit. Až se pocestný nasytí lidského masa a upadne do hlubokého spánku, chtěl Lykáón zavraždit i jeho.

Služebníci předložili Diovi mísy s kouřícím pokrmem. Zeus poznal, jakou neblahou hostinu mu král uchystal, a zahořel hněvem. Seslal na palác zločinného krále Lykáóna blesk a ohlušující hrom se rozlehl po celém království. Odevšad vy­šlehly plameny a lačně polykaly králův majetek. Lykáón sám vyrazil ve smrtel­ných úzkostech z hořícího domu a prchal před Diovým hněvem. Otvíral ústa, ale oněměl děsem. Když se mu konečně vrátil hlas a chtěl křičet, vydralo se mu z úst vytí. Padl na všechny čtyři a cítil, jak mu nohy a ruce a celé tělo obrůstá srstí, jak se mu protahuje obličej. Z Lykáóna se stal vlk, věčně toužící po krvi. Od těch dob obchází stáda pasoucí se na loukách a oči mu divoce jiskří jako dříve, dokud ještě byl králem.

Zeus se vrátil na nebesa a svolal sněm bohů. Bohové spěchali po Mléčné drá­ze do mramorové síně, kde na trůně seděl Zeus, rozhněvaný a zamyšlený. Sotva se shromáždili, zahřměl hlas vládce bohů. Vyprávěl jim o tom, co na zemi spatřil a zažil.

„Jeden palác jsem už rozdrtil bleskem,“ řekl, „ale je třeba potrestat všechny lidi. Chtěl jsem sežehnout zemi ohněm svých blesků, obávám se však, že by od ta­kového obrovského požáru chytilo ovzduší i širá nebesa. Vždyť všichni známe věštbu, že přijde doba, kdy země, moře i nebesa vzplanou a svět zajde v plame­nech. Proto sešlu na zem potopu a omyji tvář země od špatností a nehodného lid­ského pokolení.“

A Zeus dá uzavřít do jeskyň severák s větry rozhánějícími mraky a vypustí jižní vítr. Jižní vítr zamává mokrými křídly a vzlétne, na čele mu sedí hustá mlha a z šedivých vousů mu stéká déšť. Pravicí tiskne a trhá temná mračna a vypouští vodní přívaly. Bůh vod Poseidon pomáhá svému bratru Diovi. Svolá bohy všech řek a poručí jim, aby dali proudům vystoupit z břehů, aby strhávali hráze a poslali vlny do lidských příbytků.

Tu vystoupí řeky z řečišť a zatopí vesnice i města, přikryjí oblili, keře i stro­my a hladina stoupá nad střechy domů a brzy zmizí pod vodou i špičky věží. Lidé se snaží spasit se plaváním, ale zalykají se bičujícím deštěm a jen málokomu se podaří dosáhnout vrcholků hor. Brzy však stoupne voda i nad vrcholky hor a spláchne lidi do hlubin nového nekonečného moře. Jiní lidé nasedli do člunů a do lodí a zápasí na vzdutých vlnách o holý život. Ztroskotávají na skalnatých mělčinách, jež před nedávném ještě byly hřebeny nejvyšších pohoří. Zvědavé ryby plují hluboko pod hladinou v korunách stromů a prohánějí se v domech a chrá­mech, jejichž okna a dveře vylomily rozbouřené vlny. Jeleni, kanci a vlci zápasí marně s vlnami a lesy obývají delfíni. Země se stala jediným mořem. Leckterý pták unavený letem padl do vody, když neměl, kde by odpočinul. Koho nepohlti­ly vlny, zemřel hlady.

V krajině Fókis se zvedala nad vodní plání ještě hora Parnas. K této hoře za­mířil malý člun, v kterém se plavil Deukalión, syn Prométheův, s manželkou Pyrrhou. Prométheus je včas varoval a dal jim pevný člun. Jakmile Zeus zpozoro­val, že z celého lidstva zbývají jen Deukalión a Pyrrha, lidé spravedliví, poctiví a bohabojní, rozptýlil mraky a ukázal nebesům zem a oblohu zemi. Také Posei­don odložil trojzubců vidlici, kterou čeřil moře, zavolal svého syna Tritona a roz­kázal mu, aby zatroubil na obrovskou lasturu. Triton uměl na ni troubit tak moc­ně, že naplnil troubením ovzduší celého světa. Zatroubil a vody začaly ustupovat, řeky vstoupily do svých řečišť a moře dostalo opět břehy.

Deukalión s Pyrrhou přistáli u hory Parnas, padli na kolena a děkovali bo­hům za záchranu. Pak se rozhlédli kolem sebe a viděli jen pustou zemi. Lesy měly ve větvích ještě kusy bahna a celá krajina byla tichá, bez života. Povzdechl Deuka­lión:

„Milá Pyrrho, zbyli jsme jediní z celého lidstva. Co si počneme? Kéž bych dovedl jako můj otec Prométheus dát hlíně tvar člověka a vdechnout jí život!“

Se slzami v očích se modlili Deukalión a Pyrrha na stupních polorozpadlého, mechem zarostlého chrámu bohyně Themis, matky Prométheovy. Prosili, aby jim pomohla vzkřísit na mrtvé zemi opět život. Dojatá bohyně jim poradila:

„Vyjděte z chrámu, zahalte hlavy a házejte za sebe kosti veliké matky.“

Zamyšleni vyšli z chrámu. Nedovedli pochopit, že by na nich bohyně žádala,aby rušili klid mrtvých předků. Přemýšleli dlouho. Náhle Deukalióna napadlo, že velikou matkou mínila bohyně zemi.

„Země je velikou matkou nás všech,“ řekl Deukalión, „a kosti veliké matky mohou být jen kameny v hlíně.“

Pochyboval však, že by kameny mohly oživit zemský povrch. Přesto nasbíral s Pyrrhou kameny a házel je za sebe. Stal se zázrak. Sotva kameny za jejich zády dopadly na zem, začaly ztrácet svou tvrdost, a co v nich bylo vlhkého, stalo se ma­sem a počalo narůstat do tvaru lidského těla. Co bylo v kamenech tvrdé a nepoddajné, změnilo se v kosti, co bylo v kameni žílou, dalo vznik žílám v lidském těle. Kameny vržené Deukaliónem braly na sebe podobu mužů, kameny hozené Pyrr­hou se proměnily v ženy.

Tak vznikl nový lidský rod, houževnatý v práci a odolávající útrapám a stras­tem. Zrodil se z kamene a jako kámen byl nepoddajný a tvrdý.

 

ORFEUS

V řecké krajině nazývané Thrákie žil před dávnými lety slavný pěvec Orfeus. Hrá­val na lyru a dovedl k tomu tak krásně zpívat, že jeho zpěvu nikdo neodolal. I ptá­ci umlkali a naslouchali jeho písním a zvířata opouštěla les a táhla za ním. Vlk bě­žel vedle beránka, liška se zajícem, a nikdo nikomu neublížil. I hadi vylézali z děr a naslouchali a kamení uhýbalo zpívajícímu Orfeovi z cesty. Řeky se jeho zpěvem zastavovaly a ryby se vynořovaly nad hladinu, aby, lépe slyšely jeho píseň.

Lidé mu naslouchali, smáli se i plakali, podle toho, jaký byl jeho zpěv. Zapo­mínali na své starosti a musili jednat tak, jak tomu chtěla jeho píseň. Na místa a na hostiny, kde Orfeus zpíval, přicházeli i bohové. Sestupovali po Mléčné dráze na zem za jeho hlasem.

Také vodní víly, Najády, vystupovaly z vln, sotva zaslechly Orfeův zpěv. Do jedné z nich se Orfeus zamiloval, odvedl si ji domů a oženil se s ní. Víla se jmeno­vala Eurydika a byla líbezná jako Orfeovy písně.

Krátký čas žili spolu šťastni. Jednoho dne musil Orfeus odejít z domu a Eu­rydika osaměla. V samotě zatoužila po zelených hebkých loukách, kde zurčí pra­meny a říčky. Tam bydlily v třpytivých vodách její družky, Najády. Vzpomínala na ně a usmyslila si, že je navštíví.

Vyběhla ven a těšila se, jak své přítelkyně překvapí. Pospíchala nejkratší ces­tou loukami. Tu ji v noze prudce zabolelo a bodavá bolest se jí rozlila po celém těle. Pohlédla na zem a spatřila mihnout se travinami jedovatého hada. Ve mdlobách klesla na louku. Hadí jed byl krutý, zastavil jí srdce. Eurydika zemřela a neprobu­dil ji ani pláč jejích družek, vodních vil, ani Orfeovo zoufalství, když se s ní zase shledal.

Orfeus pohřbil mrtvou Eurydiku a s ní i všechny radostné písně. Smutně bloudil po světě a lidem se při jeho nových písních už jen slzy Hnuly po tvářích. Listí na stromech vzdychalo a divoké šelmy vycházely z lesních houštin s vlhký­ma očima.

Nikde na zemi nenacházel Orfeus pokoje. Bez ustání myslil na svou Eurydi­ku a na štěstí, které ztratil. Čas nedovedl zmírnit jeho bolest a smutek. Po dlou­hém neklidném putování se odhodlal, že sestoupí pod zem do podsvětní říše, kam odcházejí stíny zemřelých. V podsvětí vládl bůh Hádes s manželkou Persefonou lidským duším, jejichž těla na zemi zemřela. Podsvětní bohy chtěl Orfeus prosit, aby mu vrátili jeho Eurydiku, aby jí dovolili porušit zákon smrti a navrátit se na zem mezi živé lidi.

Orfeus zamířil na západ, neboť tam někde v dálce se v černých skálách skrý­val vchod do podsvětí. Šel, a když se mu zdálo, že zabloudil, začal smutnou píseň o mrtvé Eurydice. Píseň obměkčila i stromy. Ukazovaly mu větvemi cestu a milo­srdná tráva sklonila stébla na stranu, kudy vedla cesta do podsvětí.

Konečně spatřil Orfeus řadu nehybných cypřišů a spoustu černých skal, ztrá­cejících se v šedivé mlčenlivé mlze. Vnořil se do té mrtvé mlhy. Náhle se před ním rozsvítily tři páry ohnivých očí a ozval se divoký štěkot. To vítal Orfea trojhlavý pes Kerberos, strašný hlídač v bráně vedoucí do podsvětí. Ucítil živého člo­věka. Ale Orfeus se dal do zpěvu a ve všech třech krvavých tlamách zmlkl štěkot. Obrovský pes ulehl a propustil Orfea do království smrti. Zpívaje kráčel Orfeus sráznou stezkou dolů, vyhýbal se místům, z nichž šlehaly plameny, ale i plameny strnuly a jejich žár se zmírnil, sotva k nim dolehl jeho hlas.

Orfeus se vmísil do tichého zástupu vzdušných stínů. Ty všechny pospíchaly na břeh temné řeky Styx. Brzy přijel člun se starcem Charónem, který převážel šedé postavy do podsvětí.

Orfeus vskočil do loďky za dušemi mrtvých, ale Charón poznal, že do loďky vstoupil živý člověk. Nechtěl Orfea převézt na druhý břeh. Nešťastný Orfeus začal zpívat a rozplakal i starého Charóna. Už Orfea nevyháněl.

Loď přirazila k břehu a duše mrtvých odcházely k soudu. Orfeus se však vy­dal hledat vládce podsvětí. Přešel louku, po níž bloudily stíny těch, kdo na světě nebyli ani dobří, ani zlí, spatřil končinu blažených, elysium, kde se radovaly duše dobrých lidí, i chmurný Tartaros. Tam si trápením a mukami odpykávaly duše ze­mřelých zlé skutky spáchané za života na zemi. Kamkoli v tartaru Orfeus se zpě­vem vstoupil, mizelo utrpení, dokud zněl jeho hlas. Týrané duše zapomínaly na své útrapy a jen naslouchaly. Stín mrtvého krále Tantala zapomněl na svůj věčný hlad a žízeň, kterými ho bohové potrestali, stín krále Sisyfa si odpočinul na chvíli od své namáhavé a marné práce.

Uprostřed království mrtvých seděl na černém trůně vládce podsvětí, zamra­čený Hádes. Černé vlasy mu splývaly na čelo a v bílém obličeji svítily chladné oči. Vedle něho seděla Persefona v černých šatech a její tvář z nich vystupovala jako bledý měsíc z nočního mračna. Orfea zamrazilo při tom pohledu, ale jeho láska byla silnější než strach. Zazpíval před mocnými vladaři.

Zpíval o své lásce k Eurydice a o smrti, která předčasně odvedla její duši do říše snů. O své bolesti zpíval, o smutku bez konce a bez hranic. Prosil bohy pod­světí, aby mu dovolili odvést Eurydiku opět na zem. Stejně nikdo ze smrtelníků neujde poslední cestě do jejich panství. I Orfeus s Eurydikou přijdou jednou do říše mrtvých.

Hádes i Persefona dojati poslouchali jeho zpěv.

„Splním ti tvé přání,“ řekl Hádes, když Orfeus dozpíval. „Eurydika se může vrátit mezi živé lidi. Ty se však cestou z podsvětí na manželku neohlížej. Ohlédneš-li se po ní, než vyjdete na zemský povrch, zmizí ti a vrátí se mezi stíny a už ji neuvidíš.“

Orfeus radostně poděkoval a na pokyn vládce podsvětí se zvolna přiblížil stín Eurydiky, aby následoval manžela nahoru na svět.

Šli známou stezkou k povrchu země, vstoupili na Charónovu loď a dali se převézt.

Kráčeli krajinou nesmírného ticha. Orfeus šel napřed a naslouchal, zda neu­slyší za sebou krok Eurydiky. Slyšel jen svoje kročeje a zachvátila ho hrozná úz­kost Snad se Eurydika opozdila, nezná cestu a zbloudila v podsvětí, snad se jí přihodilo něco zlého. Ve strachu zapomene Orfeus na slib a otočí se. Před očima se mu rozplyne obraz Eurydiky a milovaná žena umírá podruhé. Lehký vánek se dotkne Orfeova čela jako poslední políbení a pak stojí na stezce uprostřed ticha sám a sám. Zoufalství přepadne Orfea, běží po stezce dolů jako šílený, volá Eurydiku a bez dechu doběhne k řece a k Charónovu člunu. Ale nadarmo tentokrát prosí převozníka, aby ho převezl na druhý břeh.

Sedm dní bloudil Orfeus po břehu podsvětní řeky a zkoušel dostat se znovu do království smrti. Po sedm dní mu byly pokrmem jenom slzy. Všechno bylo marné. Smutně se vrátil zpátky na zem a odešel do pustých hor. Na holé horské pláni zpíval skálám a větru o svém neštěstí. Stromy v údolí ho uslyšely a daly se do pohybu za jeho hlasem. Než dokončil Orfeus píseň, stál kolem něho hustý háj. Holý svah hory se zazelenal houštinami a ptactvo a zvěř zabydlily mladý porost. Orfeus zpíval a jeho píseň kroužila nad vrcholky stromů a vítr ji roznášel k lid­ským příbytkům. Kdekoli ji lidé zaslechli, zmlkli a s pohnutím naslouchali.

Tehdy se krajinou potuloval zástup bakchantek, ctitelek boha vína a bujného veselí Bakcha. Opilé a pološílené vtrhly ženy do háje, v němž Orfeus zpíval své ža­lostné písně. Jeho smutný zpěv podráždil rozjařené ženy a jedna z nich po něm vrhla Thyrsos, hůl obtočenou révou; jiná zvedla kámen a mrštila jím po pěvci. Ale Thyrsos i kámen dopadly před Orfea, sraženy mocí jeho zpěvu. Zdivočelé ženy za­čaly zvedat jedna po druhé kameny a v jejich křiku zanikal Orfeův zpěv. Tu teprve zasáhly kameny cíl a zbarvily se Orfeovou krví. Zpěv umlkal a zhasl s jeho živo­tem. Bakchantky opojené zlým skutkem pobily i zvěř, která Orfea obklopovala a ještě se neprohrála z okouzlení.

Zvěst o Orfeově záhubě se roznesla po celé zemi. Netruchlili pro něho jen li­dé, oplakávala ho celá příroda.

Stromy na znamení smutku odvrhly listy, skály slzely a hladiny řek stouply, jak do nich stékal pláč celé země. Lesní a vodní víly si rozpustily vlasy a oblékly černá roucha.

Orfeova duše sestoupila do podsvětí. Teď se převozník Charón nezdráhal převézt pěvce do říše mrtvých. Stín přicházel mezi stíny. Už z dálky poznal Or­feus svou Eurydiku a spěchal k ní. Mohl se na ni dívat i ohlížet se za ní, neztrácela se mu.

Bůh Bakchus nenechal zlý čin bez trestu. Proměnil nohy zločinných žen v kořeny a jejich těla v kmeny a větve stále zmítané větrem.

Tělo Orfeovo pohřbily Múzy, bohyně umění a moudrosti. Hlava, kterou bakchantky Orfeovi urvaly, plula s lyrou na vlnách řeky Hebru a doplula do moře až na ostrov Lesbos. Od té doby zpívali i slavíci na ostrově krásněji než jinde a ostrov rodil slavné pěvce. I nejslavnější řecká básnířka Sapfó se tam narodila.

Orfeova lyra plující po řece ještě potichu zněla a mrtvá hlava naposledy tiše zpívala. Vlny a břehy opakovaly její tichý zpěv. Podnes zpívají řeky, co si zapama­tovaly z písně mrtvého Orfea.

MIDAS

Ve Frýgii v Malé Asii vládl před dávnými časy král Midas, veliký ctitel boha Dionýsa. Bydlil ve skvělém hradě a byl nesmírně bohatý. Sám o sobě si myslil, že je i nesmírně chytrý, že všemu rozumí a o všem že dovede nejlépe rozhodnout jen on. A jak to už bývá, poněvadž byl králem a měl moc, nikdo mu jeho domýšlivost nevyvracel.

Jednou přivedli rolníci ke králi opilého starce, který se sotva držel na nohou.

Žalovali na něho, že prý ho našli v královských vinicích, jak trhá nejkrásnější a největší hrozny. Nemusili ani žalovat. Holohlavý, od pití tlustý stařec měl bradu i ruce potřísněny šťávou zralých hroznů, i na zeleném věnci na hlavě měl temné krůpěje a věnec byl celý pomačkaný.

Midas ihned poznal ve starci Dionýsova druha Siléna. Silénos patřil do druži­ny veselého boha. Kdysi Dionýsa jako malého chlapce vychoval a od té doby ho neopouštěl. Král Midas slavně a s radostí přivítal vzácného hosta. Rozkázal připravit nejlepší jídla, donést měchy nejznamenitějšího vína a sezval pěvce a hudební­ky, aby při slavnostní hostině zpívali a hráli.

Po deset dní a deset nocí hodoval Silénos s králem a pozvanými hosty. Stří­brné číše po celou tu dobu nevysychaly a místo vína míšeného s vodou se pilo nemíšené, které nutilo všechny hosty k smíchu a veselí. Služebníci živili po deset dní plameny na ohništích a rožně neměly čas vychladnout. Stoly se prohýbaly a praskaly pod tíhou plných mís a celý palác bzučel jako úl a za dne i za noci se nesly z královského sídla zvuky píšťal a lyry a rozmarný zpěv.

Jedenáctého dne sestavil král z rozjařených hodovníků průvod. Silénovi daroval osla, neboť věděl, že Silénos nejraději jezdí na oslu. Ostatní doprovázeli mi­lého hosta na koních, na vozech i pěšky a s jásotem a se zpěvem vyjeli do sousední země, kde se tehdy Dionýsos zdržoval.Potkali boha Dionýsa, jedoucího na zlatém voze taženém tygry. Hledal svého pěstouna Siléna. Potěšilo ho, když spatřil Siléna na oslu v tak slavném průvodu ověnčeného listím a kvítím.“Přej si, co chceš,“ zvolal bůh na krále, „za tuhle službu ti splním přání. Jaký bys chtěl dar?“

Midas se Dionýsovi poklonil a zatvářil se, jak nejchytřeji dovedl: „Ach učiň, aby se všechno, čeho se dotknu, proměnilo ve zlato.“Dionýsos se královu přání usmál a řekl:“Mohl sis, králi, zvolit lepší dar. Co sis přál, to se ti splní.“ Midas se šťasten vracel domů. Pochvaloval si svou chytrost. Nikdy nebude na světě bohatšího krále než on. Nedočkavě zkouší už cestou, je-li pravda, co mu bůh slíbil. Ulomí ze stromu snítku a sotva věří svým očím. Snítka i s lístky žlutě zazáří, je z ryzího zlata. Zdvihne ze země kámen a v dlani drží třpytivé zlato. Dotkne se hroudy hlíny a hrouda je ze zlata. Jde kolem pole, utrhne několik zralých klasů a mezi prsty mu zazvoní zlato. Prochází královskou zahradou, vztáhne ruku po ja­blku a do dlaně mu vklouzne zlaté jablko.

Bez sebe štěstím běží Midas do hradu, a sotva se dotkne dveří, zalesknou se zlatem.

Odhrne závěs a závěs ztuhne ve zlatou stěnu.Poručí vystrojit bohatou hostinu. Omývá si ruce a s blaženým smíchem po­zoruje, jak mu mezi prsty protéká tekuté zlato. Usedne za stůl a vezme do ruky chléb. Ale než donese sousto k ústům, drží v prstech místo chleba kousek ryzího zlata. Sáhne po pečeni, pečené maso se zatřpytí a promění se v zlato. I zavolá král služebníky a chce se dát od nich krmit. Služebníci mu podají pokrm k ústům, a jak se pokrm dotkne jeho rtů, už mu mezi zuby zazvoní zlato. I víno mu houst­ne v ústech ve zlato.

Uprostřed spousty zlata se zmocní krále děs. Hrozí se svého přání a vidí, jak ho obchází číhající smrt. Zemře hlady a žízní.

Chvěje se strachem a rychle dá osedlat koně. Tryskem ujíždí za Dionýsem a zděšen pozoruje, jak se mu uzda v prstech mění ve zlato.

Veselý zpěv mu označil místo, kde Dionýsos se svým zástupem spočinul. Midas seskočil z koně a padl před bohem na kolena:

„Odpusť mi, milostivý Dionýse, mé přání,“ naříkal před bohem, „a zbav mě mého utrpení!“

Dionýsos se nad nešťastným králem slitoval a poradil mu.

„Jdi k řece Paktolu,“ promluvil bůh, „a ponoř se celý do jejích vln. Tak smy­ješ ze sebe nešťastné přání.“

Midas bez meškání pospíšil k řece a celý se do ní pohroužil a omyl si i hlavu a vlasy. Od těch dob nacházeli lidé v řece zlatý písek a říkali o ní, že je zlatonosná.

Král byl rád, že se zbavil hrozného daru, a zlato už nechtěl ani vidět. Raději se procházel po lukách a hájích a naslouchal, jak Pan, bůh pastvin a ochránce stád, hraje na syrinx, na rákosovou píšťalu. Kozonohý, rohatý bůh Pan, celý pokrytý srstí, poskakoval po lesích, honil se za nymfami a plašil pocestné. A když usedl do stínu stromu, pískal na svůj nástroj o sedmi píšťalách samé veselé písničky. Ty se královi nadevšecko líbily.

Pan viděl, jak se jeho písničky líbí, a začal se domýšlet, že hraje lépe než vůd­ce Múz Apollón. Vyzval proto božstvo pohoří Tmólos, aby rozsoudilo, kdo lépe hraje, zda on, nebo Apollón.

Tmólos svolil a odhrnul z obrovských uší větve prastarých stromů.

Nejprve zahrál bůh Pan divokou barbarskou písničku. Na okraji lesa stál král Midas a s po­těšením naslouchal zvukům píšťal, které se překřikovaly jako štěbetavé hlasy ptáku, hvízdaly jako vítr ve skálách a poskakovaly vzduchem jako vlnky řek po kame­nech.

Pan dohrál a Tmólos vybídl boha Apollóna. Apollón odhrnul nachovou řízu a uchopil levicí nádhernou lyru. Měkce udeřil do strun a struny začaly lahodně zpívat. Ztichlým večerem se nesly k nebi sladké tóny, jako by se vznášely na jem­ných stříbrných perutích.

Tmólos dojat Apollónovou písní vybídl Pana, aby před jeho lyrou sklonil svůj syrinx. Apollónovy nebeské písně zvítězily nad Panovým písničkami.

Midas s nevolí vyslechl rozsudek. Protože si myslil, že všemu rozumí a že je povolán o všem rozhodovat, vyhrkl: „To není možné. Panova písnička je stokrát hezčí. Mně se líbí. A když se líbí, musí být přece lepší. Copak nemáš uši?“

Popuzený Apollón přistoupil ke králi a vzal jeho uši do prstů. Uši začaly hned měnit tvar, protáhly se a pokryly se bělavou srstí.

„Teď máš uši, jaké ti patří,“ řekl rozhněvaný bůh a zmizel.

Midas si sáhl na hlavu a nahmatal dlouhé oslí uši. Pozdě litoval, že se pletl do sporu, kterému nerozuměl. Běžel domů a oslí uši ho bily přes hlavu.

Doma si uvázal na hlavu veliký turban a uši pod ním schoval. Ale po čase mu narostly tak dlouhé vlasy, že je nemohl pod turban složit. Tehdy si zavolal služeb­níka, který mu dříve vždycky stříhal vlasy, a odhalil mu své tajemství.

„Teď známe to smutné tajemství jen my dva,“ řekl Midas služebníkovi. „Ni­komu je neprozraď! Zaplatil bys mi to životem.“

Služebník se třásl po celém těle, bál se někomu prozradit, co spatřil na králo­vě hlavě. Tajemství ho však tížilo, příliš tížilo, než aby je mohl unést. Uvažoval a uvažoval, jak by se té tíhy zbavil, a pak mu v noci, kdy nemohl spát, něco na­padlo.

Zrána, vyšel za město k řece a na osamělém místě vyhloubil do země jamku a zašeptal do ní:

„Král Midas má oslí uši.“

Jamku zase přikryl hlínou a domníval se, že tak navěky pohřbil své tajemství. Ulevilo se mu. Spokojeně se vrátil do města a od té chvíle ho už nic netížilo. Krá­le chodil stříhat jako dříve.

Do roka na tom místě u řeky vyrostlo husté rákosí, a když se do něho opřel vítr, šumělo a šeptalo:

„Král Midas má oslí uši.“

Tak se o králově tajemství dověděli všichni lidé. Konečně jednou označili bohové hloupost zjevným znamením, myslili si s uspokojením. Ale bohužel, ne každého hloupého domýšlivce obdaruje Apollón tak velkolepým darem.

 

TANTALOS

V Lýdii, v krajině, která dnes patří Turecku, panoval za starých časů král Tantalos. Nebylo bohatšího krále nad Tantala. Hora Sipylos mu dávala zlato, jeho pole se tá­hla na dvanáct dní cesty a klasy na nich byly dvakrát tak těžké než na ostatních polích. Na travnatých stráních hlídaly houfy pastevců obrovská stáda dobytka.

I bohové obdařili Tantala svou přízní. Dovolili mu, aby s nimi zasedl na Olympu za stůl a účastnil se jejich hostin a poslouchal, o čem nesmrtelní bohové hovoří.

Přesto byl Tantalos obyčejný smrtelník. I jemu předla sudička Klóthó nit ži­vota, sudička Lachesis ji rozvíjela a třetí, Atropos, čekala, až mu ji přestřihne. Ale na smrt Tantalos nemyslil.

„Chodím na hostiny bohů,“ říkal si, „a ničím se od nich neliším. Nalévají mi do poháru božský nektar, jím s nimi božskou ambrózii a vím, co si povídají. Ni­kdo z lidí nemůže pochybovat o tom, že jsem také bohem.“ Nejsi vševědoucí — ozvalo se v Tantalovi svědomí. „To nejsem,“ připustil Tantalos, „ale kdo ví, jsou-li vševědoucí bohové. Vyzkouším je a přesvědčím se o tom.“

Tehdy právě ukradl nějaký smělý chlapík v Diově chrámu na Krétě draho­cenného zlatého psa. Přinesl ho Tantalovi, neboť věděl, že se král bohů nebojí. Král Tantalos skryl ukradený předmět u sebe. Zanedlouho přišel do paláce roz­hořčený kněz.

„Králi,“ řekl, „nebývá zvykem vladařů, že se spolčují s rouhavými zloději. Vrať do chrámu, co ti nepatří.“

„Nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl král.

„Jen si skrývej kradenou věc,“ blýskl kněz očima, „sebe před hněvem bohů neskryješ.“

„Kdybych byl provedl něco zlého,“ usmíval se Tantalos, „jistě by o tom vše­vědoucí bohové už věděli a potrestali by mě.“

A král Tantalos odpřísáhl, že zlatou sošku nemá. Kněz odešel s nepořízenou a král byl přesvědčen, že se bohové jenom tak tváří, jako by byli vševědoucí. Ve skutečnosti nevědí o nic víc než smrtelní lidé.

Zatím bohové věděli dobře o každém Tantalově činu, ale čekali, zda zaslepe­ný král přece jen nedá přednost pravdě před lží, poctivosti před zlodějstvím a spravedlnosti před křivdou.

Tantalova zpupnost rostla a rostla. Už mu nestačilo, že sám směl pít nektar a jíst ambrózii. Kradl božský nápoj a pokrm ze stolu bohů a nosil jej z Olympu na zem, lidem. Každým skutkem se vysmíval božím a lidským zákonům a nakonec si vymyslil hrozný a neslýchaný čin.

Zabil svého syna Pelopa a pozval bohy na hostinu k sobě do paláce. Při ho­stině jim předložil maso vlastního syna. Démétér, bohyně rolnictví, snědla v za­myšlení kousek předloženého pokrmu, ale ostatní bohové zděšeně vyskočili od tabule.

I Tantalos se ulekl, poznal, že bohové jsou vševědoucí, a začal se jim klanět a prosit o slitování. Novým zločinem však dovršil míru zlých skutků. Zeus, vládce bohů, bez váhání srazil nelidského Tantala do nejhlubšího podsvětí, do tartaru. Za zlé činy spáchané zaživa odsoudil Tantala k věčnému trápení.

V říši mrtvých stojí Tantalos v čisté svěží vodě a trýzní ho krutá žízeň. Kdy­koliv se sehne, aby zavlažil vyprahlé, rozpukané rty, voda mu zmizí pod rukama a nahmatá suchý písek. Na dosah roste na větvích nádherné ovoce, a Tantalos ne­může utišit mučivý hlad. Jakmile vztáhne ruku po hrušce, fíku nebo granátovém jablku, zvedne náhlý vítr větve a ovoce zmizí do výšky. Nad Tantalovou hlavou vi­sí obrovský balvan a hrozí každou chvíli zřícením. Věčná smrtelná úzkost stiská Tantalovi hrdlo. Trojími mukami trpí král Tantalos v říši stínů.

Pozůstatky Tantalova syna Pelopa vhodili bohové do kotle. Sudička Klóthó vyňala z kotle Pelopa ještě krásnějšího, než býval, a vzkřísila ho k životu. Chyběl z něho jen kousek na lopatce, který snědla roztržitá Démétér. Snědený kousek na­hradili bohové kouskem slonové kosti. Všichni z toho rodu mívali pak bílou skvr­nu na lopatce.

 

HÉRAKLES

Nejslavnější řecký hrdina Hérakles byl synem nesmrtelného vládce bohů Dia a smrtelné ženy Alkmény.

Už v dětství měl Hérakles větší sílu než dospělý muž. Jednou se připlazili k lůžku malého Herakla dva velcí hadi a začali spící dítě ovíjet a obtáčet mu hrdlo.

Hérakles se s křikem probudil ze spánku, sevřel hady v pěstích a zardousil je jed­ním stisknutím.

Všechen lid si vyprávěl o tom divu, který se v Thébách udal. Slepý věštec Teiresias prorokoval malému chlapci hrdinský život plný práce a na konci života ne­smrtelnost.

Hérakles povyrostl a do Théb se sešli nejlepší učitelé a cvičitelé. Učili mladé­ho hrdinu nejdůležitějším vědám a umění, cvičili ho v zápase, v zacházení se zbra­němi i v jízdě na lehkých rychlých vozech. Hérakles byl chápavý žák a tomu, če­mu se druzí učili dlouhý čas, naučil se za několik dní. Ale už od mladého věku byl zlostný a prchlivý. Jednou ho pokáral učitel hudby a Hérakles mu hodil na hlavu lyru s takovou prudkostí, že stařec klesl mrtev k zemi. Hérakles činu litoval, pla­kal pro svého učitele, bylo však pozdě litovat. Za trest musel odejít do hor k pa­stevcům.

V horách pásl stáda a mezi pastýři dorostl v silného mladého muže.

„Pojďte, budeme spolu zápasit,“ vyzýval často své druhy. A brzy nebylo mezi nimi nikoho, koho by v zápase neporazil.

Dravá zvěř před ním prchala, jako by věděla, že jeho šípy nikdy neminou cíl. Kde stál Hérakles, byla stáda v bezpečí. Času k přemýšlení měl na osamělých hor­ských pastvinách mnoho. Vzpomínal na své dětství a uvažoval o Teiresiově věštbě a o budoucnosti. Zamyšlený, s hlavou v dlaních, spatřil, jak se k němu blíží dvě ženy. První z nich, oblečená v bílé roucho, šla zvolna a klidně. Druhá, v nádher­ných šatech pošitých zlatem a drahými kameny, kráčela tanečním krokem, cestou se upravovala, otáčela a rozhlížela. Předběhla tu první a hned Hérakla oslovila:

„Nevíš, Hérakle, jaký život si vybrat? Vyvol si mě za průvodkyni. Znám nej­příjemnější cestu. Budeš jíst a pít, kolik budeš chtít, a jen nejlepší a nejvzácnější pochoutky. Nebude tě trápit žádná práce a žádná námaha a každý večer tě bude očekávat měkké lůžko. Cizí lidé budou pracovat a ty budeš užívat výsledků jejich píle.“

„Kdo jsi, že můžeš tolik slibovat?“ zeptal se překvapený Hérakles.

„Říkají mi Rozkoš,“ odpověděla žena, „a mám přátele na celém světě.“

Přistoupila bíle oblečená žena a řekla:

„Nic z toho, co je dobré a co je hodno touhy, nedávají bohové lidem bez prá­ce. Chceš-li sklízet, musíš nejdříve zasít. Chceš-li vyniknout, musíš pracovat víc než ti ostatní a odepřít si to, co si oni neodpírají. Zvolíš-li si mne, neslibuji ti leh­kou cestu. Říkají mi Ctnost“

„Nestydíš se nabízet práci a námahu?“ posmívala se Rozkoš Ctnosti.

„Půjdeš-li za Rozkoší,“ řekla Héraklovi Ctnost, „budeš jíst bez hladu a pít bez žízně a nebudeš vědět, po čem bys měl toužit. Projdeš životem jak lenivý stín a nezanecháš po sobě nic, jen prázdný měch od vypitého vína. Rozhodneš-li se pro mne, vykonáš veliké dílo.“

Postavy se rozplynuly. Hrdina neváhal ani na chvíli, jakou cestu vyvolit Roz­hodl se pro ctnost.

I nadešel čas, aby se Hérakles vrátil do Théb. Těšil se, že se mu naskytne pří­ležitost proměnit dobrá předsevzetí v činy.

Nepřátelský král Minyů posílal tou dobou jako každý rok do Théb své vyslance. Měli od Thébanů vybrat nespravedlivý poplatek. Na cestě potkali Hérakla.

„Ustup nám z cesty, jsme vyslanci a jdeme do Théb pro poplatky,“ rozkřikli se Minyové na hrdinu.

„Jsem Hérakles a opustil jsem v horách stáda, abych ochraňoval utlačované. Vraťte se ke svému králi a řekněte mu, že Théby už poplatky platit nebudou,“ za­volal hrdina na vyslance.

„Co stojíte?“ obořil se vůdce Minyů na své bojovníky. „Jeden jediný muž nás nemůže zastavit“

Bojovníci se vrhli na Hérakla, ale ten je ze sebe setřásl jako peří. Přelámal jim oštěpy a celé poselstvo pochytal a spoutal. Svázané je poslal zpátky jejich králi. Potom došel klidně do Théb. Ještě se ani ve městě neohlédl a už dorazil k thébskému králi rychlý posel krále Minyů. Nepřátelský král žádal Thébany, aby vydali Hérakla k potrestání. Bojácný thébský král by byl Hérakla vydal, kdyby nebyl na­razil na odpor hrstky odvážných thébských mladíků. Vyhledali Hérakla a řekli mu:

„Nechceme se poddat vůli nepřátelského krále. Pojď a veď nás proti Minyům. Budeme bojovat podle tvého příkladu.“

„Jak chcete bojovat proti nepřátelskému vojsku, když nemáte zbraně,“ odpo­věděl Hérakles.

Tehdy v Thébách opravdu nebylo zbraní. Nepřátelští Minyové odnesli z Théb všechnu zbroj, aby měli jistotu, že město proti nim nepovstane.

Nadšení mladíků neochladlo.

„Budeme bojovat holýma rukama,“ volali, „nasbíráme kamení a utlučeme ne­přítele!“

„Máme zbraně,“ vyhrkl náhle jeden z nich, „v chrámu bohyně Athény visí staré zbraně zasvěcené Athéně. Ukořistili je naši předkové ve vítězných vál­kách.“

Všichni se rozběhli k chrámu bohyně Athény. O překot snímali staré zbraně z chrámových stěn a se zbraní v ruce se shromáždili kolem Hérakla. Hérakles s nimi vytáhl do hor vstříc ohlášenému vojsku krále Minyů. Vybral k boji soutěsku, kde nepřátelům nebyla jejich přesila nic platná. Nečekali dlouho. Brzy ohlásily mraky zvířeného prachu thébským pozorovatelům, že se blíží veliké vojsko. Už rozeznávali lesklé přílby a zaslechli hluk vozů. Oznámili příchod Minyů Héraklovi a hrdina sám rozestavil své bojovníky. Jako když se v horách utrhne balvan, řítí se do údolí, strhává všechno živé a ničí, co mu přijde do cesty, tak padli Thébané v soutěsce na nepřítele.

Zděšení Minyové se bránili jen chabě, a když Hérakles zabil i jejich krále, za­čali odhazovat zbraně a zmateně prchali zpátky do své země. Thébané nepřítele pronásledovali až do jeho hlavního města a město rozbořili. Slavně se vraceli s bo­hatou kořistí domů do Théb.

O Héraklově vítězství hovořilo celé Řecko a šťastní krajané ani nevěděli, ja­kými poctami by hrdinovi projevili svou vděčnost. I olympští bohové měli z Hé­rakla radost a obdarovali ho. Apollón mu dal luk a šípy, Hefaistos toulec a Her­mes meč. Tak nádherné zbraně nikdo nikdy ještě neviděl.

V Mykénách vládl Héraklův příbuzný, král Eurystheus. Zbabělý a slabošský Eurystheus záviděl Héraklovi slávu a toužil ho pokořit. Byl rodem starší, a proto žádal, aby k němu podle práva vstoupil mladší Hérakles do služby. Hérakles se vzpíral a zeptal se na radu delfské věštírny. Věštba mu ohlásila, že musí prvoroze­nému Eurystheovi vykonat deset prací. Potom bude volný a může od svého pří­buzného odejít.

Hérakla věštba těžce ranila. Žalem ztrácel rozum a nevěděl, co činí. Jen dob­rotivý čas, jenž plyne a smývá i bolesti hrdinů, zmírnil Héraklův žal. S povzde­chem nastoupil cestu do Mykén.

„Konečně se velikému Héraklovi zlíbilo mě navštívit?“ přivítal ho posměšně Eurystheus. Chtěl ještě něco přidat, ale raději zmlkl. Hrdinovi žhnuly oči jako pla­men. Se sklopenýma očima určil král Héraklovi první práci.

„Nejprve mi přines kůži nemejského lva,“ řekl a po očku sledoval odcházejí­cího hrdinu. Přál mu v duchu všechno nejhorší.

Nemejský lev byl strašná šelma. Mnoho lovců se za ním už vydalo, a nevrátil se ani jeden. Hérakles úkol neodkládal a ihned vyrazil. Cestou potkával lidi, vědě­li, kam hrdina míří, a šeptali si:

„Hérakles jde zabít nemejského lva. Je silák, ale kdo ví, jestli se mu to podaří. Nemejského lva dosud neporanila žádná zbraň. Je nezranitelný.“

Hrdina si ničeho nevšímal. Mlčky putoval s lesklou olympskou zbrojí do le­sů, v kterých žil obávaný lev. Mečem si prosekával v houštinách cestu, až přišel na místo, kam se ani ptáci neodvažovali a kde se rozprostíralo mrtvé ticho. Zdálo se, že i listí na stromech bázlivě šumí. Tam se černala lví sluj. Hérakles se před ní po­sadil a čekal. Za soumraku se ozval v lese praskot. Lev se vracel z lovu a mocnými tlapami drtil větve. Hérakles zvedl luk a namířil do křoví. Objevil se obrovský lev, potřásající hřívou skropenou krví. Vzduchem zasvištěl šíp a odrazil se od lví kůže jako od skály. Hrdina namířil znovu, ale i druhý šíp se smekl po srsti nezranitelného zvířete. Když sáhl po třetím šípu, otočil lev pomalu hlavu a spatřil střelce. Přikrčil se a chystal se ke skoku. Hérakles uhnul, a jak lev dopadl před ním na zem, udeřil ho mocně kyjem do lebky. Omráčený lev se zapotácel. Hérakles k ně­mu přiskočil, sevřel mu hrdlo dlaněmi a zardousil ho. Z mrtvého lva stáhl kůži. Lví lebku si posadil na hlavu jako přílbu, přední tlapy si hodil přes ramena a do kůže se zahalil.

Když vstoupil ve lví kůži do mykénského paláce, vypadla Eurystheovi úle­kem číše z rukou.

„Lev, lev!“ zabědoval a pádil z hodovní síně, jako by před ním stál živý nemejský lev. „Zavřete dveře do síně,“ vykřikoval na sluhy, „je tam a otvírá tlamu!“ Překlopýtal schody do sklepa, ukryl se v sudě a přikryl se víkem. Dlouho trvalo, než sloužícím uvěřil, že lev je opravdu mrtvý a že Hérakles přinesl jen kůži. Tepr­ve pak se odhodlal, nadzvedl víko a ukázal sluhům bledou vystrašenou tvář. Vylezl ze sudu a přikazoval:

„Hérakles mi do hradu už nesmí. Rozkazy mu budu posílat po sluhovi.“

Hérakles se s chutí zasmál královu strachu a lví kůži si ponechal. Chránila ho po celý život jako nejpevnější brnění.

Ještě si po cestě neodpočinul, a už tu byl králův posel a oznamoval:

„Král ti, Hérakle, rozkazuje, abys zabil hydru, která pustoší krajinu u města Lerny.“

Héraklovi nezbývalo než se vydat na cestu. Hydra byla hrozná saň, had s de­víti hlavami, z nich prostřední byla nesmrtelná. Nedaleko Lerny potkal hrdina mladého pastýře.

„Hej, příteli,“ zavolal na pastýře, „ukaž mi cestu, kudy se dostanu k hydře. Jdu ji zahubit.“

„Neradím ti to,“ řekl pastýř, „mně hydra zadávila celé stádo ovcí a mého bra­tra odtáhla do močálu. S tou by si dovedl poradit snad jen Hérakles.“

„Jsem Hérakles,“ odpověděl hrdina, „a saň zahubím.“

Jak uslyšel pastýř, že pocestný je Hérakles, probudila se i v něm odvaha a neohroženě doprovodil hrdinu na okraj bažiny, kde měla hydra brloh. Hérakles vystřeloval do brlohu tak dlouho hořící šípy, dokud nestvůru nevylákal na denní světlo. Vylezla se supěním a syčením a jejích devět vztyčených krků se vztekle ky­mácelo nad bažinou. Hrdina se rozmáchl mečem a začal jí utínat jednu hlavu po druhé. Byla to marná práce. Místo uťaté hlavy naskočily dvě nové. Veliký mořský rak se připlazil hydře na pomoc a sevřel Héraklovy nohy. Hrdina roztříštil raka kyjem a zavolal na pastýře, aby mu přinesl hořící dřeva. Statečný pastýř přivlekl větve, zapálil je a podával bojujícímu Héraklovi. Hérakles utínal hydře hlavy a přejížděl rány plamenem. Na spáleném místě už nová hlava nenarosila. Tak se mu podařilo zničit všech devět hlav. Nesmrtelnou hlavu zahrabal do země a přiva­lil na ni kámen. Celý močál se naplnil černou jedovatou krví z hydry. Hérakles namočil do krve svoje šípy. Koho takovým šípem zasáhl, ten neušel smrti.

Pak se rozloučil s pastýřem a vrátil se do Mykén. Eurystheovi vzkázal, že úkol splnil. Eurystheus o tom však už věděl. Pověst o Héraklově činu se rozletěla po celém Řecku.

Král zachmuřeně přemýšlel, jaký by dal Héraklovi nový úkol.

Poslal Hérakla do hor, aby přinesl obrovského divokého kance, který ničil rolníkům v údolích úrodu. A Hérakles přinesl kance živého na zádech do Mykén. Poslal ho pro laň bohyně Artemidy. A Hérakles přivedl nádherné zvíře se zlatými parohy před královský palác. Poslal Hérakla, aby zahnal z Řecka stymfalské ptáky, kteří měli kovové drápy a zobáky a dovedli vystřelovat svá tvrdá pera jako šípy. A Hérakles stymfalské ptáky z Řecka vyhnal.

„Dávám Héraklovi příliš snadné úkoly,“ řekl si král. „Chytit nebo zahnat ně­jaké zvíře, i když je to zvíře podivuhodné, je přece jen možné. Musím si vymyslit úkol, který není možné splnit a který Hérakla zesměšní.“

Poslal k Héraklovi sluhu s rozkazem:

„Jdi ke králi Augiášovi a vyčisti mu v jednom dni chlévy.“

Augiáš měl tři tisíce kusů dobytka, a když uslyšel, proč k němu Hérakles při­chází, jen se usmál. a když to bylo marné, sáhl po kyji a bušil do nezmarného Achelóa, až se rány rozléhaly celým palácem. Říční bůh zase pronásledoval Hérakla a snažil se ho nabod­nout na své býčí rohy. Hérákles raději odhodil kyj, objal Achelóa v pase a začal s ním zápasit. Opřeli hruď o hruď, na skráních jim vystoupily žíly, ale nepovolili. S propletenými údy padli na zem a tu se Héraklovi podařilo dostat se navrch. Při­tiskl boha k zemi. Achelóos se proměnil v kluzkého hada a snažil se Héraklovi vysmeknout. Hrdina neuvolnil železné sevření a byl by hada rozmáčkl, kdyby se mu nebyl proměnil náhle v býka. Býk sklonil hlavu a chystal se k zuřivému útoku. Hérákles uchopil býka za roh a mrštil s ním tak mocně o zem, že mu ulomil roh. Teď uznal Achelóos svou porážku a zmizel z paláce.

Slavila se velkolepá svatba. Hérákles si vzal Deianeiru za ženu a po dlouhé době našel klid. Narodil se jim synáček, dali mu jméno Hyllos a Deianeira mysli­la, že nic nemůže ohrozit její štěstí. V Héraklovi však starý nepokoj jen dřímal a čas od času se probouzel, a vždycky silněji. Nedovedl vydržet stále na stejném místě. Vzpomněl si, že by mohl aspoň navštívit jednoho starého přítele. Na ná­vštěvu se vydal s manželkou. Cestou přišli k široké řece, přes kterou přenášel po­cestné kentaur. Byli kentauři dobří a moudří, takový byl i kentaur, jenž učil Iásóna, ale byli také kentauři zlí a zlomyslní. Takový byl i kentaur, přenášející pocest­né přes řeku. Hérákles nepotřeboval pomoci, vkročil do proudu sám, kentaurovi svěřil jen manželku, aby ji za odměnu přenesl na druhý břeh. Kentaur nesl Héraklovu manželku přes řeku a krásná Deianeira se mu zalíbila. Pospíšil si, a když vi­děl, že Hérákles zůstal pozadu, chtěl mu Deianeiru unést.

Hérákles hned poznal zradu a vystřelil za prchajícím kentaurem jedovatý šíp. Zasáhl jej na velikou dálku a kentaur padl. Z hrudi se mu valila krev. Slábnoucím hlasem řekl Deianeiře: „Rád bych ti, krásná Deianeiro, dříve než zemřu, něco dal, abys poznala, že nejsem tak zlý, jak si Hérákles myslí. Rychle si nachystej do ná­dobky krev, která mi vytéká z rány. Kdyby na tebe Hérákles někdy zapomínal ne­bo tě chtěl opustit, obarvi mu tou krví oděv a nikdy tě neopustí. Ale nepodřekni se, kouzlo by ztratilo moc.“

Kentaur domluvil a vydechl naposled. Deianeira mu uvěřila, nachytala tep­lou krev a nádobku rychle skryla, neboť se už blížil velkými skoky Hérákles. Cesta k hrdinovu příteli jim pak uběhla klidně a bez dobrodružství.

Zanedlouho po té příhodě se Hérákles vydal na válečnou výpravu proti otci Loly. Nemohl mu zapomenout dávné porušení slibu i to, že se ho odvážil obvinit z krádeže koní. Přitáhl s vojskem ke královu městu, obléhal je a dobyl. Město V Africe žil obr Antaios, syn matky Země. Jakmile spatřil Hérakla, vyšel mu naproti.

„Zastav se, poutníku,“ oslovil Antaios hrdinu. „Nepouštím dál na západ ni­koho, kdo si se mnou nezměří síly.“

Hérakles viděl, že obrovi neunikne. Přijal tedy zápas. Obr i hrdina se snažili jeden druhého povalit na záda. Země duněla pod jejich patami, prudce oddecho­vali a čela se jim leskla potem, ale nikdo z nich nevítězil. Kdykoli se Héraklovi podařilo Antaia povalit na zem, obrova síla jen vzrostla a hravě ze sebe hrdinu se­třásl. To matka Země vdechla svému synovi vždy nové síly. Hérakles poznal, že dokud se obr dotýká země, je neporazitelný. Proto uchopil Antaia v pase, vyzdvihl ho do vzduchu a nad zemí ho zardousil.

Po vítězném zápase prošel vyprahlou africkou pevninou a stanul na břehu moře, nad úžinou, které dnes říkáme Gibraltarská. Na obou stranách úžiny posta­vil na památku své cesty obrovské sloupy z kamene. Staří Řekové je nazvali Héraklovými sloupy. Slunce v té končině nesnesitelně pálilo, ožehovalo kůži a před Heraklem byl ještě veliký kus cesty. Tu se nad strádajícím hrdinou ustrnul sluneč­ní bůh Hélios. Půjčil mu svou loďku, v níž se bůh každou noc plaví od západu na východ, kde vstupuje opět do slunečního vozu a vyjíždí s novým dnem na oblohu. V Héliově loďce Hérakles brzy doplul k zemi obra Géryóna.

Jen vystoupil na břeh a už se proti němu rozběhl se zuřivým štěkotem dvouhlavý Géryónův pes. Hérakles ho ubil kyjem a sehnal do houfu obrova stáda roz­ptýlená po lukách. Stáda pak hnal ve směru vycházejícího slunce, neboť tam ně­kde leželo Řecko. Dobytčata se nerada loučila se šťavnatými pastvinami. Zastavo­vala se a žalostně bučela.

Bučení zaslechl Géryón a přihnal se jako bouře na svých šesti nohách. V kaž­dé ze šesti rukou třímal zbraň. Hrozivě mával oštěpy a meči a podobal se celému oddílu bojovníků. Hérakles napjal tětivu luku a vypustil na obra šíp. Zasažený obr běžel ještě kus cesty, než padl. Jed hydry, kterým byly šípy napuštěny, začal účin­kovat. Jediný šíp zabil mocného obra.

Jednoho večera se před královským palácem v Mykénách ozvalo bučení obrovského stáda. Před králem Eurystheem se objevil Hérakles:

„Králi, přihnal jsem ti Géryónova dobytčata. Splnil jsem desátý úkol a teď mě propusť ze svých služeb!“

Potměšilý Eurystheus měl už připravenou výmluvu:

„Nemohu tě ještě propustit,“ řekl, „splnil jsi prozatím jen osm úkolů řádně.

Dva úkoly ti neuznávám. Copak jsi lernejskou saň zahubil sám? Pomáhal ti pas­týř. A za vyčištění Augiášova chléva sis smluvil plat“

„Ale král mi pak slíbené kusy nedal,“ namítal Hérakles.

„Kdyby je dal, byl bys je vzal,“ řekl Eurystheus, „proto ti nemohu uznat ani vyčištění chléva.“

„Dělej, jak myslíš,“ odpověděl rozmrzele Hérakles, „splnil jsem deset úkolů, splním i dvanáct.“

Eurystheus si v duchu říkal: Jen počkej, Hérakle, konečně mám pro tebe práci, proti které všechno, co jsi vykonal, vůbec nic není. Pošlu tě pro zlatá jablka ze zahrady Hesperidek.

Když Hérakles uslyšel, co po něm král žádá, rozhněval se:

„Jak mohu jít pro zlatá jablka Hesperidek? Nikdo z lidí neví, kde zahrada leží.“

„Proto je to také úkol hodný Hérakla,“ usmíval se král, ale Héraklovi se do očí nepodíval.

Hrdina opustil palác, vydal se do světa a všude se vyptával na cestu k Hesperidkám. Nikdo mu nedovedl poradit. Cestou jeho sláva ještě vzrůstala. Kdekoli su­žoval lidi nějaký zlý obr nebo dravé zvíře, vždycky byl Hérakles ochoten pomoci. Jeho kyj, meč a otrávené šípy nezahálely. Tak se dostal na své pouti až do pohoří Kavkazu. Mezi horami se temně rozléhalo sténání upoutaného Prométhea. Hrdi­na šel za tím hlasem. Orel, týrající Prométhea, se právě chystal odletět. Hérakles napjal luk a dobře mířeným šípem orla zabil. Hbitě se vyšplhal na skálu, rozbil Prométheovi okovy a osvobodil ho.

Vděčný Prométheus objal svého zachránce, děkoval mu a zeptal se ho, jak by se mu mohl odměnit. Hérakles pověděl Prométheovi o své bludné pouti za zlatý­mi jablky a Prométheus mu poradil.

„Musíš projít africkou krajinou, až se dostaneš k obru Atlantovi,“ řekl, „toho požádej, aby ti zlatá jablka přinesl. Sám se pro ně nevydávej. Zahradu střeží čtyři víly Hesperidky a strašný stohlavý drak Ládón. Drak nikdy neusíná a každá jeho hlava hučí a syčí jiným hlasem. Ale obr Atlas si s ním poradí.“

Hérakla Prométheova rada potěšila. Cestu do Afriky už znal. Spěchal pod žhavým africkým sluncem k obru Atlantovi. Nezdržoval se hledáním noclehu, spával pod širým nebem. Jednou zase tak spal, zahalen jen ve lví kůži, a tu cítí lehké šimrání na pažích a v obličeji. Otevře oči a vidí hejna drobných trpaslíků Pygmaiů. Jedni nesli provazy a snažili se hrdinu spoutat, druzí se šikovali jako vojsko k útoku. Lezli Héraklovi po hrudi, ohmatávali mu obličej a soukali se mu vzhůru po vlasech. Hrdina se nemohl ubránit smíchu nad vážným počínáním ti­těrných Pygmaiů. Rozesmál se a trpaslíci z něho padali jako z hory, na níž vypu­klo zemětřesení. Hérakles je pochytal do lví kůže a vzal je s sebou.

„Vás odnesu do Řecka,“ smál se a přehodil si lví kůži s trpaslíky přes rame­no.

Tak putoval dál do krajiny Hesperidek, kde žil obr Atlas. Atlantovi určili bohové těžkou práci. Vzpíral nebeskou klenbu, aby se nezřítila na zem. Ohromného obra bylo vidět už z dálky.

„Koho tu hledáš?“ zahučel obr na Hérakla.

„Král Eurýstheus mě posílá pro zlatá jablka Hesperidek,“ řekl Hérakles, „proto jdu k tobě s prosbou, zda bys mi je nemohl přinést“

„Rád ti je přinesu,“ odpověděl obr, „ale vidíš, že držím nebesa. Nemohu své místo opustit.“

„Podržím nebeskou klenbu místo tebe,“ nabídl se mu Hérakles a vzal nebe na svá mohutná ramena.

Atlas zatím uspal v zahradě Hesperidek draka, zabil jej a vrátil se k Héraklovi s třemi zlatými jablky. Stál před hrdinou, díval se, jak se prohýbá pod tíží nebes, a zdráhal se vzít je opět na ramena.

„Hérakle, zachutnala mi volnost,“ řekl Atlas, „opravdu nemám chuť nést ob­lohu.“

„Dobrá,“ odpověděl lstivě Hérakles, „dovol mi aspoň, abych si něčím podlo­žil hlavu. Mám strach, že mi břemeno rozmačká lebku.“

Atlas neprohlédl lest a podepřel rameny nebesa, aby si mohl Hérakles natr­hat trávu a mech.

Jakmile se hrdina zbavil tíhy nebes, shýbl se pro zlatá jablka a běžel odtud, jak nejrychleji dovedl.

Král Eurýstheus se už dávno domníval, že Hérakles přišel cestou o život. A náhle, po tolika letech, se před ním objevil hrdina živ a zdráv. Podal mu tři zlatá jablka Hesperidek a vysypal ze lví kůže trpaslíky Pygmaie. Král žasl.

Zlatá jablka dal Eurýstheus uložit v chrámu bohyně Athény. Bohyně je však opět zanesla do zahrady Hesperidek, jak určil božský zákon.

Král čím dále tím více poznával, že místo aby hrdinu pracemi pokořil, získal mu nesmírnou slávu. Lid viděl v Héraklovi ochránce a osvoboditele. Nebylo kraji­ny, v níž by nebyli obyvatelé Héraklovi vděční za nějaký hrdinský čin. Už jeho jméno probouzelo nadšení a odvahu v srdcích ostatních Řeků.

„Králi,“ oslovil Hérakles Eurysthea, „očekávám tvůj poslední úkol.“

„Jdi třeba,“ rozmýšlel se král, „do podsvětí a přiveď mi pekelného psa Kerbera.“

Trojhlavý pes Kerberos hlídal vstup do říše mrtvých. Dovoloval stínům ze­mřelých lidí vejít do podsvětí, ale nikoho už nepouštěl zpátky na zem. Eurýstheus měl z nápadu velikou radost. Tak nebezpečný úkol Héraklovi ještě nedal.

Hérakles se vydal na západ a touha zbavit se služby u krále ho nutila ke spě­chu. Na západě se skrývala v černých skálách sluj, kudy se vstupovalo do podsvětí.

Sám vladař říše mrtvých Hádes zastoupil hrdinovi cestu.

„Stůj, Hérakle!“ zvolal. „Proč chceš sestoupit mezi stíny? Jsi živ a nepatříš do království smrti.“

„Přicházím z rozkazu krále Eurysthea,“ řekl Hérakles, „uložil mi poslední úkol. Mám přivést do Mykén Kerbera, strážce podsvětí. Podaří-li se mi to, zprostí mě král služby a budu volný.“

„Kerbera chceš odvést?“ podivil se Hádes. „Odvážíš-li se toho, odveď si ho. Ale pod jednou podmínkou. Nesmíš se ho zmocnit zbraněmi.“

Hérakles souhlasil. Kerberos ho přivítal hrozným štěkotem a ze tří párů oh­nivých očí mu vyšlehly plameny. Zlostně se vrhl na Hérakla. Hrdina se rozkročil a stiskl netvora v pěstích. Kerberos se zmítal a dusil, ale Hérakles nepovoloval, dokud pekelný pes nezkrotl. Zkroceného psa vyvedl na zemský povrch. Kerberos poprvé spatřil denní světlo. Z tlamy mu úzkostí začala stříkat jedovatá pěna. Kam dopadla, tam vyrostla jedovatá bylina.

Lidé v Mykénách prchali před Héraklem, táhnoucím podsvětní obludu. Eurystheus uslyšel venku před palácem hluk a zvědavě vyšel. Při pohledu na trojhlavého psa ustrnul a roztřásl se po celém těle. Vběhl do paláce, přibouchl dveře a pevně je zamkl. Za dveřmi křičel na Hérakla, aby psa vrátil tam, kde ho vzal, a víckrát mu už nechodil na oči.

Hérakles odešel spokojen z Mykén, psa vrátil do podsvětí a byl volný. Služba mu skončila. Neskončil však jeho neklidný život, plný dobrodružství. Nikdy se neusadil na jednom místě. Cestoval po světě, kam se mu zachtělo a kam ho zavo­lali, aby svou silou a vtipem pomohl.

Na svých cestách přišel na hrad mocného krále, který měl krásnou dceru. Lola jí říkali. Král právě pořádal slavné závody v lukostřelbě. Vítěz závodů měl dostat krásnou Lolu za ženu. I Hérakles se přihlásil a s houfem nápadníků zkoušel štěstí. Mezi nápadníky byli zkušení lukostřelci a nejlépe střílel sám král a jeho synové. Už se zdálo, že nad všemi zvítězí král a nápadníci odtáhnou s nepořízenou. Tu vstoupil Hérakles se svým proslulým lukem a šípy. Všichni utichli a napjatě pozo­rovali hrdinu. Vypadalo to, jako by cíl přitahoval Héraklovy šípy. Nechybil ani je­denkrát a rozmrzelý král ho musil prohlásit vítězem. Dceru mu však nechtěl dát. Vymlouval se a vymlouval, odkládal svatbu ze dne na den, až se Hérakles rozhně­val a v hněvu opustil králův hrad.

Roztrpčen nad křivdou, která se mu stala, rozhodl se, že navštíví svého příte­le krále Adméta. Admétovo město nalezl v hlubokém smutku. Zdrcený král přiví­tal hrdinu v paláci mlčky a odvedl ho k lehátku, na němž ležela mrtvá královna Alkéstis. Celá byla zahalena bílým rouchem, jen tvář měla odhrnutou a půvabná byla jako zaživa.

„K pohřební hostině jsi přišel, milý příteli,“ promluvil Admétos a slzy mu zalily oči. „Sám jsem byl těžce nemocen,“ vyprávěl nešťastný král rozechvělým hlasem, „a Smrt už obcházela palác, aby si mne odvedla do podsvětí. Ale bůh Apollón, můj ochránce, vyprosil na bohyni osudu, aby mi ještě nepřestřihovala nit života, když se najde někdo, kdo by dobrovolně zemřel místo mne. Má ubohá manželka, moje krásná Alkéstis, se o tom doslechla a obětovala za mne svůj život. Chtěla mi zachovat život a darovala mi dvojí smrt. Svou i mou. Od jejího skonu bloudím palácem jako stíny zemřelých podsvětím a můj pokrm i nápoj jsou jen slzy a slzy.“

Hérakla dojala králova bolest a smutek a tiše vyšel z paláce. Admétos po­hroužený do svého žalu ani nezpozoroval, že se Hérakles vzdálil. Hrdina si vybral nejlepší vůz a nejrychlejší koně a tryskem se rozjel ke sluji, kudy se vstupuje do podsvětí. Cestu dobře znal.

S kňučením stáhl Kerberos ocas mezi nohy a couvl před hrdinou. Hérakles se vřítil do říše mrtvých, pod jeho kroky duněla země a ve skálách se objevovaly trhliny. Hádes se polekal nezvyklého hluku ve svém němém království a vyšel Héraklovi vstříc.

„Králi mrtvých,“ oslovil Hérakles vládce podsvětí, „duše půvabné Alkéstidy odešla dobrovolně do tvé říše, aby zachránila manžela. Dovol, ať se vrátí zase do svého těla.“

Hádes znepokojen pozoroval trhliny ve skálách a změřil si hlučného vetřelce. Rozvažoval chvíli a usoudil, že bude lépe, když duši královny Alkéstidy pošle zpátky, než aby mu silák Hérakles bořil stěny podsvětní říše.

„Vrátím duši královny jejímu tělu,“ řekl neochotně, „ale ty pospěš rychle z mého království a slib mi, že se tu už neukážeš.“

Hérakles to rád slíbil a vyšel z podsvětí ven do sluneční záře. Nasedl do vozu a tryskem se vracel do paláce.

Zatím plačící Admétos spatřil, jak královně růžovějí tváře. Dech jí začal zve­dat hruď, řasy se zachvěly a Alkéstis otevřela oči. Usmála se na manžela. Admétos si protíral oči, domníval se, že nějaký dobrý bůh se slitoval nad jeho žalem a seslal mu lahodný sen. Tím krutější bude probuzení. Alkéstis promluvila a král poznal, že to, co pokládal za sen, je skutečnost. Vyprávěla mu, kdo jí vyprosil život, a tepr­ve nyní si Admétos všiml, že Hérakles odešel.

Šťastní manželé přivítali Hérakla jako svého největšího dobrodince. Na jeho počest uspořádal král velikou slavnost. Celé město se radovalo, smálo a zpívalo. Po sedmi dnech se neklidný hrdina rozloučil s pohostinným Admétem a věrnou Alkéstidou a opustil palác a město. Na cestě ho dohonil bratr krásné Loly, o jejíž ruku před časem závodil v lukostřelbě.

„Hérakle, nahněvej se na mne,“ řekl hrdinovi, „ale musíš se očistit z ošklivé­ho podezření. Po tvém odchodu z otcova hradu se ztratili z královských stájí koně a mezci a otec si myslí, že jsi je odvedl. Pojď mi pomoci najít zloděje a tak svalíš ze sebe podezření.“

V Héraklovi probudilo nespravedlivé obvinění zlou prchlivost. Uchopil ve zlosti královského syna v pase a svrhl ho do propasti. Neblahý posel si pádem zlo­mil vaz.

Héraklova prchlivost rozhněvala vládce bohů Dia, jeho otce. Obdařil ho si­lou, aby pomáhal tam, kde je třeba pomoci, a ne proto, aby ve zlosti vraždil. Po­trestal hrdinu zlou horečkou. Silný Hérakles náhle zeslábl a vrávoral jako vetchý stařec. Horečka mu spalovala všechny síly. Utýraný nemocí navštívil delfskou věš­tírnu.

Věštba mu přikázala: „Dej se prodat na tři roky do otroctví, tak usmíříš bohy.“

Sklíčený Hérakles vstoupil s několika přáteli na loď plující do Asie a dal se tam od nich prodat do otroctví. Silný, statný hrdina našel brzy vznešeného kupce. Koupila ho královna Omfalé. Hérakles se uzdravil a nezahálel. Pomohl královně vyhubit v její zemi loupežníky a počínal si tak statečně, že se mu královna obdivo­vala. Když se dověděla, že ten otrok je slavný silák Hérakles, darovala mu svobodu a zahrnula ho ve svém paláci pohodlím. V pohodlí a přepychu začal pomalu zapo­mínat na hrdinské ctnosti. Mužnou odvahu zaměnil za zženštilost, oblékal se jako ženy a slavný luk a kyj odpočívaly. Ale tři roky předepsané věštbou uplynuly a Hérakles se opět vzchopil. Rozpomenul se na své činy a opustil královnu i rozkošnický zahálčivý život.

Ještě jednou se Hérakles ucházel o ruku královské dcery. Tentokrát se mu zalíbila krásná Deianeira. Nebyl jediným nápadníkem. O Deianeiru se ucházel ta­ké říční bůh Achelóos, který dovedl měnit podobu. Přicházel k otci Deianeiry ja­ko býk, jindy jako pestrý drak nebo jako člověk s býčí hlavou. Deianeira si boha ošklivila a plakala úzkostí, že si ji odvede. Hérakles přišel v pravý čas. Silný, urostlý, s vlající lví kůží na ramenou se Deianeiře ihned zalíbil a přála si horoucně, aby se stal jejím mužem místo Achelóa. Král se bál některého z mocných nápadníků odmítnout, a proto Héraklovi a Achelóovi navrhl, aby spolu o jeho dceru bojovali.

Nápadníci výzvu přijali a pustili se do boje. Hérakles vystřeloval šíp za šípem,

a když to bylo marné, sáhl po kyji a bušil do nezmarného Achelóa, až se rány roz­léhaly celým palácem. Říční bůh zase pronásledoval Hérakla a snažil se ho nabod­nout na své býčí rohy. Hérákles raději odhodil kyj, objal Achelóa v pase a začal s ním zápasit. Opřeli hruď o hruď, na skráních jim vystoupily žíly, ale nepovolili. S propletenými údy padli na zem a tu se Héraklovi podařilo dostat se navrch. Při­tiskl boha k zemi. Achelóos se proměnil v kluzkého hada a snažil se Héraklovi vysmeknout. Hrdina neuvolnil železné sevření a byl by hada rozmáčkl, kdyby se mu nebyl proměnil náhle v býka. Býk sklonil hlavu a chystal se k zuřivému útoku. Hérákles uchopil býka za roh a mrštil s ním tak mocně o zem, že mu ulomil roh. Teď uznal Achelóos svou porážku a zmizel z paláce.

Slavila se velkolepá svatba. Hérákles si vzal Deianeiru za ženu a po dlouhé době našel klid. Narodil se jim synáček, dali mu jméno Hyllos a Deianeira mysli­la, že nic nemůže ohrozit její štěstí. V Héraklovi však starý nepokoj jen dřímal a čas od času se probouzel, a vždycky silněji. Nedovedl vydržet stále na stejném místě. Vzpomněl si, že by mohl aspoň navštívit jednoho starého přítele. Na ná­vštěvu se vydal s manželkou. Cestou přišli k široké řece, přes kterou přenášel po­cestné kentaur. Byli kentauři dobří a moudří, takový byl i kentaur, jenž učil Iásóna, ale byli také kentauři zlí a zlomyslní. Takový byl i kentaur, přenášející pocest­né přes řeku. Hérákles nepotřeboval pomoci, vkročil do proudu sám, kentaurovi svěřil jen manželku, aby ji za odměnu přenesl na druhý břeh. Kentaur nesl Héraklovu manželku přes řeku a krásná Deianeira se mu zalíbila. Pospíšil si, a když vi­děl, že Hérákles zůstal pozadu, chtěl mu Deianeiru unést.

Hérákles hned poznal zradu a vystřelil za prchajícím kentaurem jedovatý šíp. Zasáhl jej na velikou dálku a kentaur padl. Z hrudi se mu valila krev. Slábnoucím hlasem řekl Deianeiře: „Rád bych ti, krásná Deianeiro, dříve než zemřu, něco dal, abys poznala, že nejsem tak zlý, jak si Hérákles myslí. Rychle si nachystej do ná­dobky krev, která mi vytéká z rány. Kdyby na tebe Hérákles někdy zapomínal ne­bo tě chtěl opustit, obarvi mu tou krví oděv a nikdy tě neopustí. Ale nepodřekni se, kouzlo by ztratilo moc.“

Kentaur domluvil a vydechl naposled. Deianeira mu uvěřila, nachytala tep­lou krev a nádobku rychle skryla, neboť se už blížil velkými skoky Hérákles. Cesta k hrdinovu příteli jim pak uběhla klidně a bez dobrodružství.

Zanedlouho po té příhodě se Hérákles vydal na válečnou výpravu proti otci Loly. Nemohl mu zapomenout dávné porušení slibu i to, že se ho odvážil obvinit z krádeže koní. Přitáhl s vojskem ke královu městu, obléhal je a dobyl. Město i hrad pohltily plameny a král našel v sutinách smrt. Jeho dceru Lolu Hérakles za­jal a poslal s ostatními zajatci domů k manželce.

Deianeira čekala v paláci netrpělivě na zprávy. S velkou slávou přitáhlo před palác poselstvo od Hérakla s průvodem zajatců.

„Dobyli jsme vítězství,“ hlásili poslové Deianeiře, „podsvětí se naplnilo naši­mi nepřáteli. Zde ti posílá Hérakles první zajatce a brzy přijde s vojskem i on.“

Deianeira si prohlížela zajatce a zastavila se před půvabnou Lolou.

„Kdo je to?“ zeptala se jednoho z poslů a ukázala na plačící dívku.

„Ta dívka je královská dcera Lola,“ odpověděl posel, „Hérakles se kdysi o ni ucházel. Vyhrál tehdy závody ve střelbě z luku, ale král porušil slib a nechtěl mu ji za ženu dát.“

Na Deianeiru padl smutek a úzkost. Bála se, že ji Hérakles zavrhne, když si přivedl do domu Lolu. Bála se, že pro cizí královskou dceru zapomene na ni, na Deianeiru. Neradostné myšlenky ji pronásledovaly na každém kroku. V úzkostech jí přišla na mysl kentaurova rada. Vzala z úkrytu nádobku s kentaurovou krví a odešla s ní do sklepení pod palácem, aby ji nikdo neviděl. Ve sklepení obarvila krví nový šat, který přichystala pro Hérakla. Nádherně obarvený oděv předala slu­žebníkovi. Měl jej donést s pozdravem jako dar vítěznému Héraklovi.

Dny míjely a Hérakles se nevracel. Syn Hyllos se mu vydal naproti. Chtěl přinést nedočkavé matce nejnovější zprávy. Domů se vrátil s nářkem a bez otce. Vzlykaje vyprávěl matce, čeho byl svědkem.

Hérakles chystal po skončeném boji oběť nesmrtelným bohům. K slavnosti si oblékl nové roucho od Deianeiry. Pojednou, uprostřed obětních obřadů, kdy už kouř oběti stoupal k nebesům, padl Hérakles k zemi v krutých bolestech. Křičel, jako by ho drásaly a trhaly zuřivé šelmy, a jeho prvním slovem bylo jméno man­želky:

„Deianeira! Ty šaty, které mi poslala, mi sežehly krev i kosti v těle ... Rychle mě doneste na loď, odvezte mě, ať nezemřu v cizí zemi!“

Deianeira zděšeně poslouchala syna, v zoufalství vyběhla ze síně do své kom­naty a probodla se mečem. Pozdě jí přišel Hyllos na pomoc. Její duše už byla na cestě do říše stínů.

Umírající Hérakles připlul do vlasti a dal se odnést na vrchol hory. Tam mu postavili přátelé hranici, hrdina na ni usedl a prosil, aby hranici zapálili. Nikdo z přátel se však k tomu nechtěl odhodlat. Po dlouhém zdráhání zdvihl konečně Filoktétés hořící pochodeň. Umírající hrdina mu za tu službu odkázal svůj luk a smrtící šípy. Jakmile vyšlehly z hranice plameny, sjely z oblohy ohnivé blesky a zaburácel mohutný hrom. Hustý oblak plný světla se snesl na hranici a odnesl hrdinu na Olymp. Pallas Athéna odvedla Hérakla do nebeské síně mezi bohy.

Tak se naplnila slova slepého věštce Teiresia. Po hrdinském životě plném práce čekala Hérakla nesmrtelnost.

A na zemi žila jeho nesmrtelná památka. Všude tam, kde lidem pomáhal, kde je chránil a bránil a zbavoval zla, kde hájil právo proti křivdě, vděčně na něho vzpomínali a ctili ho. Od úst k ústům kráčela pověst o statečném Héraklovi, pro­cházela staletími a staletími až do naší doby. A my ji předáváme dnešku a zítřku.

 

DAIDALOS A IKAROS

V těch dávných a dávných dobách nebylo v Athénách ani v celém Řecku většího umělce nad Daidala. Byl stavitelem i sochařem a dovedl podivuhodně zpracovávat kov i dřevo. Kdo spatřil jeho stavby, byl na pochybách, zda je to dílo člověka nebo nesmrtelného boha. O jeho sochách se říkalo, že žijí jako lidé.

Často bylo Daidala vídat mezi sloupy rozestavěných chrámů, obklopeného houfem učedníků z nejvznešenějších athénských rodin. Ale nejchytřejší z jeho učedníků neměl vznešené a mocné rodiče. Nejnadanějším byl chudý syn Daidalovy sestry Talós. Zatímco ostatní chlapci měli po otcích zvučná a slavná jména, Talós dovedl své jméno proslavit sám. Nebylo mu víc než dvanáct let a už vynalezl hrnčířský kruh. Všiml si zubaté páteře v těle ryb a podle jejího vzoru zhotovil prv­ní pilu. Podařilo se mu i spojit kloubem dvě stejně dlouhá železná ramena a se­strojit tak kružidlo.

Jednou si Daidalos prohlížel stavbu nového paláce a vyslechl, co si povídají dělníci na druhé straně zdi.

„Daidalos je největší umělec na světě, nevěříš?“ řekl jeden.

„Talós bude větší umělec než Daidalos, jen počkej, až doroste,“ řekl druhý.

Daidala rozmluva dělníků roztrpčila. Býval zvyklý, že o jeho prvním místě mezi umělci nikdo nezapochyboval. Od té chvíle se nemohl na Talóa ani podívat Učenlivý chlapec uměl už tolik, že Daidalos tušil bezpečně jeho nadcházející slá­vu. V duchu viděl i zářící hvězdu své slávy a zdálo se mu, že pohasíná.

Talós nechápal, proč se strýc na něho zlobí a proč ho kára. Proto byl rád, když ho Daidalos navečer vyzval na procházku. Ale strýc jen na chvíli skryl svou nenávist, aby mu provedl hrozný skutek. Vylákal Talóa na athénský hrad a v houstnoucí tmě ho srazil dolů z hradeb.

Po činu sestoupil pod hradby a chtěl Talóovu mrtvolu zahrabat, aby zahladil všechny stopy. Hledal ji marně. Bohyně Athéna zachytila padajícího chlapce, kte­rého si pro jeho chytrost a píli oblíbila. Zachytila ho v letu a proměnila jej v ptáka, v čejku. Dodnes se čejka bojí výšek, létá nízko a hnízdí na zemi, na lukách v ma­lých jamkách. Je opatrná a varuje před nebezpečím i okolní ptáky.

Daidalův zločin nezůstal utajen. Nějaký pozdní chodec uviděl, co se stalo, a udal pachatele. Daidalos věděl, že neujde trestu, a proto včas prchl i se synkem Ikarem na ostrov Krétu.

Krétský král Minós uvítal s radostí na svém hradě slavného umělce. Hledal právě stavitele, který by mu postavil zvláštní vězení pro obludu Minotaura. Minotauros měl hlavu býka a tělo obrovitého člověka. Krutý král ho živil lidskými obětmi.

Daidalos vymyslil pro Minotaura nevídanou stavbu, bludiště. Zástupy otroků lámaly kámen, přitesávaly trámy a vztyčovaly zdi. Stavěly od časného rána do noci. V obrovském bludišti se chodby křižovaly, zahýbaly a stáčely a rozvíjely jako klubko hadů. Uprostřed těch temných a klikatých cest měl být netvor uzavřen. Poslední se do spleti chodeb vydal Daidalos, aby odstranil značky, podle nichž mohl člověk nalézt z bludiště východ. Sám ve své podivuhodné stavbě málem za­bloudil.

Král Minós vystrojil na počest stavitele velikou slavnost. Ale sláva i pocty i dary nebudily v Daidalovi touhu zůstat na ostrově. Nelíbilo se mu u krutého a panovačného krále. Toužil po vlasti. Denně vycházel se svým synem Ikarem zvečera na pobřeží a díval se přes širé moře až na obzor, kde v soumraku splývala obloha s vodní hladinou. Tam, někde v dálce, ležela Daidalova vlast. Zpočátku doufal, že se na vlnách ukáže loď, která ho odveze domů. Žádný koráb se však neodvažoval odvézt z ostrova někoho, komu král nedovolil odplout. Místo lodní plachty přinášející spásu vídal Daidalos stále stejný obraz: pusté moře, skály a hej­na ptáků vznášejících se nad vodou.

Proslulý stavitel záviděl ptákům jejich svobodu. Neznají hranic a překážek, přeletí hory i moře. Dnem i nocí myslil na ptáky a nemohl spát. Kreslil si jejich křídla, sledoval jejich let a tajně připravoval útěk. Opatřil si pera různých velikostí a jedné noci, skryt před lidskými zraky, se dal do práce. Svazoval lněnou nití pera k sobě od nejkratšího k nejdelšímu. Spojoval je voskem a vosk s peřím maličko zahnul. Tím dostalo Daidalovo dílo tvar perutí. Dvě veliká křídla vyrobil pro sebe a dvě menší pro Ikara.

Spokojeně si prohlížel hotovou práci. Králi patří koráby, pomyslil si, ale mně patří vzduch.

Druhého dne probudil Daidalos Ikara časně zrána. Nejdříve si sám připjal křídla, rozvířil perutěmi vzduch a vznesl se do výšky. Učil Ikara používat křídel, jako zkušení ptáci učí létat svá mláďata. Ikaros se pokoušel létat jako otec a ra­dostně se smál, když se mu podařilo lehce kroužit nad vysokými stromy a strmý­mi skálami.

Daidalos syna poučoval:

„Dej pozor, Ikare, nelétej příliš vysoko. Slunce by roztavilo na křídlech vosk a ožehlo by ti peří. Nelétej také příliš nízko, aby ti mořské vlny nesmáčely křídla. Křídla by ti ztěžkla a stáhla by tě do hlubiny. Nelétej ani vysoko, ani nízko, leť uprostřed jako já a neztrácej mě z očí.“

Daidalos Ikara políbil a otec a syn se vznesli. První letěl Daidalos a stále se na Ikara ohlížel. Syn letěl, jak mu otec přikázal.

Dole pod nimi si pastýři zacláněli dlaní zrak, dívali se k nebi a říkali si:

„To jistě letí bohové z Olympu podívat se na zem, jak lidé žijí.“

Rybářům na břehu se zachvěly ruce svírající sítě, když spatřili vzduchoplavce v povětří.

Pak se rozprostřela pod Daidalem a Ikarem mořská hladina. Potkávali lodě a veslaři zapomínali veslovat. Udiveně hleděli za okřídlenci.

Ostrov Kréta byl už daleko za nimi, den byl jasný a Daidalos, uklidněný zda­řilým letem, se zabral do vzpomínek na svou vlast. Ikaros s rozkoší mával lehkými křídly v teplém vzduchu. Byl by se rád vznesl trochu výš, ale dokud se otec ohlí­žel, neodvažoval se neposlouchat. Nyní zapomněl zamyšlený otec na Ikara dohlí­žet a Ikaros toho využil.

Vznesl se výš a výš a byl by se samou radostí z té výšky dal do zpěvu. Přiblížil se k zářícímu spřežení slunečního boha tak blízko, že mohl obdivovat jeho zlatý vůz. A slunce sálalo a rozehřívalo na křídlech vosk. Velké žluté kapky rozpuštěné­ho vosku kanuly do hloubky, do moře. Volné nitě a peří, které už nic nedrželo pohromadě, propustily vzduch. Ikaros mávl ještě jednou holými pažemi a zřítil se s výkřikem do mořských hlubin. Voda umlčela jeho ústa a jiskřící hřebeny vln si podávaly hrst bílého peří.Daidalos uslyšel výkřik, ihned se obrátil a volal syna. Nikdo mu neodpovídal. Obrovské vzdušné prostory kolem něho byly prázdné a moře pod ním pusté. Dai­dalos se snesl až nad vlny a volal a hledal. Našel jen roztroušené vlhké peří.Zdrcený otec zamířil k blízkému ostrůvku, sňal křídla a usedl na pobřeží. Proseděl v zármutku celý den, a večer, když slunce končilo svou denní pouť, vy­neslo moře na břeh mrtvého syna. Pod hvězdnou oblohou vyhloubil Daidalos Ika­rovi hrob. Na čerstvě navršený rov slétl osamělý pták. To čejka odložila na chvíli svou plachost a křikem připomínala Daidalovi jeho dávný čin.

Jako štvaný prchl Daidalos na křídlech z ostrova a odletěl daleko od své vlas­ti, na Sicílii. Tam vybudoval ještě mnoho podivuhodných staveb, i umělé jezero a pevný královský hrad na vrcholku skal, ale do smrti nenašel štěstí a klid.

Ostrov, kde pochoval syna, připomíná podnes svým jménem Ikarův osud. Říká se mu Ikaria.

 

THÉSEUS

Syn athénského krále Aigeus se vydal před lety do světa a nevracel se. Když Athé­nám začala hrozit válka, vyslal starý král posly, aby syna hledali.

Pověst o Aigeových statečných činech je dovedla do cizího království, kde se syn athénského krále oženil s královskou dcerou. Mladým manželům se nedávno narodil synáček Théseus.

Aigeus cizí posly pohostil a po hostině se dověděl, proč přicházejí.

„Aigee,“ řekli, „tvá athénská vlast je ve válečném nebezpečí. Otec je už starý

a neodolal by válečným útrapám. Posílá nás pro tebe, abys Athéňany vedl k vítězství.“

Aigeus se zarmoutil, ale otci odepřít nemohl. Nežli vstoupil na loď, zvedl na pobřeží veliký balvan a ukryl pod něj svůj meč a střevíce. Manželce přikázal:

„Nevím, jak dlouho mě zdrží válka v Athénách, a nevím, kdy se zase uvidíme. Kdybych se nevrátil, než náš syn Théseus doroste, zaveď ho k tomu balvanu. Bude-li mít dost síly, aby kámen pozvedl a vzal si můj meč a střevíce, ať se vydá za mnou do Athén.“

Aigeus se rozloučil s manželkou i synkem a lodní plachta brzy zmizela za obzorem.

Míjely dny a míjely roky. Théseus vyrůstal u své matky na královském hradě. Cvičil rozum i sílu, a když dospěl a zesílil, odvedla ho matka k balvanu, pod nímž ležel otcův meč a střevíce.

„Uzvedneš-li kámen,“ řekla matka, „budu mít radost, že mám tak silného sy­na, uzvedneš-li kámen, budu mít i žalost, poněvadž se rozloučíme.“

Théseus se opřel patami o písek a kámen vyvrátil. Obul střevíce, opásal se mečem a vrátil se se sklíčenou matkou na hrad, aby se přichystal na cestu za otcem. Matka ho přemlouvala, ať pluje do Athén po moři. Cesta horami je příliš nebezpečná, lesy se hemží loupežníky a dravou zvěří. Ale Théseus se nedal přemluvit.

„Co by tomu řekl otec,“ namítal, „kdyby věděl, že si vybírám snadnější cestu.“

Toužil po hrdinských činech jako Hérakles. Proto vyrazil do Athén pěšky a sám. Cesta vedla hornatou krajinou, skálami a hustými lesy. V zákrutu lesní cesty číhal v křovinách hrozný loupežník. Přepadal pocestné s kyjem pobitým žele­zem. I na Thésea se vyřítil ze svého úkrytu.

„Přicházíš mi právě vhod,“ zavolal na něho Théseus, „tvůj kyj se mi hodí. Vyčistím s ním krajinu od takových ničemů, jako jsi ty!“

Pozvedl meč, uhnul loupežníkově ráně a probodl ho. Kyj si vzal s sebou. V rozlehlých lesích a horských pustinách se utkal ještě s několika loupežníky a všechny pobil. Kde mu nestačil meč, použil kyje jako Hérakles. Lidé široko da­leko si oddechli. Mohli zase volně cestovat a nemusili se bát, že je někdo pře­padne.

Nejhorší setkání Thésea teprve čekalo. Posledním loupežníkem na cestě do Athén byl obr Prokrustes. Nevrhal se s křikem a se zbraní v ruce na pokojné po­cestné, ale zval je vlídně do svého stavení. I na Thésea se usmál a pozval ho, aby si po dlouhém putování odpočinul. Posadil ho za stůl a pohostil jídlem a pitím.

Po jídle Prokrustes řekl:

„Jsi unavený, poutníku, pojď, lůžko už na tebe čeká.“

Měl dvě lůžka, malé a velké. Pocestné ukládal na lůžko, které se pro ně neho­dilo. Velké lidi ukládal na malé lože, malé lidi na velké. Velkým údy sekerou zkra­coval, malým natahoval. Tak je trápil, dokud nevydechli duši.

Velkého Thésea chtěl obr povalit na malé lůžko. Théseus poznal, jaký osud mu Prokrustes chystá, a předešel obra. Sám ho porazil na malé lůžko a usekl mu mečem hlavu.

Teď už Théseovi nehrozilo žádné nebezpečí. Zanedlouho prošel athénskými bránami. Procházel se ulicemi a prohlížel si nádherné stavby. Lidé, kteří ho potká­vali, si zase prohlíželi jeho zaprášenou postavu, opálenou tvář a dlouhé vlasy. Po­divovali se obrovskému kyji a zedníci, opravující chrám Apollónův, se mu začali posmívat. Théseus neodpověděl. Mlčky vypráhl voly z vozu stojícího u chrámu, uchopil vůz a vymrštil jej na lešení za posměváčky. Všechny, kdo to viděli, naplnil úžas a zmlkli.

Před královským palácem bylo živo. Davy rozčilených mužů rokovaly a rep­taly proti králi Aigeovi. Nadešel opět den, kdy měli Athéňané poslat na Krétu sedm mladíků a sedm dívek netvoru Minotaurovi. To byla krvavá daň krétskému králi.

Kdysi se konaly v Athénách slavné hry a zápasy. Krétský král Minós vyslal na ně i svého syna. Jeho syn zvítězil nad všemi Athéňany a popudil tím proti sobě i krále Aigea. Aigeus dal královského syna zrádně usmrtit a mezi Krétou a Athé­nami vypukla krutá válka. Minós připlul k athénským břehům s velikým loď­stvem, zpustošil celou krajinu a Athéňany porazil. Od té doby musili Athénští od­vádět každý devátý rok sedm chlapců a sedm dívek na Krétu. Minós je uzavíral do bludiště, kde je pohlcoval nestvůrný Minotauros.

Athéňané se bouřili proti králi Aigeovi, že se takové strašlivé dani nebrání.

„Jak by se bránil,“ podněcovali někteří muži nepokoj, „Aigeovi na tom nesej­de. Na smrt jdou naše děti, a ne jeho. Nemá děti a nepochopí naši bolest.“

Bouřili se, ale metali los, koho na Krétu pošlou. Ti, kteří neštěstí ušli, už se do hádky nemíchali. Vylosovaní spustili nářek.

Théseus procházel hlučícím davem a všechno vyslechl. Dal se ohlásit u krále. Aigeus přijal svého syna jako cizího hosta, nepoznával ho.

„Přišel jsi k nám, cizince, ve smutnou dobu,“ přivítal Thésea, „přicházíš asi z daleka a nevíš o našem neštěstí. Jinak by ses raději Athénám vyhnul.“

„Přicházím, králi, opravdu z daleka,“ odpověděl Théseus, „vím o vašem smutku a rád bych vám pomohl. Chci odplout s oběťmi, které posíláte Minotaurovi, jako jedna z nich. Slib mi, králi, že mé přání splníš, ať se děje co se děje.“

Aigeus si překvapen Thésea změřil:

„Ty chceš jít dobrovolně k Minotaurovi? A kdo jsi, že neváháš ztratit život?“

„Život ztratí Minotauros, a ne já,“ řekl směle Théseus, „slib mi, králi, že spl­níš mé přání, a já ti povím, kdo jsem.“

Aigeus jako ve snu přikývl. Théseus ukázal králi meč a střevíce. Aigeovi se zalily oči slzami a rozpřáhl náruč.

„Sotva jsem se se synem shledal,“ bědoval, „mám ho zase ztratit?“

Ale královský slib nemohl zrušit.

Celé Athény se rozšuměly tou novinou jako strom v závanu větru. Na hradě se objevil nečekaně králův syn Théseus a chce se pokusit zabít Minotaura. Neho­vořilo se o ničem jiném.

Množství lidí doprovázelo vybrané dívky a hochy do přístavu. Ženy líbaly Théseovu zbraň a muži mu nadšeně provolávali slávu. Aigeus se těžko loučil s Théseem. Řekl mu:

„Jsem už starý a starci jsou nedočkaví jako děti. Proto jsem dal na loď složit i bílou plachtu. Vyplujete jako vždy s černou, ale podaří-li se ti zabít Minotaura, zavěste bílou plachtu. Tak poznám z dálky, mám-li se radovat z vítězství.“

Loď vyplula a lid se s králem vrátil do města. Ve všech narůstala naděje a zmenšovala bolest z rozchodu.

Na Krétě už čekal na athénskou loď král Minós s průvodem. Do přístavu při­plul koráb s černými plachtami a na břeh vystoupilo sedm dívek a sedm mladíků, mezi nimi Théseus. Mladý hrdina se lišil od ostatních mladých Athéňanů vzrůs­tem i hrdým pohledem. I Minós na něho pohlédl se zalíbením.

Théseus se mu podíval zpříma do tváře a oslovil ho:

„Nemysli si, králi, že jsem přijel, abych se stal Minotaurovi potravou. Přišel jsem, abych zabil netvora a osvobodil vlast od strašné daně.“

Král se pousmál:

„Budeš-li tak statečný v činech, jako jsi v řeči, snad by se ti to mohlo podařit.

Když zabiješ Minotaura, dám tobě i tvým druhům svobodu a zbavím Athény po­platku.“

Králova dcera Ariadna stála v otcově průvodu a naslouchala jako omámena. Nemohla spustit oči z urostlého hrdiny. Dávno ji minul a zmizel z dohledu, ale jeho obraz ji neopouštěl. Bylo jí ho líto a věděla, že bez její pomoci půjde vstříc jisté smrti.

Touha zachránit Thésea vyhnala v noci Ariadnu z lože. Proplížila se ztichlým palácem k vězení, v němž hrdina se svými druhy vyčkával rána. Všichni už usnuli neklidným spánkem, jen Théseus ještě bděl. Ariadna odemkla tajná vrátka a tiše zavolala na zamyšleného hrdinu. Théseus očekával pomoc od bohů, a místo boha mu přinášela pomoc mladá a krásná dívka.

„Vím, že chceš zabít Minotaura,“ zašeptala Ariadna chvatně Théseovi, „ale sám bys to sotva dokázal. Přinesla jsem ti klubko nití. Jakmile vejdeš do bludiště, přivaž konec nitě ke sloupu a cestou odvíjej nit z klubka. Minotaura bys obyčej­ným železem nezabil. Proto jsem ti přinesla kouzelný meč. Vyjdeš-li ze zápasu ja­ko vítěz, najdeš cestu zpátky podle nitě odvinuté z klubka.“

Théseus chtěl Ariadně poděkovat, ale královská dcera zmizela v noční tmě. Kdyby nedržel v rukou klubko a meč, byl by si myslil, že se mu zdál sen.

Ráno příštího dne otevřeli hlídači vrata vězení a vyhnali mladé Athéňany ven k bludišti. Mladíci kráčeli s pokleslými hlavami, dívky plakaly. Jen Théseus kráčel s hlavou směle vztyčenou a dodával všem mysli a povzbuzoval je. Pod ša­tem skrýval kouzelný meč a Ariadnino klubko.

Vstoupili do bludiště, plného křižujících se chodeb, temných jeskyň a spleti­tých síní. Théseus nakázal krajanům, aby zůstali v chodbách blízko východu, a sám se vydal za Minotaurem. Na prvním sloupu uvázal nit a po cestě odvíjel z darovaného klubka. Rozlehlá Daidalova stavba byla němá jako hrob. Théseus tá­pal tmavými chodbami a poplašení netopýři mu bili křídly do hlavy, procházel sí­němi, kde zdivo praskalo v prudkém slunci, a nořil se do vlhkých jeskyň, z kte­rých vanula plíseň a hniloba. Všude bylo ticho, jen myši občas přeběhly chodbu, ukrývaly se před hrdinou do děr a pavouci prchali z potrhaných sítí. Théseus si otřel pot z čela a dal se dlouhou chodbou. Svítilo do ní slunce a odhalovalo na zdech zaschlé skvrny od krve. Náhle prorazil ticho burácivý řev. Théseus stiskl v dlani kouzelný meč a zamířil k místu, odkud se řev ozýval. Řvaní rostlo, podo­balo se hukotu rozbouřeného moře i táhlému hromobití. Sloupy v chodbách se chvěly jako ve vichřici.

Za ohbím chodby spatřil Théseus Minotaura. Stál nad hromadou vybělených kostí a potřásal obrovskou býčí hlavou. Tělo měl lidské, ale nestvůrně veliké. Z nozder mu šlehaly žluté a zelené plameny a z tlamy vypouštěl otravný dech. Vztáhl po Théseovi ohromné chlupaté paže, chtěl ho rozmačkat. Théseus uskočil jeho tlapám a netvor se pomalu a ztěžka za ním obracel. Hrdina hbitě máchl kou­zelným mečem a zasáhl Minotaura přímo do srdce.

Země zaduněla, jak obluda na ni dopadla a zaryla se do hlíny. Ozvěna pádu se nesla s rachotem do všech zákrutů chodeb, do jeskyň a do všech síní.

Uslyšeli ji i dívky a mladíci, kteří přišli do bludiště s Théseem.

„Teď přepadl Minotauros Thésea a zahubil jej,“ říkali si s úzkostí. Truchlivě očekávali i svůj konec.

Zatím Théseus tápal temnými chodbami nazpět k východu. Pečlivě se přidr­žoval nitě Ariadnina klubka a bezpečně se dostal podle nitě ke svým. Objímali ho a radostí mu líbali tváře i ruce. Tu se před nimi objevila Ariadna, jako by vystoupi­la ze země.

„Rychle, pojďte za mnou,“ volala, „můj otec se dověděl, že jsem vám pomo­hla, hněvá se a nechce dodržet slib. Než pro vás pošle stráže, uprchneme na po­břeží a vsedneme do vaší lodi.“

Rozběhli se za Ariadnou. Vyvedla je z bludiště cestou, kterou znala jen ona. Cesta vedla na břeh moře a k athénské lodi. Nežli král Minós poznal, co se stalo, byla už Théseova loď tak daleko, že na pronásledování nebylo pomyšlení.

Plavbu přerušili jen u ostrova Naxu. Vystoupili na ostrov, nabrali pitné vody, jedli a odpočívali. Ariadna zde usnula a zdál se jí živý sen. Zjevil se jí bůh Dionýsos a přikazoval jí, aby zůstala na ostrově. Osud mu prý Ariadnu přisoudil za man­želku.

Ariadna poslechla boha Dionýsa, a když Athéňané vstoupili na loď, odmítla jet s nimi. Théseus se neodvážil odporovat božskému rozhodnutí a zanechal Ari­adnu na Naxu. Théseus i lodníci litovali, že se krásná Ariadna neplaví s nimi do Athén, a v zármutku zapomněli na přání krále Aigea. Nevyměnili černé plachty za bílé.

Aigeus očekával netrpělivě příjezd lodi a přístav byl plný vzrušených lidí. Konečně se objevila na obzoru loď, blížila se a už bylo možno rozeznat plachty. Jakmile Aigeus spatřil na stěžni smuteční barvu, vrhl se v zoufalství z vysokého břehu do moře a vlny se za ním zavřely.

Vítězný Théseus odevzdal zachráněné mladíky a dívky rodičům, sám se však s otcem neshledal. Když moře vyplavilo mrtvého krále, dal ho slavně pohřbít a na jeho památku založil slavnost, která potomkům připomínala radostnou i smutnou událost Théseovy výpravy. Moře, v němž král nalezl smrt, se nazývalo od těch dob po něm Aigejským, Egejským.

Všechen lid se radoval, když Théseus nastoupil na uprázdněný trůn a stal se athénským králem. Nedovedl vládnout jen mečem, ale i rozumem. Pověst vypráví, že sjednotil roztříštěné obce a dal své vlasti nové zákony. Sám prý omezil králov­skou moc a dával si radit shromážděním nejmoudřejších a nejušlechtilejších mužů.

Tak osvobodil hrdinský Théseus svou vlast a svobodě a právu postavil pevné základy.

TROJSKÁ VÁLKA

V Malé Asii, v krajině nedaleko Hellespontu, stávalo v dávných dobách město Trója. Za mohutnými městskými hradbami vládl svému národu král Priamos s královnou Hekabou. Jedné noci měla královna podivný sen. Zdálo se jí, že se jí narodilo dětátko. Když je chtěla vzít do náručí, proměnilo se dítě v hořící pocho­deň. Plameny pochodně přeskočily na královský hrad, z hradu na okolní domy a za chvíli hořelo celé město jasným plamenem.

Královna se probudila poděšena a vyprávěla svůj sen královi. Král zavolal ješ­tě za ranního šera věštce, aby mu vyložili, co královnin sen znamená. Neradi pověděli věštci králi zlou novinu, kterou skrýval v sobě neblahý sen. Královně prý se narodí syn a přinese zkázu celému městu. Chce-li si král zachovat život svůj a své manželky, dětí a životy občanů, chce-li zachovat město Tróju, ať dá novorozeně odnést do pustých hor. Bude lépe, když dítě zemře, než aby ztratilo život tolik ne­vinných poctivých lidí.

Zanedlouho se královně narodil syn. S pláčem se s ním královna rozloučila a zarmoucený král Priamos odevzdal dítě sluhům, aby je zanesli do horské pus­tiny. Sluhům bylo hezkého děcka líto, ale báli se neuposlechnout králova rozkazu, neboť znali věštbu. Zanesli dítě do hor a rychle běželi k městu. Nechtěli slyšet dětský pláč a křik.

Opuštěné dítě dlouho neplakalo. Našla je medvědice, očichala je, olízala, vza­la jemně do zubů přikrývku, do níž bylo dítě zabaleno, a odnesla je do jeskyně ke svým medvíďatům. Tam vyrůstal chlapec mezi medvědy, medvědice ho živila a medvíďata si s ním hrála. Chlapec sílil, naučil se běhat, lézt po stromech, jen lid­ské řeči se nemohl od medvědů naučit.

Jednoho dne hledal v té končině pastýř zatoulanou ovci a spatřil na pasece opuštěného chlapce, jak si hraje. Vzal ho k sobě do chatrče a od té doby žil chla­pec s pastýři. Pomáhal jim hlídat stáda a konečně se od nich naučil i mluvit. Rostl a stal se z něho silný, urostlý mladík. Říkali mu Paris. Paris se ničeho nebál. Chrá­nil stáda před šelmami i před lupiči a všichni pastýři ho měli rádi.

Paris sedával uprostřed stáda, hrával na píšťalu a dával pozor, aby se mu ovce nezatoulaly do lesa. Jednou právě pozvedal píšťalu k ústům, když se před ním ná­hle objevily tři krásné bohyně. Héra, manželka vládce bohů Dia, Athéna, bohyně moudrosti a ochranitelka statečných a chytrých mužů, a Afrodita, bohyně krásy a lásky. Paris při pohledu na bohyně úžasem oněměl. Bohyně Héra mu podala zla­té jablko a řekla:

„Paride, rozsuď náš spor. Přeme se o zlaté jablko. Má je dostat ta nejkrásnější z nás. Dobře se na nás podívej a pověz, které z nás jablko patří. Dáš-li jablko mně, staneš se vládcem nad celou Asií, nejmocnějším panovníkem na celém světě.“

Athéna se usmála a řekla:

„Když dostanu jablko já, budeš nejslavnějším vojevůdcem všech dob. Vyhra­ješ každou válku a nepřátelská města ti budou sama otvírat brány, jakmile se k nim s vojskem přiblížíš.“

Afrodita řekla sladkým hlasem:

„Dáš-li jablko mně, slibuji ti ženu tak krásnou, že krásnější neviděl svět“

Paris okamžik zaváhal a pak podal zlaté jablko bohyni Afroditě. Tím si roz­hněval bohyně Héru a Athénu a rozhodl o svém osudu i o osudu města Tróje.

V městě se zatím chystala slavnost a veliké závody. Pastýři poslali Parida do města, vedl k slavnostem býka. Paris viděl poprvé v životě tak mohutné město. Ja­ko omámen procházel ulicemi a prohlížel si vysoké kamenné^chrámy a domy. Nejvíce se mu líbilo na závodišti. A protože byl mladý, silný a odvážný, přihlásil se k závodům také. Vedl si tak dobře, že v zápase porazil i své bratry, i nejstateč­nějšího z nich Hektora.

Král Priamos dal vítěze zavolat k sobě a vyptával se ho, odkud přichází. Paris ochotně vyprávěl králi své osudy a král poznal, že cizí mladík je jeho syn.

Dojatý Priamos objal Parida, a nestaraje se o věštce, přijal syna na hrad. Opět nalezený syn se shledal s matkou a sourozenci.

Bohyně Afrodita na Parida nezapomněla. Zjevila se mu brzy a pravila:

„Jdu, Paride, splnit svůj slib. Zvolil sis za odměnu nejkrásnější ženu a já ti k ní pomohu. Nejkrásnější ze všech je Helena, žena spartského krále Meneláa. Její otec, Zeus, jí vdechl nadpozemskou krásu. Nemeškej a dej se do stavby lodi. Neo­pustím tě.“

Paris podnícen bohyní začal stavět pevnou loď. Chystal se na cestu do Meneláova království. Otec Priamos zarmoucen pozoroval Paridovy přípravy na dale­kou plavbu. Věštci se Paridovy cesty děsili a viděli v ní počátek zkázy, která po­stihne všechny. Marně se snažili král i královna, sourozenci i věštci odvrátit Parida od jeho úmyslu. Neustal ve stavbě lodi a sama bohyně Afrodita mu při ní pomá­hala.

Konečně se kýl lodi dotkl vln a červená příď se vřízla do hladiny. Paris ujel se svými plavci navzdory všem výstrahám, prosbám a věštbám. Afrodita se postara­la o příznivý vítr a loď s napjatou plachtou letěla po vlnách jako okřídlená.

Spartský král Meneláos přijal hosta ze vzdálené Tróje přívětivě a pohostil ho. Netušil, že Paris přišel do jeho paláce zasít zlo, jehož úrodu bude na dalekém bo­jišti kosit smrt. Afrodita přivedla Paridovi do cesty Meneláovu ženu Helenu a pro­budila v jejím srdci lásku. Paris se jí zalíbil a ona se zalíbila Paridovi. Paris odvrhl zákony pohostinství, které jsou milé i bohům, a unesl v noci Helenu na svou loď. Plavcům se rozbušilo srdce, když ji spatřili. Bylo jim, jako by sestoupil na loď stří­brný měsíc z oblohy a plavil se s nimi k jitřnímu břehu noci. Tak zářila její bílá krása. Loď brázdila noční tmu a bohyně Afrodita ji vedla k trojským břehům.

Jakmile král Meneláos zpozoroval Paridův zločin, vyrazil do Mykén. V Mykénách vládl Meneláův bratr, král Agamemnón. S Agamemnónem se radil, jak potrestat nešlechetného hosta. Ještě téhož dne se rozjeli poslové do všech stran, aby vyzvali řecké hrdiny na válečnou výpravu proti Tróji.

Celou zemí se ozývalo chřestění zbraní, zkoušelo se ostří mečů, napínaly se tětivy luků, chystaly se přílbice, v přístavech se zakusovaly sekyry do vonného dřeva, stavěly se nové lodi, přitesávala vesla, chystaly plachty. Řekové opouštěli své domovy, ženy a děti, matky a otce a odcházeli do Aulidy, kde se shromažďo­valo vojsko i loďstvo.

Jen ithacký král Odysseus se nechtěl rozloučit s manželkou Penelopou a synkem Telemachem. Nebyl mocný král, ale všichni si ho vážili pro jeho stateč­nost, moudrost a lstivost. Proto nechtěli poslové odejít bez něho. Hledali ho v pa­láci a v zahradě a nenašli ho. Zastihli ho na poli, kde předstíral šílenství. Zapřáhl do pluhu vola s koněm, oral s nimi a místo zrna sil sůl. Poslové stáli bezradní nad chytrým králem, který se na ně usmíval stále stejným úsměvem a na otázky zma­teně odpovídal. Málem by byli odešli s nepořízenou, kdyby jeden z nich nepoužil lsti. Položil před spřežení Odysseova synka Telemacha. Odyssus zarazil pluh a zvedl synka ze země. Tím prozradil, že neztratil rozum, a musil táhnout do boje s ostatními.

Do války vytáhl i Achilleus, nejudatnější hrdina celé výpravy. Říkalo se o něm, že je nezranitelný. Když se narodil, ptala se jeho matka, mořská víla Thetis, jaký bude mít její syn osud. Sudičky jí řekly, že její syn Achilleus bude slavný hrdina, ale v mladém věku padne ve válce. Aby ho ochránila od nepřátelských ší­pů a mečů, ponořovala ho do kouzelné vody podzemní řeky Styx. Přitom ho drže­la za patu. Divotvorná voda učinila Achillea nezranitelným na celém těle kromě paty, které se voda nedotkla. I Achillea vyučoval a cvičil moudrý a silný kentaur jako mnohé jiné řecké hrdiny. V nádherné zbroji, podoben mladému bohu, vypra­vil se statečný Achilleus do války. Doprovázel ho jeho nejmilejší přítel, věrný Patroklos.

V Aulidě se sjelo na dvanáct set řeckých lodí. Vrchním velitelem loďstva se stal král Agamemnón. Před vyplutím se hrdinové shromáždili a pod velikým platanem obětovali nesmrtelným bohům. Tu jim Zeus seslal znamení. Ke stromu se připlazil had, ovinul se kolem kmenu a zadávil v hnízdě na větvi osm ptačích mlá­ďat i s“ jejich matkou a po činu zkameněl. Věštci vyložili příhodu tak, že válka po­trvá devět let a desátého roku Trója padne.

Loďstvo je připraveno a Řekové čekají jenom na příznivý vítr. Plachty visí volně, ani list se nepohne na stromech. Bohyně lovu Artemis se rozhněvala na krále Agamemnóna, že jí zabil oblíbenou laň, a zdržovala vojsko v přístavu. Když bezvětří nemělo konce, radili věštci Agamemnónovi, aby usmířil hněv bohyně obětí.

„Obětuj svou dceru Ifigenii,“ přikazovala Agamemnónovi věštba.

Agamemnón zaváhal nad krutou věštbou, ale pro zdar výpravy se přece jen odhodlal k těžké oběti. Poslal domů list, v němž pozval Ifigenii k sobě do tábora. Jakmile list odeslal, zhrozil se činu a napsal hned jiný, ať Ifigenie do tábora nejez­dí. Král Meneláos viděl, jak z Agememnónova stanu vybíhá nový posel, a domys­lil se, že velitel změnil své rozhodnutí. Ze strachu, že z výpravy sejde, pospíšil za poslem a novou zprávu mu vzal. Tak Ifigenie dostala první list a poslušně vyrazila na cestu k otci. Zoufalý Agamemnón ji přivítal v táboře a knězi chystali oběť. Už pro ni přišli, vedli ji k oltáři a otec si zastřel tvář. Náhle se snesla mlha a vítr od­nesl Ifigenii daleko odtud, do Tauridy. V Tauridě se stala kněžkou bohyně Artemidy. Usmířená bohyně položila místo dívky na oltář laň.

Příznivý vítr rozčeřil moře a opřel se v plachty. Řekové vypluli z přístavu.

Přiblížil se den, kdy trojské hlídky spatřily z městských hradeb stěžně a plachty nepřátelského vojska. Trojští bojovníci se vyhrnuli z města se zbraní v ruce. Vedl je nejstarší syn krále Priama Hektor. Chtěli uhájit břeh.

Řekové věděli, že kdo z nich první vstoupí na trojskou půdu, nalezne smrt. Tak pravila věštba. Jen přirazí ke břehu první loď, už mladý řecký hrdina vyskočí na pevnou zemi a zvolí si dobrovolně smrt. Ostatní vojsko se za ním valí a Hektor s Trojany ustupuje. Achilleus vyskočil z lodi tak prudce, že pod jeho patami vy­tryskl ze země pramen. Nezranitelný hrdina se pustil do boje s takovou silou, že Trojane, zděšeni jeho ranami i zářící zbrojí, uprchlí za hradby města.

Řekové vytáhli válečné lodi na břeh, postavili tábor a obehnali jej náspem. Achilleus si dal okolo stanu postavit hradbu z mohutných kůlů zaražených do ze­mě. Brána v hradbě se zavírala obrovskou závorou, s níž stěží pohnuli tři silní mu­ži. Jen Achilleus ji dovedl zvednout sám a otevřít si.

Každý den vyjížděli Rekové na válečné výpravy do okolí Tróje a do tábora se vraceli s bohatou kořistí. Město Trója však odolávalo všem řeckým útokům.

Po devět let války kolísalo vítězství mezi Trojany a Řeky, po devět let plakaly v Tróji vdovy pro své padlé a asijská půda lačně pila řeckou krev.

Desátého roku vypukl mezi Achilleem a Agamemnónem prudký spor o vá­lečnou kořist. Agamemnón byl vrchní velitel a využil svého postavení, aby spor vyhrál. Přinutil Achillea vzdát se části kořisti. Roztrpčený hrdina odmítl dále bo­jovat. Odešel na mořský břeh a žaloval matce, mořské víle, jaká se mu stala křivda. Matka už věděla o příkoří, vyšla z hučících vln a utěšovala syna. Achilleus prosil matku, aby se přimluvila u vládce bohů Dia za porážku Agamemnónových vojsk. Milující matka nedovedla synovi nic odepřít. Přimluvila se u Dia a Řekové začali prohrávat. Achilleus seděl nečinně ve stanu, jeho meč i oštěp odpočívaly. Trojane se stávali smělejšími a smělejšími. Jednoho dne vtrhli i do řeckého tábora a začali zapalovat lodě. Ani zápach hořícího dřeva nevylákal Achillea ze stanu.

Ve chvíli nejvyššího nebezpečí vběhl do Achilleova stanu jeho přítel Patroklos. Zapřísahal ho a prosil, když už sám nechce bojovat, ať mu půjčí svou zbroj.

Trojane budou myslit, že táhne udatný Achilleus, a jistě se rozběhnou k městu. Achilleus svolil a půjčil příteli nádhernou zbroj. Radil mu přitom:

„Nedej se, příteli, strhnout v zápalu boje a nepronásleduj trojské bojovníky. Jen se jim ukaž, to stačí. Jakmile Trojane ustoupí z tábora, hned se vrať. Boj před Trójou přenechej jiným. Zbroj ti půjčuji jen proto, aby nám oheň nezničil lodě.“

Patroklos si rychle připjal Achilleův jiskřící krunýř, na hlavu posadil přílbici s žíněným chocholem a vybral si dva oštěpy. Achilleův oštěp nechal na místě. Ten neuzvedl nikdo jiný než Achilleus sám. Nakonec uchopil štít a vyrazil v čele Achilleových bojovníků proti Trojanům. Trojane se při pohledu na Patrokla za­chvěli jako tráva, po které přeběhne vítr. Spatřili Achilleovu zbroj a domnívali se, že se Achilleus smířil s Agamemnónem a jde teď sám do bitvy. Trojské řady pro­řídly, bojovníci se obraceli na útěk a strhli k ústupu celé vojsko. Řekové vedeni Patroklem postupovali za nimi, štít vedle štítu, přílba vedle přílbice, hnali před se­bou nepřítele jako zeď, jež se dala do pohybu. Patroklos sveden úspěchem razil si mečem statečně cestu kupředu za trojským vojevůdcem Hektorem. Zapomněl na Achilleovu radu a odvážil se do houfu nepřátel na širé pole před Trójou. Vtom ho zranil nepřátelský oštěp. Hektor si všiml, že je Patroklos raněn, probojoval se k němu a zasadil mu smrtelnou ránu. O Patroklovu mrtvolu se rozpoutal boj. Ře­kové ji vybojovali a odnesli ji do tábora. Achilleovu zbroj ukořistil Hektor.

O smrti věrného přítele se dověděl i Achilleus ve svém stanu a padl na něho veliký žal. Na hlavu si nasypal prach a jeho nářek se nesl široko daleko po moř­ském břehu. Achilleovo bědování zaslechla jeho matka. Opustila svůj příbytek v mořských vlnách a navštívila nešťastného syna. Nalezla Achillea, planoucího touhou pomstít přítelovu smrt. Smutně na něho pohlédla a řekla:

„Zabiješ-li Hektora, stihne i tebe brzy smrt.“

„Raději zemřu,“ zvolal Achilleus, „než bych nechal žít vraha svého přítele!“

Achilleova matka přinese synovi od Héfaista novou a ještě krásnější zbroj ná­hradou za ztracenou. Achilleus uzavře s Agamemnónem smír a v nové zbroji se vrhne jako lev do trojských řad. Drtí a ničí kolem sebe nepřátele a hledá mezi ne­přátelskými bojovníky Hektora.

Spatřil ho, jak mával mečem, a řítil se k němu. I udatný Hektor, když uviděl Achillea v nebeské zbroji, pocítil strach. Obrátil se a dal se na útěk. Tušil, že se za ním žene smrt. Třikrát oběhl Achilleus za Hektorem městské hradby a nakonec ho probodl oštěpem. Pln hněvu přivázal Hektorovu mrtvolu k svému vozu a na pohanu ji vláčel kolem města před zraky Trojanů, stojících na hradbách.

V noci se vydal k Achilleovi do řeckého ležení stařičký král Priamos a prosil ho, aby mu vydal mrtvého Hektora. Achillea dojaly prosby starého otce, vzpom­něl si na domov a vydal Hektora Priamovi, aby ho s poctami pohřbil.

Brzy po smrti Hektorově padl i Achilleus. Paris zasáhl Achillea šípem na je­diném zranitelném místě, na patě. Velký smutek zavalil řecký tábor a žalem hlu­čely i hlubiny moře. Mořské nymfy vystoupily z moře a plakaly pro slavného hr­dinu. Múzy mu zpívaly pohřební písně. Po sedmnáct dní trval nářek a pláč. Osmnáctého dne zapálili bojovníci Achilleovu hranici a plameny živené drahými mastmi a obětními zvířaty šlehaly k nebi celý týden.

O Achilleovu zbroj se ucházeli dva hrdinové. Odysseus a Aiás. Zbroj podle práva měl dostat Aiás. Agamemnón a Meneláos ji přisoudili Odysseovi. Aiás těžce nesl nespravedlivé rozhodnutí, hněv se ho zmocnil a pobízel ho, aby pobil řecké vůdce i s Odysseem. Vyšel v noci ze stanu s mečem a hledal své nepřátele. Bohy­ně Athéna řecké vůdce ochránila. Seslala na hrdinu šílenství. Aiás zaslepen šíle­ným hněvem pokládal za své nepřátele stádo ovcí a bojoval s nimi jako s vojskem. Některé z nich i zajímal a poutal. Ranní úsvit ukázal jeho dílo a Aiás vystřízlivěl. Hanbu nad takovým činem nepřežil a sám si vzal život. Řekové v něm ztratili dal­šího velkého hrdinu.

Odysseovi se podařilo zajmout trojského věštce. Vynutil na něm věštbu, jak by mohli Řekové dobýt Tróje. Dověděl se, že je třeba přivézt před Tróju ještě dva jiné řecké hrdiny. Achilleova syna Neoptolema a proslulého Filoktéta, kterému Hérakles odkázal svůj luk a smrtící šípy.

Odysseus dal spustit na moře loď a oba hrdiny přivezl. Filoktétes zabil Parida, Trója však odolávala.

Když nepomáhala síla a zbraně hrdinů, napadla Odyssea lest. Převlékl se za žebráka, vloudil se do města a celé je proslídil. Setkal se i s Meneláovou manžel­kou Helenou, která toužila dostat se zpátky do vlasti. Po návratu do tábora poručil postavit ohromného dřevěného koně. V dutém koni se skryl Odysseus s největší­mi řeckými hrdiny. Ostatní spálili tábor, vstoupili do lodí a odpluli, jako by se vzdali obléhání. Neodpluli však daleko. Ukryli se za nedalekým ostrovem.

Trojane s radostí pozorovali odchod řeckého vojska. Ústa podávala ústům ve­selou zprávu o konci dlouhé války. Brány Tróje se otevřely a obyvatelé vyšli na po­břeží. Obcházeli obrovského dřevěného koně a divili se mu. V pobřežních skálách objevili také jednoho Řeka, kterého tam Odysseus lstivě zanechal. Řek padl na kolena a volal:

„Nezabíjejte mě, dobří lidé! Jen taktak jsem unikl Řekům. Chtěli mě oběto­vat jako Ifigenii, aby měli šťastnou plavbu do vlasti. Toho dřevěného koně vám postavili na rozkaz bohů jako dar městu Tróji.“

Trojane Řekovi uvěřili. Jen trojský kněz Laokoon cítil, že kůň přinese městu zkázu, a varoval před ním:

„Nevěřte Řekům, nevěřte Danaům! Shoďte danajský dar do mořských vln, postavte hranici, upalte jej! Neberte koně za hradby města!“

Na jeho křik se vyvalili z mořských hlubin dva nestvůrní hadi a připlazili se k němu. Ovinuli slizkými těly kněze i jeho syny a zardousili je. Osud určil městu zkázu.

Trojane viděli v Laokoontově smrti boží soud a bez váhání vtáhli dřevěného koně do Tróje. Hostinami a slavnostmi skončil den a město ulehlo ke klidnému spánku. V nočním tichu vyšla na hradby Helena a dala Řekům na moři hořící po­chodní smluvené znamení k návratu. Z útrob dřevěného koně vystoupili hrdino­vé a otevřeli městské brány vojsku, které opět zakotvilo u trojských břehů.

Řinčení zbraní, křik a plameny probudily trojské spáče. S očima zastřenýma ještě snem chápali se zbraní. Boj vstoupil do města a navštívil každý dům. Město hořelo ze všech stran a ve světle oslnivých požárů sváděli Trojane marnou bitvu. Padl i starý král Priamos a skoro všichni z královské rodiny. Helenu si Meneláos odvedl na svou loď. Město lehlo popelem a popel se smísil s krví Trojanů a Řeků.

Skončila trojská válka a nikomu nepřinesla dobro. Trojane leželi mrtvi v troskách domů a jejich ženy a děti odvlekl vítěz do otroctví. Předčasně jásali Ře­kové nad pádem Tróje. Jen málo z těch, kdo ušli smrti, uzřelo daleký rodný kraj. Válečnou kořist, zlato i stříbro, pohlcovaly bouřlivé vlny i s loděmi a s plavci. Kdo po bludné pouti doplul domů, nalézal místo svých milých často jen hrob. Jako ci­zinci se vraceli hrdinové do vlasti a synové nepoznávali tvář vracejících se otců a ženy marně hledaly v tvářích starců drahé rysy svých mužů. Skončila válka, a zlo, které zrodila, kráčelo dál.

 

ODYSSEOVY CESTY

Když Tróju sežehly plameny a ležela v rozvalinách, vyplul od trojských břehů se svými dvanácti loďmi i Odysseus, ithacký král. Toužil spatřit co nejdříve kouř rodné Ithaky, ale osud mu připravil nejpodivuhodnější plavbu, jakou kdy nějaký plavec zažil.

Co byly platné veslařům silné paže? Vítr byl silnější a zahnal lodě k cizímu břehu, k městu Kikonů Ismaru. Řekové vystoupili na břeh a v boji se zmocnili města. Kořist byla bohatá. Marně Odysseus radil, aby se ihned vydali na další ces­tu. Jeho druhové ho nechtěli poslechnout. Načali měchy s vínem, rozdělali ohně a opékali maso. Zatím Kikoni přivolali z vnitra země na pomoc své sousedy. Přišlo jich tolik, kolik je zjara na větvích mladého listí, a za ranního šera přepadli Ře­ky zmožené jídlem a pitím. V krutém boji padlo po šesti Řecích z každé lodi a ostatní zachránil jen útěk. Chvatně nasedali do lodí a co nejrychleji vyrazili na moře.

Nepluli dlouho a obloha i moře ztemněly a zlá bouře se s hukotem přihnala po vlnách. Zběsilá vichřice potrhala plachtoví. Řekové se opřeli do vesel a jen s velikou námahou dorazili k pevnině a zakotvili. Dva dny a dvě noci se zdrželi na pobřeží. Odpočinuli si, dali do pořádku plachty a vztyčili stožáry. Vypluli znovu v naději, že se přiblíží domovu, ale divoký vítr je opět zanesl k neznámému břehu. Vystoupili na souš, nabrali čerstvé pitné vody a Odysseus vyslal tři plavce na výzvědy, jací lidé tu žijí. Plavci se dlouho nevraceli, a proto se za nimi vydal sám. Obával se, že se jeho druhům přihodilo něco zlého. Brzy však poznal, proč se ne­vracejí.

Pevnina, u které řecké lodě zakotvily, byla zemí Lotofagů. Lotofagové každé­ho cizince vlídně přijali a nabídli mu svůj pokrm, sladký plod lotosu. Kdo okusil tohoto skvělého jídla, nechtěl se vrátit a do smrti si přál žít v zemi Lotofagů. Ubo­zí plavci, vyslaní Odysseem, okusili plodu lotosu a bránili se návratu. Musili je odvést násilím a spoutané položit na dno lodě. Pouta jim sňali teprve tehdy, když země Lotafagů zmizela z dohledu.

Za několik dní klidné plavby připluly Odysseovy lodě k malému ostrovu. Na travnatých stráních se proháněla stáda divokých koz a vybízela řecké plavce k lovu. Za chvíli sestupovali Řekové ze strání s tučnými úlovky. Na pobřeží zapla­nuly ohně a vzduchem se nesla příjemná vůně pečeného masa. Večeři zapíjeli sta­rým vínem, ukořistěným u Kikonů.

Odysseus zvědavě pozoroval nedaleký pruh neznámé pevniny ležící proti ostrovu, na němž se vylodili. Nevěděl, že je to země Kyklopů, obrů, kteří neořou a nesejí, a přece mají všeho hojnost.

Ráno, sotva noc ustoupila před růžovými prsty Jitřenky, zamířil Odysseus s jednou lodí k protějšímu břehu. Ostatní lodě zanechal ukryté v dobrém přístavu. Čím víc se Odysseova loď blížila k neznámé zemi, tím větší byl jeho údiv. Ačkoliv země nebyla obdělávána, zrála na pláních nádherná úroda obilí a na svazích se di­voce pnula réva kolem křovin a mezi listy se modraly šťavnaté hrozny vína. Odysseus poručil plavcům, aby zakotvili v bezpečném zálivu, a sám s dvanácti nejudat­nějšími hrdiny se vydal na břeh. Razili si cestu bujným rostlinstvem, mezi stromy, jejichž větve obtěžkané ovocem se skláněly až k zemi, a hledali stopy živých by­tostí. Konečně stanuli na úpatí skalnaté hory před černým otvorem jeskyně zpola zarostlé vavřínem. Okolo sluje byla navršena hradba z hrubých, nepřitesaných bal­vanů, ze které trčely kmeny jedlí a dubů, zaražené mezi kameny a do hlíny obří silou. Za hradbou bečelo a mečelo ohromné stádo jehňat a kůzlat.

Řekové prošli hradbou a vstoupili do sluje. Na lískách velikých jako prámy ležely bochníky sýra a na zemi stály nádoby s mlékem i prázdné džbery připrave­né pro dojení. I sýry i nádoby byly tak obrovské, že Řekové začali Odyssea pře­mlouvat k návratu na loď. Odysseus jim radil, aby aspoň vyčkali příchodu obra. Byl by rád věděl, jaké pohostinství jim poskytne. Zdržel své druhy v jeskyni do večera.

Za soumraku se ozvaly venku těžké dunivé kroky, až se sypal písek ze stropu jeskyně. Dovnitř vkročil obr Polyfémos s ohromným nákladem suchého dříví na zádech. Před sebou hnal z pastvy ovce a kozy. Dříví shodil na zem, ke vchodu do sluje přisunul obrovský balvan a rozdělal oheň. Z veliké hromady dříví vyšlehly vysoko plameny a ozářily obrův obličej. Řekové si všimli, že má jen jedno oko uprostřed čela. Obrovo jediné oko hledělo upřeně na Řeky.

„Kdo jste, cizinci?“ zeptal se Polyfémos drsným hlasem, „co tu hledáte?“

„Jsme Řekové,“ vystoupil z hloučku srdnatě Odysseus, „plavíme se domů od města Tróje, kterého jsme dobyli, a prosíme tě o pohostinství. Víš stejně dobře jako my, že bohové přikazují chovat se k hostům s úctou.“

Polyfémos se rozesmál, až ozvěnou zaburácely všechny kouty jeskyně:

„Bohové! Přikazují! Nestarám se o tvé bohy. My Kyklopové jsme silnější než bohové a já jsem z Kyklopů nejsilnější. Děláme jen to, co chceme, rozumíš? A kde jste přistáli s lodí, mluv!“

Lstivý Odysseus poznal, že bude lépe, nedoví-li se zpupný Polyfémos, kde zakotvili loď. Proto řekl:“Nemáme lodi. Poseidon, vládce moře, mrštil naší lodí o skalisko. Zachránil jsem se jen já s dvanácti muži. Ostatní nalezli ve vlnách smrt.“

Obr na to neodpověděl, jen vztáhl ruku do houfce Řeků a vytáhl z něho dva muže. Připravil si z nich večeři, zapil kozím mlékem a uložil se mezi své ovce ke spánku.

Řekové hrůzou strnuli. Strašlivá hostina jim nedala usnout. Vzývali horoucně vládce bohů Dia a prosili ho o pomoc. Odysseus uvažoval, nemá-li spícího obra probodnout mečem. Kdyby však lidojeda probodl, byli by odsouzeni k smrti. I kdyby se všichni opřeli do balvanu, jímž Polyfémos zatarasil vchod do sluje, ne­byli by jej odvalili.

Ráno Kyklop rozžehl oheň a podojil kozy a ovce. Pak opět uchopil dva Řeky a připravil si z nich snídani. Najedl se, odsunul balvan lehce jako křemínek, vy­pustil z jeskyně ovce a kozy a sluj za sebou pečlivě balvanem zavřel, aby mu nikdo z Reků neunikl.

Smutně seděli Řekové v temné sluji ozářené jen pohasínajícím ohněm. S úz­kostí čekali na okamžik, kdy se obr vrátí. Chytrý Odysseus nepřestal ani na chvíli přemýšlet, jak by se se svými přáteli dostal na svobodu. Nápad za nápadem mu putoval hlavou, ale všechny zavrhoval, žádný se mu nezdál dost bezpečný. Jak prohledával jeskyni, zda by nemohli uniknout jinudy, našel při skalní stěně obrův kyj. Podobal se stožáru z dvacetiveslové nákladní lodi. Při pohledu na kyj napadla Odyssea lest. Usekl z kyje kus dřeva, přizval přátele, aby mu pomohli dřevo ohladit a zahrotit, a hrot opálili ve žhavém uhlí. Potom vysvětlil přátelům svůj plán. Řekové losovali a vybrali losem čtyři muže, kteří budou Odysseovi v jeho díle po­máhat. Dřevo před obrem dobře schovali.

Navečer se Kyklop Polyfémos vrátil se stádem do jeskyně a zavalil otvor bal­vanem. Usedl, podojil kozy a ovce, vybral z prořídlého houfce Řeků dvě nové obě­ti. Najedl se a chystal se ulehnout ke spánku. Tu k němu přistoupil Odysseus s kor­belem plným silného kikonského vína z měchu, který Řekové přinesli s sebou.

„Napij se, Kyklope,“ řekl Odysseus, „pij, snad pohár dobrého vína obměkčí tvé ukrutné srdce.“

Polyfémos vyprázdnil pohár naráz a víno mu zachutnalo.

„Nalij mi ještě,“ vybídl Odyssea.

Odysseus mu nalil a obr si liboval:

„Takové víno jsem ještě nepil. Bohové nemohou pít lepší. Nejsem nevděč­ník, pověz mi své jméno, chci ti také udělat radost a podarovat tě.“

Odysseus nalil obrovi potřetí a lstivě řekl:

„Prozradím ti své jméno, ale nezapomeň na dar, který jsi mi slíbil. Jmenuji se Nikdo, Nikdo mi říkají lidé, má rodina i přátelé.“

Obr odpověděl ztěžka, víno mu ovládlo jazyk:

„Poslouchej dobře, líbíš se mi. Tebe, Nikdo, sním až naposled po všech ostat­ních. To bude můj dárek pro tebe.“ Dořekl a svalil se na zem zmožený pitím. Tehdy Odysseus podle úmluvy uchopil se svými druhy zaostřené dřevo a vnořil je do řeřavého popela. Doutnající trám vrazili Řekové vší silou do jediného obrova oka. Obr se probudil a zařval, až se zachvěla jeskyně i celá hora. Řekové od něho s děsem prchli. Polyfémos vytrhl prudce dřevo z oka jako třísku a tápal kolem sebe zuřivě rukama. Byl slepý, a pro­to se před ním Řekové mohli skrýt za výstupky skal. Obr drtil v prstech jen kame­ny a hlínu.

Polyfémův křik a bědování zaslechli ostatní Kyklopové. Vyběhli ze svých slují v okolních kopcích, přibíhali k jeskyni a ptali se, co se mu stalo a proč je v noci budí. Vraždí ho snad někdo?

Polyfémos bez sebe bolestí jen opakoval:

„Kdo mě vraždí? Ach, Nikdo, přátelé, Nikdo!“

Kyklopové potřásali hlavami a volali:

„Nikdo? Tak proč naříkáš? Seslal na tebe Zeus nemoc? Pomodli se k Posei­donovi, ke svému otci, ať ti v nemoci pomůže.“

A Kyklopové se rozešli do svých domovů.

Ráno pootevřel sténající obr jeskyni, aby mohly ovce a kozy na pastvu. Posa­dil se u vchodu a každému zvířeti pečlivě ohmatal hřbet, nesedí-li na něm některý z Řeků.

Lstivý Odysseus však svazoval proutím k sobě vždy tři berany a pod pro­středního berana z trojice uvazoval jednoho po druhém své zbylé druhy. Sám se zachytil vlny na břiše největšího berana a dal se jím vynést ze sluje. Obr ohmatá­val jen hřbety zvířat, a tak mu Řekové šťastně unikli.

Venku odvázal Odysseus své druhy a všichni běželi co nejrychleji k lodi kot­vící v zálivu. S radostí přivítala posádka lodi Odyssea a jeho druhy. Radost zmen­šoval jen zármutek nad přáteli, kteří se z obrovy jeskyně už nevrátili. Šest hrdinů zahubil Polyfémos. Ale na truchlení nezbýval čas. Odysseus přikázal zahnat na loď Kyklopovy ovce, kolik se jich tam vešlo, a rychle odplout od břehu.

Na širém moři se obrátil Odysseus čelem k pobřeží obrů a zvolal:

„Polyféme, slyšíš mě? Stihla tě spravedlivá odplata za tvé bezbožné skutky! Neváhal jsi vztáhnout zločinnou ruku na hosty. Proto tě ztrestal Zeus a všichni bohové!“

Obr uslyšel Odysseovo volání a zuřivě se vyřítil z jeskyně. Utrhl vrchol veliké hory a vrhl jej ve směru, odkud přicházel hlas. Skalisko dopadlo těsně před Odysseovu loď. Nechybělo mnoho a bylo by ji roztříštilo. Moře se rozvířilo, zvedla se mocná vlna a hnala loď ke kyklopskému pobřeží. Jen stěží odvrátili veslaři loď od břehu.

Když se vzdálili od pevniny dvakrát tolik co prve, vykřikl Odysseus znovu: „Až se tě, Kyklope, někdo zeptá, kdo tě oslepil, řekni mu, že tě připravil o zrak Odysseus z ostrova Ithaky!“

„Běda mi,“ zanaříkal obr, „splňuje se stará věštba. Kdysi mi bylo proroková­no, že mne oslepí Odysseus. Myslil jsem, že to bude muž veliký a silný jako já a že se mnou bude zápasit. A teď přijde takový maličký člověk a lstí mne připraví o zrak. Ale počkej, Odyssee, vyprosím ti u svého otce Poseidona, aby ses vrátil domů hodně pozdě a sám, bídný, bez přátel a na cizí lodi!“

Po těch slovech mrštil za lodí novou, ještě větší skálou a málem přelomil kormidlo. Řekové se opřeli do vesel a přemohli mohutnou vlnu. Unikli obrovi i podruhé a brzy se shledali s přáteli na lodích kotvících u ostrova divokých koz. Rozdělili kořist a Odysseus obětoval Diovi berana, pod jehož břichem vyvázl z Kyklopovy sluje. Zeus však oběť nepřijal. Poseidon vyslyšel prosby svého syna Polyféma a přimluvil se u Dia. Zeus připravoval Odysseovi a jeho plavcům nová trápení.

Druhého dne za svítání usedli Řekové k veslům a zamířili tam, kde v dálce ležela rodná Ithaka. Několik dní se plavili nesmírným mořem a žádná bouře je nehnala zpět. Tak připluli k ostrovu obehnanému kovovou hradbou. Větší štěstí nemohlo Odyssea potkat. Na ostrově žil král Aiolos, vládce větrů. Dobrý král při­jal vlídně Odyssea a jeho Řeky v nádherném paláci, vyptával se na trojskou válku a na Odysseovu cestu do vlasti. Všechny bohatě hostil po celý měsíc.

Když měsíc uplynul, požádal Odysseus Aiola, aby ho propustil. Aiolos sám dohlédl na přípravy k odjezdu a připravil Odysseovi neobyčejný dar. Uzavřel do velikého měchu z volské kůže všechny nepříznivé a divoké větry a měch pevně zavázal stříbrnou tkanicí. Měch dal Odysseovi s sebou a poručil lehkému příznivé­mu větru, aby se opřel do plachet a hnal řecké lodě k břehům Ithaky.

Devět dní a devět nocí napínal přičinlivý vítr plachty Odysseových lodí a de­sátého dne té nádherné plavby uzřeli Řekové Ithaku. Pobřeží ostrova bylo tak blízko, že mohli rozeznat pastýře u ohňů. Tehdy se Odysseus neubránil spánku. Po celou cestu řídil loď a nezamhouřil oka, ale nyní před cílem cesty usnul.

„Podívejme,“ povídali si plavci. „Odysseus usnul. Konečně se přesvědčíme, jaké dary si veze v měchu od krále Aiola. Ani se nám nepochlubil, nechce se asi s námi o zlato a stříbro rozdělit.“ Plavci se chopili měchu a rozvázali stříbrnou tkanici. S kvílením a fičením vyrazily divoké vichry z měchu a vláčely Odysseovy lodě bouří a vlnobitím na da­leké moře, pryč od břehů domova. Odysseus se probudil a poznal, co se stalo. Zoufalstvím div se nevrhl do rozbouřených vln. Vichry a bouře přihnaly loď opět k Aiolovu ostrovu.

Odysseus se ihned vydal do paláce, kde král větrů hodoval s manželkou a dětmi. Aiolos se nemálo podivil Odysseovu návratu, a když se dověděl důvod, s hněvem povstal od stolu a zvolal:

„Opusť palác a odpluj od ostrova! Jistě jsi upadl v nemilost bohů. Takového člověka nemohu přijmout pod ochranu.“

Smutně se vrátil Odysseus na pobřeží ke svým přátelům. Už nemohli spolé­hat na příznivý vítr. Přídě lodí si těžce razily cestu vlnami a veslařům se leskla čela potem.

Od Aiolova ostrova dorazili znavení plavci ke skalnaté neznámé pevnině. Našli pro lodě dobrý přístav, jen Odysseus přivázal svou loď ke skalisku před pří­stavem a vyšplhal se po balvanech na výšinu, aby se rozhlédl. Ležela před ním pláň bez lidí a bez zvířat. V dálce stoupal k obloze kouř, snad se za obzorem roz­kládalo nějaké město. Odysseus sestoupil k přístavu a vyslal do vnitrozemí tři Řeky na výzvědy. Řekové přešli planinu, prosekali si cestu hlubokým lesem a sta­nuli před městem s vysokými domy. První člověk, s nímž se setkali, byla dívka nabírající u studny vodu. Nepodobala se lidským dívkám, byla obrovská jako věž, ale ochotně a přívětivě vysvětlovala Řekům všechno, co chtěli vědět. Dověděli se, že zakotvili u země Laistrygonů a město že se jmenuje Telepylos. Otec dívky je tu prý králem. Dívka je dovedla do královského paláce a Řekové ustrnuli. Stáli před královnou velikou jako hora. Jakmile je spatřila, začala volat svého muže. Její hlas hřměl, jako když se utrhne na horském úbočí skála a valí se do údolí a strhává ces­tou balvany, keře a stromy. Nestvůrně veliký král Laistrygonů přispěchal, popadl jednoho Řeka a dal si ho připravit k jídlu. Druzí dva plavci prchli a dostali se s ne­blahou zprávou šťastně ke svým druhům.

Obří král vyhlásil poplach. Na planinu se vyrojili obrovití Laistrygoni a se­běhli se na mořský břeh. Lámali ze skal kameny, vrhali je na lodě a rozbíjeli je. Stožáry praskaly, prolomenými prkny se drala do vnitřku lodí voda a plavidla kle­sala ke dnu i s Řeky. Žádná z lodí kotvících v přístavu neunikla. Zachránil se jen Odysseus s hrstkou plavců. Přeťal v poslední chvíli lano poutající jeho loď ke ska­lisku a chvatně opustil nepřátelskou pevninu.

S jedinou lodí se zbylými přáteli brázdil Odysseus moře a vzpomínal na mrt­vé druhy, které už nikdy nespatří. K smrti znaveni usilovným veslováním a vyčer­páni přestálými hrůzami, vstoupili Řekové na břeh jakéhosi ostrova, padli na zem a leželi tak dva dny a dvě noci. Třetího jitra, sotva Jitřenka začala rozčesávat zlaté vlasy nového dne, vzal Odysseus meč a oštěp a pustil se do nitra ostrova. Objevil cestu a zahlédl i stužku dýmu nad korunami stromů. Na zpáteční cestě vběhl Odysseovi do cesty statný jelen. Odysseus ho zabil oštěpem a vrátil se s úlovkem k hladovým plavcům. Najedli se pečeného masa a odpočinek a pokrm jim vrátily sílu. Po jídle rozdělil Odysseus Řeky na dva stejné oddíly. První vedl Odysseus, druhý vedl kormidelník Eurylochos. Potom losovali, který oddíl se má vydat do vnitrozemí. Los připadl na Eurylocha a jeho skupinu. Truchlivě vykročil se svým oddílem do lesa. Řekové měli na mysli všechno, co zažili u Laistrygonů i Kyklopů, a postupovali jen zvolna a opatrně.

V lesním úvalu nalezli krásný výstavný dům. Kolem domu obcházeli horští vlci a lvi, ale nesápali se na příchozí. Lísali se k plavcům, jako se lísají psi k navra­cejícímu se pánu. Z domu zazníval sladký zpěv. Líbezný zpívající hlas patřil kou­zelnici Kirké, která v domě bydlila. Sama otevřela Řekům bránu domu a zvala je s úsměvem dovnitř. Řekové neodolali a vešli. Jen kormidelník Eurylochos nezná­mé ženě nedůvěřoval a zůstal raději venku před domem.

Kirké zavedla lodníky do skvělého sálu, posadila je do pohodlných křesel a připravila jim lahodné jídlo z medu, sýra, mouky a silného vína. Do pokrmu při­lila kouzelnou šťávu. Řekové s chutí pojedli a náhle začali měnit podobu. Kůže jim porostla štětinami, hlava se protáhla v prasečí rypák a s chrochtáním se spouš­těli na všechny čtyři. Kouzelnice je prutem vyhnala ze sálu do prasečích chlívků a předhodila jim žaludy a bukvice.

Eurylochos se nedočkal svých druhů, a proto se vypravil zpátky k lodi a po­dal Odysseovi zprávu o tom, co zažil a viděl.

„Odplujme, dokud ještě můžeme,“ radil Odysseovi Eurylochos, „bozi vědí, jaké nebezpečí tu na nás číhá.“

„Nemůžeme odplout a opustit své přátele,“ řekl Odysseus. Dal si popsat ces­tu, ozbrojil se a vydal se hledat ztracené plavce.

Cestou potkal urostlého mladíka a poznal v něm boha Herma. Hermes stiskl Odysseovi pravici a oslovil ho:

„Kam běžíš? Myslíš, že bez pomoci bohů pomůžeš svým druhům, které Kir­ké začarovala do podoby vepřů? Chci ti pomoci.“ Hermes se sehnul a vyhrábl z hlíny bylinu s bílým květem a černým kořenem. „Tato bylina,“ řekl, „se jmenuje Moly a s ní odoláš všem kouzlům. Vezmi si ji. Až se tě Kirké dotkne kouzelným proutkem, vytrhni meč a vrhni se na ni, jako bys ji chtěl zabít. Lehko na ní vymůžeš přísahu, že ti neublíží. Nic zlého ti už nebude hrozit a opět se shledáš se svými druhy.“

Hermes promluvil a zmizel. Odysseus kráčel zamyšleně k domu kouzelnice.

Kirké ho uvítala v bráně, vlídně ho zvala dál a s úsměvem mu podala kouzel­ný nápoj. Nemohla se ani dočkat, až vyprázdní zlatou číši. Jakmile Odysseus do­pil, šlehla ho prutem a zvolala:

„Běž si do prasečího chlívku ke svým přátelům!“

Ale Odyssea se kouzla nedotkla. Chránila ho bylina Moly. Vytasil meč a hnal se na kouzelnici, jako by ji chtěl probodnout Užaslá a zděšená Kirké padla na zem a objala Odysseovi kolena.

„Běda,“ křičela, „nejsi ty Odysseus, kterého mi předpověděla věštba? Jsi-li Odysseus, zastrč meč a buďme přáteli.“

„Přísahej,“ řekl Odysseus s pozvednutým mečem, „přísahej, že mi nebudeš škodit.“

Kirké mu přísahala. Pak teprve uložil meč a přijal její pohostinství. Služebné nymfy se daly do přípravy hostiny. Jedna prostírala a přehazovala nachové po­krývky přes křesla, druhá mísila ve stříbrném měsidle medově sladké víno s vo­dou, jiná chystala Odysseovi lázeň. Když se Odysseus vykoupal a oblékl nový šat, který mu Kirké darovala, usedl s ní za stůl pokrytý pokrmy. Nejedl však a smutně se díval před sebe.

„Proč odmítáš jídlo?“ zeptala se ho Kirké. „Uvykl jsi snad lepším lahůdkám,než ti předkládám?

„Jak mohu jíst a radovat se, když mí druhové strádají,“ odpověděl Odysseus. „Zbav je kouzla a zbavíš i mne smutku.“

Kirké Odysseovu prosbu neodmítla. Vyšla na dvůr, otevřela chlívky a vyhna­la z nich vepře. Každého z nich potřela kouzelnou šťávou a hned z nich padaly štětiny, těla se jim napřimovala a místo vepřů stáli kolem Kirké statní Řekové. Běželi k Odysseovi a dojatě děkovali za své zachránění. Kirké vyzvala Odyssea, aby přivedl i ostatní lodníky.

Plavci vyvlekli koráb na souš a všichni se sešli u Kirké. Kouzelnice a nymfy se staraly o jejich pohodlí a mísy a měsidla se plnily po celý rok. Čas rychle míjel při hostinách a zábavách. Po roce požádal Odysseus Kirké, aby jej a řecké hrdiny propustila.

„Nechci tě držet u sebe proti tvé vůli,“ řekla kouzelnice. „Chceš-li se však vy­hnout dlouhému bloudění na cestě domů, musíš sestoupit do podsvětí. Tam se zeptej na věštbu stínu slepého věštce Teiresia.“

Odysseus se zarmoutil nad novou nebezpečnou cestou. Kirké to zpozorovala a utěšovala ho: „Nedělej si starosti, Odyssee, jen postav stožár a napni plachty. Vítr se už po­stará, abys tam doplul. Až přepluješ oceán, spatříš nízké pobřeží s hájem vrb a štíhlých černých topolů. To je háj bohyně Persefony a vchod do podsvětí. Sám bez průvodců odejdi na osamělé místo, vyhrabej jamku a obětuj mrtvým černého berana a černou ovci. Stíny zemřelých přiláká vůně obětní krve a budou se chtít napít. Ty jim v tom braň mečem a nedovol, aby se přiblížily, dokud se nezeptáš Teiresia na věštbu. Věštba ti poradí, jak se navrátit domů.“

Kirké vybrala ze stáda černou ovci a černého berana, darovala je Odysseovi a rozloučila se s ním i s plavci.

Vál příznivý vítr a loď letěla po vlnách jako pták. Netrvalo dlouho a objevil se nízký břeh oceánu s černými topoly a vrbami. Odysseus poslechl rady kouzel­nice Kirké a vydal se sám na neveselý břeh, kde vyhrabal jamku.

Jakmile se pomodlil a krev obětovaných zvířat stekla do jamky, vynořily se z podsvětí duše zesnulých. Mladíci i starci, ženy i děti, muži zabití ve válce, všich­ni se sténáním vystupovali z říše stínů a tlačili se a tísnili kolem obětí. Odysseus vytrhl meč a bránil obletujícím stínům, aby se napily krve zabitých zvířat. Mezi dušemi zemřelých spatřil i stín své matky, která ještě žila, když Odysseus odchá­zel do války. Při pohledu na ni zaplakal lítostí, ale ani jí nedovolil svlažit rty. Ko­nečně se přiblížil stín věštce Teiresia a vyzval Odyssea, aby schoval meč. Věštec se napil a promluvil:

„Těžce jsi, Odyssee, rozhněval boha Poseidona, že jsi oslepil jeho syna Polyféma. Bude ti překážet v návratu domů. Přesto se můžete vrátit, jestliže budete dbát mé rady. Brzy přistanete u ostrova Thrinakie. Na svěžích loukách ostrova se popásají tučná stáda ovcí a krav. Ta stáda patří bohu slunce Hélioví. Nedotýkejte se jeho zvířat. Kdybyste některé z nich zabili, prorokuji tvé lodi a tvým druhům zkázu. Sám a na cizí lodi bys dosáhl vlasti. Ani tam tě nebude čekat nic dobrého. Najdeš svůj palác plný zpupných ženichů, ucházejících se o ruku tvé ženy Penelopy. Vrátíš-li se, ztrestáš je. Pak obětuj bohu Poseidonovi a můžeš se dožít klidné­ho stáří.“

Odysseus poděkoval za věštbu a zeptal se Teiresia:

„Tam vidím stín své zesnulé matky, mlčí a nedívá se na mne. Co mám udě­lat, abych s ní mohl promluvit?“

Teiresias radil:

„Komu dovolíš přiblížit se zde k té krvi, bude s tebou rozmlouvat a poví ti pravdu.“ Pak se obrátil a zvolna kráčel zpátky do říše stínů.

Odysseus dovolil matce, aby se napila, matka poznala syna a promluvila:

„Jak jsi sem přišel, dítě moje? Ještě bloudíš světem od pádu Tróje? Ještě ses nevrátil na Ithaku k manželce a synovi?“

Odysseus pověděl matce o svém smutném osudu a zeptal se jí, co se děje do­ma. Matka řekla:

„Tvá věrná manželka Penelopa tě stále očekává a pláče pro tebe. Syn Telemachos užívá klidně otcovských statků. Tvůj starý otec touží, aby tě spatřil ještě živé ho. Odešel na venkov a odmítá chodit do města. Žije na venku se svou čeledí a pracuje jako rolník. A mně ukrátily život veliká touha po tobě a zármutek, že se nevracíš.“ Domluvila a Odysseus se zachvěl steskem. Rozpřáhl náruč, ale stín matky se před ním rozplynul jako mlha v závanu větru. K obětní krvi přistoupil stín krále Agamemnóna, napil se a poznal Odyssea. S pláčem vyprávěl Odysseovi o tom, jak ho usmrtila jeho vlastní žena Klytaiméstra, když se vrátil domů z trojské války. Varoval Odyssea, aby si dal při návratu na Ithaku pozor a tajně vystoupil na po­břeží. Možná že i o jeho život někdo ve vlasti usiluje.

Před Odysseem se objevily stíny mrtvých bojovníků od Tróje. Achilleus po­znal v Odysseovi svého statečného druha z války a Odysseus ho chválil a lichotil mu, že i v podsvětí se z Achillea stal veliký vladař mrtvých. Achilleus jen truchlivě odpověděl:

„Raději bych byl na zemi oráčem a sloužil v cizině u chudých lidí, než abych byl v podsvětí vladařem mrtvých.“ Vyptával se Odyssea na svého syna, jak si počí­nal u Tróje, a s radostí uslyšel, že si jeho syn vedl jako hrdina.

Mlčky minul Odyssea Aiás. I mrtvý ještě se hněval na Odyssea pro spor o Achilleovu výzbroj.

V dlouhé řadě přicházely stíny zesnulých k Odysseovým obětem. Mnohé po­znal a mnozí poznali jeho. Ale ze zástupů úpějících duší pojala Odyssea taková hrůza, že se od nich odvrátil a rozběhl se k lodi. Veslaři se opřeli do vesel a loď vyrazila z nehostinných končin smrti na daleké rozvlněné moře.

Odysseus věděl, že nyní musí překonat dvě nebezpečí, před nimiž ho už va­rovala Kirké.

Nejdříve musí uniknout nástrahám, které kladou nebohým plavcům líbezné mořské víly Sirény. Lákají nezkušené lodníky sladkým zpěvem ke svému ostrovu, a zamíří-li koráb za jejich hlasem, ztroskotává na ostrých ústesech ukrytých pod hladinou. Sotva byl v dohledu zrádný ostrov, zalepil Odysseus plavcům uši vos­kem, aby nezaslechli sladký zpěv. Sám se dal pevně připoutat ke stožáru. Tak uslyšel zpěv Sirén, ale provazy mu zabránily vrhnout se do moře a plavat k ostrovu.

Unikli Sirénám a po krátké plavbě uslyšeli hrozný rachot a štěkání. Blížili se druhému nebezpečí. To řvala v jeskyni pod obrovským úskalím obluda Skylla. Je­jích šest psích hlav kývajících se nad hladinou bez ustání štěkalo. Naproti mořské jeskyni s hrozným netvorem trčela z moře nižší skála. Pod ní Poseidonova dcera Charybdis třikrát za den pohlcovala a chrlila vodu. Voda kolem skaliska vřela, skála zlověstně hučela a vlny byly temné hlínou a pískem a bílé rozbouřenou pěnou. Loď, které se podařilo ujít obludě Skylle, upadla obvykle do protějšího hrozného víru Charybdy a neušla zkáze. Odysseovým plavcům zděšením klesly ruce z vesel. Odysseus je povzbuzoval a radil jim, aby projeli kolem větší skály. Tak mu poradi­la kouzelnice Kirké. Veslovali usilovně, přece však neušli Skylle. Z vln se vynořilo jejích šest hlav, uchvátila šest Odysseových druhů a stáhla je k sobě do mořské sluje, kde je pohltila. Ostatní plavci však unikli Charybdě, která by byla roztříštila celou loď.

Utrmáceni namáhavou plavbou spatřili travnaté břehy ostrova Thrinakie. Louky plné vonných bylin tu spásala stáda boha Hélia. Odysseus nechtěl u ostro­va zakotvit. Obával se, že některý z plavců ublíží Héliovým stádům a že se vyplní Teiresiova věštba.

„Dovol, ať si odpočineme po těžké plavbě,“ požádal Odyssea kormidelník Eurylochos, „jen si odpočineme a poplujeme dál. Stád si ani nevšimneme.“

Odysseus se zdráhal, ale když mu všichni plavci přísahali, že se posvátných stád nedotknou a že se spokojí se zásobami jídla, které si vezou s sebou, svolil. Za­kotvili a Řekové s rozkoší ulehli do hebké trávy.

Ale v noci seslal Zeus bouři a od té noci neustávaly vichry bičovat moře a vzduté vlny nedovolovaly plavcům opustit ostrov. Řekové dopravili loď do bez­pečí a setrvali na pevnině. Dokud měli zásoby, netrpěli nouzí. Den stíhal noc a noc stíhala den a bouře neustávala. Už celý měsíc věznilo bouřlivé moře Řeky na ostrově. Zásoby došly a plavce navštívil hlad. A vyplout na moře stále ještě ne­mohli.

V tom nešťastném čase se vypravil Odysseus podél pobřeží na obhlídku. Za jeho nepřítomnosti promluvil k plavcům Eurylochos:

„Chcete zemřít hlady, zatímco se kolem nás popásá nejtučnější dobytek, jaký jsem kdy viděl? Pojďte, zabijeme několik krav a nejlepší kusy masa budeme obě­tovat bohům, aby nám odpustili. O zbytek se rozdělíme.“

Hladoví plavci radostně souhlasili s Eurylochem a slibovali, že vyváznou-li živí, postaví Hélioví na Ithace nádherný chrám. Pak přihnali několik kusů dobytka, porazili je a obětovali nejlepší část masa bohům. Sami si opékali zbytky. Odysseus se vrátil příliš pozdě, než aby jim mohl v jejich počínání zabránit. S hlasitým nářkem vyčítal druhům, že nedodrželi přísahu.

Hněv bohů se brzy projevil. Stažené kůže dobytčat samy lezly po trávě a sy­rové maso bučelo na rožních. Hélios viděl ze slunečního vozu čin Odysseových plavců a žaloval jej Diovi a ostatním nebešťanům. Žádal pro Odysseovy druhy náležitý trest a hrozil, že nebudou-li potrestáni, sestoupí do říše stínů a bude tam svítit mrtvým.

Šest dní se živili plavci masem posvátného stáda. Sedmého dne ráno se utiši­lo moře a mohli vyplout. Thrinakie zmizela na obzoru za jejich zády a na všechny strany se prostírala pustá vodní hladina. Zeus už neodkládal trest. Vyslal na mod­rou oblohu černé mračno, rozpoutal bouři a mrštil po lodi bleskem. Koráb se v bouřlivých vlnách naklonil a plavci byli smeteni do moře. Naživu zůstal jen Odysseus, který nepožil masa Héliových dobytčat.

Na troskách lodi připlul desáté noci od ztroskotání k ostrovu Ogygii. Na os­trově bydlila uprostřed kvetoucích hájů ve stinné jeskyni nymfa Kalypsó. Nymfa Odyssea přijala ve svém klenutém příbytku obrostlém révou a hostila ho a snažila se, aby zapomněl na okolní svět. Po sedm let zdržovala Kalypsó Odyssea na ostro­vě a nedovolovala mu odplout.

Konečně se nad nešťastným zajatcem slitovala bohyně Athéna a přimluvila se za něho u vládce bohů Dia. Zeus vyslal k nymfě posla bohů Herma s příkazem, aby Odyssea propustila.

Odysseus seděl jako obvykle na břehu moře, díval se do dálky na neklidné moře a plakal steskem po domově. Tu uslyšel za sebou hlas.

„Nerada se s tebou, Odyssee, rozloučím,“ promluvila Kalypsó, „byl bys žil v mém zajetí navěky, mohl jsi být věčně mladý a nesmrtelný. Ale Diovu příkazu se nemohu vzpírat. Postav si prám a vydej se na cestu do vlasti.“

Odysseus nemohl uvěřit, že ho nymfa propouští. Když se z údivu vzpamato­val, radostně se chopil sekyry a začal kácet stromy. Brzy si postavil prám. Nymfa hrdinu opatřila jídlem a pitím.

Znovu vyplul Odysseus na zvlněné moře. Vál příznivý vítr a cesta vesele ubí­hala. Po několika dnech plavby spatřil pevninu. Proti jasnému nebi se rýsovaly temné obrysy horstva země Fajáků. Odysseus však neměl dosáhnout pobřeží bez pohromy. Bůh Poseidon si všiml Odysseova prámu a zlostně rozbouřil trojzub­cem moře. Zahalil mračny nebe i zemi i vody a poštval na Odyssea nejhorší vich­ry a bouře. Bědujícího Odyssea smetla vlna do moře a dva dny a dvě noci se potá­cel ve vlnách mezi životem a smrtí, přidržuje se jen trámu ze svého rozbitého voru.

K ránu třetího dne spatřil lesnatý břeh a veliká vlna ho sama vynesla na pev­ninu, jiná vlna ho však opět spláchla do moře. S posledními silami dosáhl břehu právě tam, kde ústila do moře malá říčka. Na souši klesl k zemi a omdlel. Probudil ho teprve noční chlad, neboť v bouři přišel i o oděv. Vyhledal tedy olivovou houš­tinu, nahrnul pod větve spadané listí, ustlal si tam a dobře se listím přikryl. Jen ulehl, usnul. Nevěděl, že spí v zemi Fajáků.

Zatímco spal, starala se o jeho návrat do vlasti bohyně Athéna. Pospíšila do paláce krále Fajáků Alkinoa a vyhledala jeho dceru. Krásná Nausikaa spala na loži, i ve spánku se podobala bohyni. Athéna se nad ní sklonila a vdechla jí sen. Ve snu jí vybízela, aby hned ráno vyjela s vozíkem a se služkami k řece a vyprala svá nád­herná roucha. Jitřní paprsky zaplašily sen a Nausikaa vstala a šla za otcem, aby jí dal zapřáhnout vozík. Do vozíku naložila se služkami šaty a vypravila se s nimi k řece, jak jí přikazoval noční sen. Sama řídila vozík a služky běžely za ním. Vypraly v ře­ce roucha, a zatímco se šaty sušily, vykoupaly se a pojedly. Pak se dala Nausikaa s dívkami do tance a hrály si s míčem. Nausikaa hodila míč děvčeti, které stálo blízko řeky, a Athéna jej řídila tak, že padl doprostřed proudu. Všechna děvčata vykřikla a křikem procitl Odysseus ze spánku.

Zprvu se polekal, že se opět dostal do země lupičských obrů, ale brzy roze­znal dívčí hlasy. Ulomil si listnatou větev, aby zakryl svou nahotu, a vystoupil z křoví. Jakmile ho dívky spatřily, spustily křik horší než předtím a rozprchly se po celém břehu. Nebylo divu. Odysseus byl pomazán blátem a mořským kalem, a jak svíral před sebou listnatou větev, podobal se víc přízraku než člověku z masa a kostí. Jediná Nausikaa zůstala a neprchala. Athéna jí vlila do srdce odvahu. Odysseus se zastavil a zpovzdáli, aby Nausiku nezaplašil, začal ji prosit.

„Ať jsi bohyně nebo člověk, prosím tě, neutíkej a pomoz mi. Bouře mě za­hnala k této pevnině jako trosečníka, nikoho tu neznám a nevím ani, kde jsem. Smiluj se nade mnou a daruj mi nějaký oděv a ukaž mi cestu k lidským příbyt­kům. Bohové ti odplatí a dají ti, co si přeješ!“

Nausikaa nebojácně odpověděla:

„Nezdá se, cizince, že jsi špatný člověk. Chci ti pomoci. Jsem dcera fajáckého krále Alkinoa a ukáži ti cestu do města. Obrátil ses na mne s prosbou a neodmítnu tě.“

A královská dcera zavolala bázlivé služky a poručila jim, aby Odysseovi při­nesly šaty. Odysseus se vykoupal v řece a oblékl se. Jeho ochranitelka, bohyně Athéna, mu propůjčila krásný vzhled, takže se podobal nebešťanům. S úžasem po­zorovaly Nausikaa a dívky změnu, která se udala s Odysseem. Daly mu jíst a pít a Odysseus s chutí utišil hlad a uhasil žízeň.

Suché prádlo a šaty naložily služky do vozíku a Nausikaa vstoupila na vůz. Odysseus šel za vozem pěšky se služkami. Před městem řekla Nausikaa Odysseo­vi:

„Nehněvej se, cizince, ale do města s námi nechoď. Počkej zde v osikovém háji a vydej se do města, až ti zmizíme z očí. Kdyby někdo z Fajáků viděl, že při­cházím do města s cizincem, povídali by, že si vedu cizího ženicha. Královský pa­lác nalezneš snadno i sám. Vyhledej v něm mou matku a popros ji o pomoc. Bude-li ti přát ona, jistě se navrátíš do své vlasti.“ Průvod královské dcery zmizel za městskými hradbami. Odysseus vystoupil z osikového háje a kráčel také k městu. Bohyně Athéna ho obklopila mlhou, aby ho Fajákové nezpozorovali a nezastavovali ho. Vzala na sebe podobu mladé dívky a dovedla ho do paláce krále Alkinoa.

Udiven si prohlížel Odysseus zářící královský palác. Stěny paláce byly pokry­ty bronzem a dovnitř se vcházelo dveřmi pobitými zlatem. Zlatí a stříbrní psi stáli po obou stranách vchodu. Kolem paláce se prostírala nádherná zahrada, plná šťav­natých hrušek, fíků, jablek a hroznů. Ovoce těch stromů se nikdy nekazilo a větve rodily po celý rok.

V sále královského paláce byli právě shromážděni vznešení Fajákové s krá­lem u slavnostní hostiny. Odysseus došel neviděn až ke královské dvojici. Zde sňala Athéna z něho mlžnou roušku a Odysseus padl královně k nohám.

„Královno,“ zvolal, „k tobě a k tvému choti se utíkám o pomoc. Už dlouhá léta bloudím po světě, toužím po vlasti a nemohu se tam vrátit Pomozte mi k ná­vratu domů. Bohové ať vám nadělí štěstí!“

Promluvil a usedl před krbem v prachu u ohně. Všichni zmlkli a nastalo úpl­né ticho. Konečně se ozval jeden starý fajácký hrdina:

„Nesluší se, králi Alkinoe, aby host seděl na zemi u krbu v prachu. Ať usedne s námi do křesla. Dej smísit v měsidle víno a klíčnici poruč, ať přinese hostu jídlo.“

Králi se ta řeč zalíbila. Vzal Odyssea za ruku a sám ho posadil na skvělé křes­lo po svém boku a pohostil. Slíbil, že se postará, aby se host navrátil do své vlasti.

Když hostina skončila a Odysseus osaměl s královskými manželi, nezdržela se královna a zeptala se, odkud má jejich host ty krásné šaty. Poznala svou práci, neboť je sama s pomocí služek utkala. Odysseus králi a královně věrně vyprávěl své poslední dobrodružství s nymfou Kalypsó, pověděl jim o svém ztroskotání a nezamlčel ani, jak potkal na mořském břehu jejich dceru. Jen své jméno zaml­čel.

Král napjatě poslouchal. Takového hrdinu by přál své dceři za ženicha. Přes­to opakoval cizinci svůj slib, že mu dopomůže k návratu do jeho vlasti. Potom se s ithackým hrdinou rozloučili a odešli spát. I Odysseus ulehl na měkké lože a spá­nek mu brzy odvál všechny starosti.

Ráno poručil král Alkinoos, aby dvaapadesát vybraných plavců stáhlo na mo­ře nový černý koráb a připravilo jej k plavbě. Až bude připraven, mají se odebrat do paláce. V královském paláci bylo rušno. K slavnostní hostině na počest cizince pozval král množství vznešených Fajáků a ti zaplnili všechny sály. Dostavil se i božský pěvec Démodokos, jenž byl slepý, ale dovedl zpívat o hrdinských činech a bitvách tak živě, jako by je viděl před sebou.

Po hostině vyzval král pěvce, aby zazpíval. Slepý Démodokos sáhl do strun loutny a přenesl posluchače před Tróju. Píseň vyprávěla o hádce dvou slavných hrdinů, Achillea a Odyssea.

Odyssea Démodokův zpěv dojal. Zaslzel při jméně Odysseus, když je pěvec vypustil z úst. Král si povšiml hostova dojetí a přerušil píseň. Chtěl zaplašit cizin­cův smutek, a proto vybídl fajácké mladíky k slavnostním hrám, závodům a zápa­sům.

Závodiště se zaplnilo Fajáky, kteří ukazovali, co dovedou. Závodili v běhu, skoku a ve vrhu diskem. Odysseus jen přihlížel. Fajákové by byli rádi poznali i Odysseovu sílu a hbitost. Ale ten byl už v myšlenkách na moři a netrpělivě oče­kával chvíli, kdy dá král znamení k vyplutí. Závody sledoval zamyšleně a roztržitě.

„Snad je náš host kupec potloukající se po mořích,“ šeptali si Fajákové, „kup­ci nemilují bojové hry a myslí jen a jen na zisk.“ Šeptali si a posmívali se. Alkinoův syn, podnícen řečmi svých přátel, vybídl Odyssea, aby také ukázal, co umí. Odysseus se zdráhal, ale tím posílil fajácké posměváčky. Tu se Odysseus rozhně­val a vybral si největší disk, jaký byl na závodišti. Kámen zasvištěl vzduchem, že se Fajákové až přikrčili k zemi. Přeletěl nad hlavami zástupu a dopadl daleko, tam, kam doposud nikdo z fajáckých mladíků nedohodil. Fajákové ztichli a žasli. Ni­kdo se už neodvážil Odysseovi se posmívat

Po závodech, hrách a tancích se vrátili Fajákové s Odysseem do paláce a po­kračovali v přerušené hostině. Tentokrát vyzval Odysseus sám pěvce Démodoka ke zpěvu. Démodokos začal píseň o dobytí Tróje. Když Odysseus uslyšel zpívat o svých osudech a o dřevěném koni, dojetím znovu zaslzel. Alkinoos si jediný vši­ml Odysseova pohnutí, poručil ukončit zpěv a obrátil se k Fajákům:

„Jak vidím, neradují se všichni z Démodokova zpěvu. Démodokos zpívá, a našeho hosta přepadl smutek. Každému z nás musí být host tak blízký a drahý jako vlastní bratr. Řekni nám tedy, cizince, konečně, jak se jmenuješ, kdo jsou tví rodiče a z které země jsi plul. To nám stejně musíš povědět, abychom tě tam mohli zavézt.“

Odysseus trochu v rozpacích, jak začít své vyprávění, pověděl své jméno i jméno své vlasti. Shromážděnými Fajáky proběhlo radostné vzrušení a údiv. Se zatajeným dechem poslouchali Odysseovo vyprávění.

Skončil a v sále se dlouho nikdo nepohnul, ani číše necinkla. První se pozve­dl král Alkinoos. Z upřímného srdce přál ušlechtilému hrdinovi rychlou a bez­pečnou plavbu do vlasti, kterou tak nešťastně míjel.

Nazítří odnesli Fajákové na loď dary, které Odysseus dostal od krále a fajáckých šlechticů. Truhlice s drahocennými rouchy a vzácnými nádobami i nádherné zbraně. Alkinoos dal zabít krávu a obětoval nejlepší maso bohům. Po slavnostních hodech na rozloučenou poručil král rozprostřít na zádi lodi jemné plátno a kobe­rec, aby Odysseus mohl cestou nerušeně spát.

Na prahu paláce se rozloučil Odysseus s dobrým králem Fajáků. Teď už nic nebránilo ithackému hrdinovi v cestě domů. Vstoupil na loď a veslaři zabrali ves­ly. V dálce mizel pohostinný fajácký břeh a někde před nimi ležela Ithaka.

Ve chvíli, kdy hvězdy začínají blednout a noc ustupuje bílému dni, dorazili Fajákové k Odysseově vlasti. Hrdina spal tvrdým spánkem. Nezbývalo plavcům tedy nic jiného než spícího Odyssea vysadit na břeh i s dary. Potom obrátili loď k domovu.

Jakmile se dověděl bůh Poseidon, že Fajákové pomohli Odysseovi, krutě se na ně rozhněval. Vyžádal si od vládce bohů Dia svolení, aby je mohl potrestat. Fajácká loď se už blížila přístavu a lidé shromáždění na břehu ji mohli zřetelně vi­dět. Náhle se vynořil z mořských vln Poseidon a udeřil do lodi dlaní. V tom oka­mžiku se celá loď se vším, co na ní bylo, proměnila v kámen a kámen narostl až ke dnu a pevně v něm zakotvil.

Na břehu stál i král Alkinoos a hlasitě zabědoval. Znal starou neblahou věšt­bu. Jednou prý Poseidon promění vracející se fajáckou loď v kámen a sevře město velkým skalnatým pohořím. Svolal ihned Fajáky k velkým obětem, aby se Posei­don nad nimi slitoval a neuzavíral město pohořím. Fajákové se polekali a začali chystat oběti.

Odysseus se zatím probudil na pobřeží ostrova Ithaky, vstal a smutně se roz­hlížel. Nepoznal rodnou zemi po tolika letech. Tam, kde bývala holá stráň, vyrost­ly za tu dlouhou dobu košaté stromy a tam, kde se zelenávaly husté houštiny, bě­lalo se v jitřním slunci kamení. Odysseus začal v zoufalství volat a naříkat. Myslil si, že je zase v nějaké cizí zemi a že ho Fajákové oklamali. Z fajáckých darů však nechybělo nic. Trojnožky, kotlíky, šperky a nádherná roucha v truhlicích, všechno leželo neporušeno na břehu.

Po svahu sestupoval k hrdinovi mladý pastýř. Bohyně Pallas Athéna vzala na sebe podobu pastýře a přišla utěšit nešťastného hrdinu.

Odysseus se zaradoval, když spatřil na pustém pobřeží člověka. Mladý pastýř byl oblečený jako panský syn, na nohou měl zdobené opánky a v ruce oštěp. Ne­vypadal jako nepřítel a Odysseus mu vyšel vstříc a vyptával se ho.

„Jistě přicházíš z daleka,“ řekla přestrojená bohyně, „že neznáš jméno země. Břeh, na němž stojíme, je břeh ostrova Ithaky.“

Odysseus potlačil radost ze shledání s rodnou zemí a opatrně zatajil své jmé­no. Vyprávěl pastýři smyšlený příběh, jak se dostal i se svým majetkem na ithacký břeh.

Bohyně se usmívala. Z mladého pastýře se proměnila v krásnou nebešťanku a řekla:

„Jaký by to musil být člověk, aby nad tebou zvítězil lstí. I boha bys obelstil. Ve vlastní zemi neodkládáš přetvářku. Ale já ti přišla pomoci, Odyssee. Jsem Pallas Athéna.“

Bohyně pomohla hrdinovi ukrýt vzácné dary v blízké sluji a pak s ním usedla pod olivový strom, dodávala Odysseovi odvahy a radila mu:

„Nemusíš se obávat, neopustím tě. Nejprve se postarám, aby tě na Ithace ni­kdo nepoznal dřív, dokud nebude třeba. Svraštím tvou hladkou kůži, dám zmizet tvým vlasům a obléknu tě do chatrných hadrů. Uhasím lesk v tvých očích a udě­lám je stařecky mdlé, aby ses zdál ohyzdný nejen ženichům, kteří usilují o tvou manželku Penelopu, ale i vlastní manželce a synovi. V podobě nuzného starce vy­hledáš pasáka vepřů Eumaia. Je poctivý a zůstal ti věrný. U něho se dovíš, co se děje doma v paláci. „Zatím přivolám tvého syna Telemacha, který odplul do Spar­ty. Pátrá u krále Meneláa po tvém osudu.“

„I můj syn má bloudit po mořích?“ strachoval se Odysseus.

Bohyně ho uklidnila.

„Nemusíš mít o svého syna starosti. Netrpí nedostatkem. Sama jsem ho do­provázela a přivedu ho nazpět do vlasti.“

A bohyně se dotkla Odyssea kouzelným proutkem. Hrdinovi se svraštěla ků­že, tvář se mu pokryla vráskami a oděv se na stařeckých údech rozpadl v cáry. Do ruky mu vtiskla hůl, přes rameno mu přehodila ošklivou odřenou mošnu a zmize­la.

Tak proměněn se vydal Odysseus za pastýřem Eumaiem, kam mu bohyně ukázala cestu.

Starý pastýř seděl v ohradě, kterou sám pro vepře postavil, a vyráběl si z kůže nové opánky. Ostatní mladší pastýři byli někde se stády na pastvě. Odysseus se zaradoval, když spatřil na pustém pobřeží člověka. Mladý pastýř byl oblečený jako panský syn, na nohou měl zdobené opánky a v ruce oštěp. Ne­vypadal jako nepřítel a Odysseus mu vyšel vstříc a vyptával se ho.

„Jistě přicházíš z daleka,“ řekla přestrojená bohyně, „že neznáš jméno země. Břeh, na němž stojíme, je břeh ostrova Ithaky.“

Odysseus potlačil radost ze shledání s rodnou zemí a opatrně zatajil své jmé­no. Vyprávěl pastýři smyšlený příběh, jak se dostal i se svým majetkem na ithacký břeh.

Bohyně se usmívala. Z mladého pastýře se proměnila v krásnou nebešťanku a řekla:

„Jaký by to musil být člověk, aby nad tebou zvítězil lstí. I boha bys obelstil. Ve vlastní zemi neodkládáš přetvářku. Ale já ti přišla pomoci, Odyssee. Jsem Pallas Athéna.“

Bohyně pomohla hrdinovi ukrýt vzácné dary v blízké sluji a pak s ním usedla pod olivový strom, dodávala Odysseovi odvahy a radila mu:

„Nemusíš se obávat, neopustím tě. Nejprve se postarám, aby tě na Ithace ni­kdo nepoznal dřív, dokud nebude třeba. Svraštím tvou hladkou kůži, dám zmizet tvým vlasům a obléknu tě do chatrných hadrů. Uhasím lesk v tvých očích a udě­lám je stařecky mdlé, aby ses zdál ohyzdný nejen ženichům, kteří usilují o tvou manželku Penelopu, ale i vlastní manželce a synovi. V podobě nuzného starce vy­hledáš pasáka vepřů Eumaia. Je poctivý a zůstal ti věrný. U něho se dovíš, co se děje doma v paláci. „Zatím přivolám tvého syna Telemacha, který odplul do Spar­ty. Pátrá u krále Meneláa po tvém osudu.“

„I můj syn má bloudit po mořích?“ strachoval se Odysseus.

Bohyně ho uklidnila.

„Nemusíš mít o svého syna starosti. Netrpí nedostatkem. Sama jsem ho do­provázela a přivedu ho nazpět do vlasti.“

A bohyně se dotkla Odyssea kouzelným proutkem. Hrdinovi se svraštěla ků­že, tvář se mu pokryla vráskami a oděv se na stařeckých údech rozpadl v cáry. Do ruky mu vtiskla hůl, přes rameno mu přehodila ošklivou odřenou mošnu a zmize­la.

Tak proměněn se vydal Odysseus za pastýřem Eumaiem, kam mu bohyně ukázala cestu.

Starý pastýř seděl v ohradě, kterou sám pro vepře postavil, a vyráběl si z kůže nové opánky. Ostatní mladší pastýři byli někde se stády na pastvě. Sotva psi ucítili, že se k ohradě blíží cizinec, vyrazili se zuřivým štěkotem ven. Byli by Odyssea zle potrhali, kdyby je nebyl Eumaios zahnal kameny a křikem. Vlídně přijal cizího starce, nastlal mu v chýši chvojí a přes chvojí přehodil měkkou kožešinu, aby se cizinci dobře sedělo. Na počest hosta zabil dvě selata, rozkrájel je a začal opékat na rožni. Přitom k cizinci hovořil:

„Mohu ti nabídnout jen podsvinče. Krmné vepře musím odvádět do paláce, kde hodují ženiši po celé dny a noci. Hodují a stáda řídnou, sklepy a sýpky se prázdní. Kdyby tu byl můj ubohý pán, jistě by zavedl pořádek. Ale bozi vědí, kde je pochován. Vytáhl před dávnými lety do trojské války. Kdyby byl živ, byl by se už vrátil. Trója přece dávno padla.“

Pastýř předložil Odysseovi pečené maso a namísil mu v dřevěné nádobě ví­no. Když se Odysseus posilnil, řekl pastýři:

„Putoval jsem po moři a po souši dlouhý čas. Pověz mi, jak se jmenuje tvůj pán. Možná že jsem se s ním setkal a mohu ti o něm vyprávět.“

.“Můj nešťastný pán,“ odpověděl pastýř, „se jmenoval Odysseus. Byl dobrý a spravedlivý. Takového panovníka už nedostanu, co živ budu.“

„Když je tvým pánem Odysseus,“ řekl přestrojený hrdina, „pak ti mohu od-přísáhnout, že se tvůj pán ještě tento rok vrátí. Odměnu za svou zprávu si sám u tebe vyberu, jakmile se Odysseus opět objeví v královském paláci.“

„Nech si své přísahy,“ mávl nevěřící pastýř rukou, „odměnu stejně nedosta­neš, protože se Odysseus do svého paláce nevrátí. A teď mám strach i o jeho syna Telemacha. Vypravil se ke králi Meneláovi a říká se, že prý ženiši za ním poslali loď, aby ho na zpáteční cestě zaskočili a zabili. A teď mi ty, hoste, pověz, co jsi za­žil a odkud jsi k nám připlul.“

Odysseus vyprávěl pastýři smyšlený příběh. Pochází prý z ostrova Kréty a za­žil spoustu dobrodružství. Byl i v trojské válce a seznámil se tam s Odysseem. Se­tkal se s ním prý nedávno znovu. To byl Odysseus na cestě do vlasti.

Pastýř pečlivě naslouchal, všemu uvěřil, jen tomu, že by se Odysseus měl vrátit, tomu neuvěřil. Domníval se, že si ho chce cizinec dobrou zprávou naklonit.

Smrákalo se a do chýše se vraceli ostatní pastýři. Stáda zavřeli do chlévů a usedli k večeři. Venku pokryly mraky měsíc a tma se rozšuměla deštěm. Vlhký chladný vítr vál skulinami ve stěnách a Odysseovi byla zima. Přemýšlel, jak by se zahřál, a rozhodl se, že pastýře vyzkouší.

„Poslyšte,“ řekl, „povím vám příhodu, která se mi stala při obléhání Tróje. Jednou jsem ležel s králem Meneláem, Odysseem a jinými bojovníky v křovinách pod trojskými hradbami. Chystali jsme nepříteli úklady a musili jsme venku přeč­kat noc. V noci se přihnal severák s vánicí. Mrazivý vítr nám vrhal do tváře sníh a brzy jsem byl celý zkřehlý. Ostatní bojovníci měli teplé pláště a nic jim nevadi­lo, že se jim na jejich štítech usazoval led. Ale já jsem nechal svůj plášť v táboře. Myslil jsem, že nebude mrznout. K ránu jsem už nemohl zimou vydržet a poví­dám Odysseovi: ,Příteli, ještě chvíli a vydechnu duši. Nemám plášť a umírám zi­mou.' — ,Mlč odpověděl mi Odysseus, ,ať tě nikdo neslyší.' Vztyčil se nad podři­mujícími bojovníky a oslovil je: ,Právě mi bůh seslal sen. Vzdálili jsme se příliš od lodí a potřebujeme posilu. Někdo by se měl vrátit se vzkazem k vojevůdci Agamemnónovi.' — Ihned se zvedl jeden bojovník, odložil plášť a rozběhl se nazpět k lodím. Já se zahalil do jeho pláště a spal jsem až do svítání. Kdybych jen byl ny­ní tak mladý a statný jako tehdy, jistě by mi někdo půjčil plášť, aby mě ochránil před nočním chladem.“

„Opravdu, skvělý příběh,“ smál se Eumaios, „i my ti, starče, půjčíme plášť. Až se vrátí Telemachos, Odysseův syn, daruje ti plášť a vypraví tě, kam budeš chtít.“

A pastýř mu prostřel měkké lože z ovčích a kozích kůží. Když Odysseus ule­hl, přikryl ho vlastním huňatým pláštěm. Sám neulehl. Vzal meč a kopí a vyšel ven hlídat stáda. Odysseus ještě nespal, a když viděl, kam Eumaios jde, měl radost, že se pastýř tak pečlivě stará o svěřený dobytek.

Té noci se převaloval Telemachos na lůžku ve Spartě, v paláci krále Meneláa. Každou chvíli se probouzel, starosti o otce mu nedávaly spát. Náhle se noční tma rozestoupila a před Telemachem se objevila bohyně Athéna.

„Vrať se bez odkladu domů,“ přikazovala mladíkovi, „ale cestou buď opatrný. Ženichové ti chystají nástrahy, čekají na tebe v úžině s lodí, aby tě zajali. Proto se mořské úžině vyhni a pluj se svou lodí jen v noci. Až dopluješ na Ithaku, pošli do města své druhy a sám se vydej k věrnému pastýři Eumaiovi.“

Pallas Athéna se vznesla na Olymp a Telemachos poslechl její rady. Opustil s mnoha dary krále Meneláa a jeho manželku Helenu a vyrazil na moře. Vyhnul se mořské úžině, kde číhala loď s ženichy, a za příznivého větru šťastně doplul k břehům Ithaky.

Vystoupil z lodi dříve než jeho druzi a šel k pastýři Eumaiovi.

Odysseus seděl s pastýřem v chatrči, když se venku rozhlehl radostný psí ště­kot. Pastýř vstal, aby se podíval, kdo přichází, a spatřil Odysseova syna. Nádobka s vínem mu vypadla překvapením z prstů, třesoucíma rukama objal Telemacha a v slzách ho líbal. Odysseus si dojatě a s pýchou prohlížel Telemacha. Kdysi dávno ho opustil jako malého chlapce a nyní se s ním setkával jako s mladým a urostlým mužem. Nedal však pohnutí na sobě znát a chtěl postoupit synovi své místo na kožešině.

„Jen seď, cizinče,“ zadržel ho Telemachos, „posadím se jinam, místa je tu dost.“

Přisedl k pastýři a k Odysseovi a pastýř zářící radostí mu předložil pečené maso a víno. Telemachos jedl a ptal se, odkud je cizí host. Eumaios vyprávěl smyšlený příběh, který mu Odysseus o sobě pověděl.

„Přišel ke mně,“ končil pastýř vyprávění, „a žádal mě o přístřeší. Teď, když ses vrátil, mohu ho odevzdat zase tobě. Přichází k nám jako prosebník.“

„Raději ať zůstane host u tebe,“ uvažoval Telemachos, „pošlu mu dobrý oděv i meč i jídlo, ale s sebou do paláce ho nemohu vzít. Nápadníci mé matky, kteří tam hodují, jsou zpupní a svévolní, mohli by se mu posmívat nebo mu ublížit Je jich příliš mnoho, než abych mohl hosta před nimi ubránit.“

Odysseus se podivil, že Telemachos strpí takové hýření v domě svého otce, a Telemachos mu vylíčil, jak se z okolních ostrovů i z Ithaky sjeli šlechtici, když se Odysseus dlouho nevracel. Ucházejí se o ruku královny Penelopy a Penelopa si netroufá vzepřít se jim. Hostí je a oddaluje chvíli, kdy se bude musit pro některé­ho z nich rozhodnout. Nápadníci zatím hýří a Odysseův majetek se tenčí, stád ubývá a sýpky se prázdní. Telemachos je sám a příliš mladý. Nemůže se postavit takové přesile.

Pak se Odysseův syn obrátil k pastýři a poslal ho do města ke královně se zprávou, že se syn vrátil ze Sparty živ a zdráv. Eumaios vzal hůl a vypravil se do paláce. Odysseus s Telemachem osaměli. Tu se zjevila Odysseovi bohyně Athéna a pokynula mu. Odysseus vyšel na její pokyn z chatrče a Athéna k němu promlu­vila:

„Už se nemusíš, Odyssee, skrývat před svým synem. Řekni mu, kdo jsi, a vy­dejte se spolu do města potrestat zpupné nápadníky. Pomohu vám při tom.“ Do­mluvila a dotkla se kouzelným proutkem hrdiny. Stal se zázrak. Odysseus omládl, hadry se proměnily v krásné šaty, bílý vous zčernal a vetchý krok se stal pevným a jistým.

Proměněn vstoupil opět do chatrče a Telemachos se polekal. Myslil, že má před sebou nějakého boha.

„Nejsem bůh,“ řekl Odysseus, „jsem tvůj otec, kterého jsi už oplakával.“

Sevřel svého syna Telemacha v náručí, ale syn mu nevěřil. Cožpak může smrtelník tak snadno měnit podobu? Před chvílí byl ještě starcem.

„Pallas Athéna stojí při nás, můj synu,“ svěřil se mu Odysseus, „a bohové mohou měnit podobu smrtelníků. Nyní se naposled přestrojím za žebráka a zítra půjdu do královského paláce. Nikomu prozatím neříkej o našem shledání, ani Eumaiovi, ani matce. Sám chci poznat, kdo mi v paláci zůstal věrný a kdo přeje ná­padníkům.“

Zatím dorazila do přístavu Telemachova loď a zanedlouho po ní i loď ženi­chů, která na Odysseova syna číhala v mořské úžině a nedočkala se ho. Nápadníci se vyhrnuli z paláce k přístavu. Nikdo si nedovedl vysvětlit, jak se stalo, že jim Te­lemachova loď unikla.

„Na moři nám unikl, to je pravda,“ řekl nejhorší ze všech nápadníků Antinoos, „ale na pevnině nám neunikne. Zahubíme ho v městě.“

Sluha věrný královně uslyšel Antinoovu řeč a pověděl o tom své velitelce. Penelopa pobouřena Antinoovým zločinným záměrem šla ihned do sálu, kde se nápadníci radili, a vytýkala jim, že usilují o smrt jejího syna. Nápadníci se zalekli a předstírali, že co budou živi, jejímu synovi se nezkřiví ani vlas. Při té lži se usmí­vali, aby královnu upokojili. Tajně však myslili na Telemachovu smrt.

Večer se vrátil Eumaios do chýše a přinesl zprávy o obou lodích a událostech v paláci. Telemachos se choval k svému otci jako k cizinci a řekl Eumaiovi:

„Půjdu ráno do paláce a navštívím matku. Ty přijď s cizincem za mnou, ať si ve městě vyprosí nějakou almužnu.“

Nazítří přivítala Penelopa Telemacha s otevřenou náručí. Musil jí vyprávět, co se o svém otci na cestách dověděl. A Telemachos vykládal o víle Kalypsó, která Odyssea zdržuje na svém ostrově, a neprozradil, že se otec vrátil.

Když slunce po mrazivé noci ohřálo vzduch, vyrazil k městu i Eumaios s přestrojeným Odysseem. Odysseus si přidržoval pod paží odřenou mošnu a na­máhavě se opíral o žebráckou hůl. Ve městě vyhledali královský palác. Hluk hosti­ny, vůně pokrmů a pěvcova loutna prozradily Odysseovi, že v paláci hoduje velké množství lidí. Eumaios radil, aby Odysseus počkal na dvoře. Nejdříve se vydá do paláce on sám.

Jak spolu hovořili, zvedl hlavu starý nemocný pes ležící na smetišti. Odys­seus ho kdysi vychoval, nežli odplul do trojské války. Nyní pes zvětřil svého pána, zavrtěl ohonem, ale zesláblý nemohl už pozvednout tělo a přiběhnout. Odysseus psa zpozoroval a potají si setřel z oka slzu. „To je divné, že takový pes leží na hnoji,“ řekl Eumaiovi, „ještě teď je vidět, že byl z dobrého chovu.“

„Ovšem,“ řekl Eumaios, „vždyť to byl nejmilejší pes mého pána. Odysseus si ho brával vždycky na lov. Neznal jsem rychlejší a nebojácnější zvíře. Teď o něj už nedbalé služky nepečují, když pán na ně nedohlíží.“

Eumaios vkročil do paláce a Odysseus se dlouze zadíval na svého milého psa. Pes jako by dvacet let čekal na tento okamžik, sklonil hlavu a vydechl naposled.

V paláci seděl Telemachos s nápadníky u stolu. Povšiml si Eumaia a pozval ho k sobě. Pastýř přisedl k svému pánovi, který ho pohostil jídlem z bohatě prostřeného stolu. Po Eumaiovi vešel do hodovní síně nejistým stařeckým kro­kem i Odysseus a posadil se ve dveřích na práh. Jakmile ho Telemachos uviděl, sáhl do košíku pro chléb a nabral do rukou maso, podal jídlo Eumaiovi, aby je zanesl Odysseovi. Až se cizinec nají, může prý žebrat. Odysseus se najedl a vydal se mezi ženichy žebrat, jako by celý život nedělal nic jiného, než prosil o almuž­nu.

Všichni Odyssea obdarovávali a vyptávali se ho, odkud přichází. Odysseus jim pověděl svůj smyšlený příběh. Jen Antinoos mu nechtěl nic dát, ačkoliv ani jeden nápadník nedával ze svého. Podarovávali žebráka jídlem ze stolu.

„Kdyby každý dal tomu špinavému žebrákovi to, co já, jistě by se tu už nikdy neukázal,“ zavolal Antinoos a zvedl ze země podnožku, o niž si opíral při hostině nohy, mávl s ní a hodil ji za Odysseem. Zasáhl Odyssea do zad, ale ten se ani ne­pohnul, stál jako skála.

Královna Penelopa ve své komnatě zaslechla křik. Bolelo ji, že pyšný Anti­noos zranil v jejím domě nuzného cizince. Dala si zavolat Eumaia a vyzvídala, kdo je ten cizí žebrák. Pastýř jí ochotně pověděl, co věděl. Jak se královna dověděla, že cizinec zná Odyssea a že s ním nedávno hovořil, zatoužila uslyšet nejnovější zprá­vy o svém manželovi. Poslala Eumaia pro žebráka. Odysseus se však vymluvil. Až večer prý přijde, teď nechce dráždit ženichy.

Pastýř se po jídle zvedl a odešel ke svým stádům. Slíbil, že se ráno vrátí s nej­lepšími vepři.

Nápadníci se bavili tancem a zpěvem a den se chýlil zvolna k večeru.

Tu se objevil ve dveřích hodovní síně nový žebrák. Říkali mu íros a byl zná­mý po celém městě. Neměl sice velikou sílu, ale byl náramně veliký. Sotva spatřil na prahu Odyssea, začal ho vyhánět a vyhrožoval mu.

Odysseus mu mírně odpověděl: „Na prahu je dost místa pro nás oba. Oba jsme žebráci a nevím, proč bychom se měli přít.

íros spustil na Odyssea příval urážek a neustával vyhrožovat Ženichové se smíchem naslouchali hádce obou žebráků a Antinoos řekl:

„Přátelé, to bude pěkná podívaná, až se ti dva pustí do sebe. Přimlouvám se, abychom vítězi dali jako výhru největší krvavé jelito. A můžeme ho odměnit ještě tím, že bude s námi vždycky hodovat a jiného žebráka do domu nevpustíme.“

Ženichové přijali vesele Antinoův návrh. Všem se zamlouval. Odysseus předstíral, že váhá. Chtěl od nápadníků vynutit slib, že se nebudou do jeho zápasu s írem plést a nebudou írovi pomáhat. Nápadníci přisvědčili, i Telemachos jako hostitel mu to přislíbil.

Odysseus si vykasal cáry, které mu zahalovaly nohy, a ukázal svalnatá lýtka a silná stehna. Obnažil si širokou hruď. Ženichové překvapeně oceňovali Odysseovy svaly a tiše prorokovali írovi porážku, íros se zápasu s cizincem polekal, ale couvnout nemohl. Strachy se mu třásla kolena.

Odysseus okamžik uvažoval, má-li žebráka udeřit silně nebo slabě, a pak se rozhodl, že mu uštědří jen slabou ránu. Pozvedli pěsti a íros udeřil Odyssea první. Odysseus mu ránu oplatil, ani se příliš nerozpřáhl a íros už ležel na zemi, křičel a z úst mu tekla krev. Odysseus poraženého muže uchopil a vyvlekl na dvůr.

„Tady seď a zaháněj klackem vepře a psy,“ řekl írovi, „a nechtěj být pánem nad cizinci a nad žebráky.“

Ženichové hlučně přivítali vracejícího se Odyssea a Antinoos mu podal nej­tučnější jelito.

Nápadníci se bavili dlouho do noci, a když se každý po chuti najedl a napil, rozešli se ke svým domovům k spánku.

V prázdné hodovní síni zbyl jen Telemachos a Odysseus.

Odysseus myslil na odplatu. Proto řekl:

„Musíme, Telemachu, z hodovní síně odklidit zbraně.“

Opatrný Telemachos zavolal svou starou chůvu Eurykleiu a namluvil jí, že zbraním v hodovní síni škodí kouř, a proto je třeba uložit je do zbrojnice. Eurykleia ať zatím zadrží zvědavé služky, bude lépe, nedovědí-li se o tom.

„Ale pane,“ starala se Eurykleia, „kdo vám posvítí na cestu, když služky ne­smějí vycházet?“

„Host mi posvítí,“ odmítl Telemachos cizí služby, „jí můj chléb, může mi pomoci.“

Otec se synem odnosili ze síně všechny přílby, štíty a kopí. Bohyně Pallas Athéna jim při práci svítila na cestu zlatou pochodní.

Když uklidili zbraně do bezpečí, poslal Odysseus Telemacha na lůžko a sám vyčkal příchodu Penelopy. Nečekal dlouho. Penelopa vyšla ze své komnaty, dych­tivá zpráv o svém manželovi, a usedla do lenošky zdobené stříbrem a slonovou kostí. V záři ohně, u něhož lenoška stála, spatřil Odysseus po dvaceti letech tvář své milované ženy. Ani zármutek, ani stesk její krásu neporušil. Penelopa Odyssea v přestrojení nepoznala. Byla žádostivá jen toho, co jí poví. Jinak si cizince nevší­mala.

Odysseus vyprávěl i své ženě vymyšlené životní osudy. Skončil a smyšlený příběh se tak podobal pravdě, že se Penelopa rozplakala. Dlouho se nemohla uti­šit Konečně si osušila slzy a řekla:

„Ještě tě, milý cizince, vyzkouším, zda mluvíš pravdu. Pověz mi, jaký měl Odysseus oděv, když ses s ním setkal, jak vypadal, a pověz mi o jeho druzích.“

„Těžko si vzpomínám po tak dlouhé době,“ odpověděl Odysseus, „od první­ho setkání uplynulo už téměř dvacet let Ale pokud se pamatuji, měl Odysseus na sobě nachový vlněný plášť a na plášti zlatou jehlici. Jehlice byla mistrovské dílo, byl na ní zobrazen kolouch, jak se zmítá v tlapách loveckého psa. Odyssea dopro­vázel nějaký přihrblý druh.“

Znova se Penelopa rozplakala, neboť všechno souhlasilo. Odysseus ji utěšo­val a tvrdil jí, že její manžel už brzy přijde. Penelopu nepřesvědčil. Nevěřila, že se někdy s manželem shledá. S očima ještě vlhkýma od pláče zavolala starou chůvu Eurykleiu, aby hostu umyla nohy.

Eurykleia připravila Odysseovi lázeň. Postavila před něho mísu s vodou, po­hlédla mu pozorně do tváře a potřásla udiveně hlavou:

„Přišlo k nám už mnoho cizinců,“ řekla, „ale tak podobný Odysseovi, jako jsi ty, nebyl žádný.“

Odysseus jí rychle odpověděl:

„To říkali všichni, kdo nás viděli s Odysseem vedle sebe.“

Při těch slovech si odsedí od ohniště a obrátil se do přítmí. Vzpomněl si, že má na noze jizvu. Kdysi jej tam poranil klem divoký kanec. Stařena myla a v šeru poznala jizvu hmatem. Radostí a vzrušením upustila Odysseovu nohu do mísy, až vyšplíchla voda.

„Ty jsi Odysseus,“ řekla, „jak bych neznala jizvu svého pána.“

Odysseus jí kvapně přikryl ústa a zašeptal jí: „Chceš mě zničit? Jsem Odysseus, ale nikdo se to ještě nesmí dovědět.“

„Budu mlčet,“ přikývla rozzářená Eurykleia, „vždyť víš, že jsem pevná a tvrdá jako kámen, jako železo.“

Domyla Odysseovi nohy a natřela mu je olejem. Odysseus si opět přitáhl židli blíž k ohni, aby se ohřál. Jizvu na noze zahalil pečlivě, v cáry.

Zamyšlená Penelopa promluvila na Odyssea, jako by se ho tázala na radu:

„Milý hoste, přiblížil se den, kdy se rozhodne o mém osudu. Zítra vyzvu ná­padníky k závodu. Kdo závod vyhraje, toho chci následovat. Dám postavit v síni dvanáct sekyr v řadě za sebou, jako je stavěl můj manžel Odysseus. Pak z dálky prostřelil šípem otvory všech dvanácti sekyr. Ať se pokusí nápadníci napnout Odysseův luk a prostřelit otvory sekyr, ať mezi sebou závodí.“

Odysseus Penelopu povzbuzoval, aby závod neodkládala.

„Dříve se vrátí Odysseus,“ řekl, „nežli se některému z nápadníků podaří na­pnout Odysseův luk a prostřelit šíp dvanácti sekyrami.“

S neklidnou myslí odešla Penelopa do své ložnice. Odysseus ulehl ke spánku v předsíni paláce.

Zrána druhého dne se ženichové opět shromáždili v hodovní síni. Odložili pláště na křesla a šli porážet tučné ovce, vykrmené vepře a telata. Upekli maso, mísili víno, jedli a pili, hodovali. Pastýř vepřů Eumaios už byl také v paláci a po­máhal při hostině. Odysseovi poručil Telemachos postavit při samém prahu sto­lek a starou židli. Tam mu dal předložit jídlo a pití a řekl mu:

„Tady klidně jez a neradím nikomu, aby tě tupil. Dnes tě budu chránit třeba proti všem ženichům.“

Nápadníci užasli, jak směle Telemachos promluvil, a mlčeli se zaťatými zuby. Ale jeden z nich se posměvačně otočil k Odysseovi a zvolal:

„Měl jsi, hoste, od všech jídel stejný díl, jak se sluší a patří. I já jsem ti připra­vil dar.“

Při té řeči uchopil hovězí hnát a mrštil jím po Odysseovi. Odysseus uhnul a hnát narazil na stěnu.

„Máš štěstí, že jsi hosta nezasáhl,“ zvolal Telemachos, „byl bych tě za to pro­klál oštěpem. Raději bych sám zemřel, než abych se díval na to, jak jsou týráni moji hosté.“

„Telemachos má pravdu,“ řekl jiný nápadník, „ale když chce mít klid pro se­be a své hosty, ať neváhá a domluví matce. Ať si Penelopa vybere z našeho středu nápadníka, který se jí bude líbit, a odejde s ním.“

„Při nesmrtelných bozích,“ odpověděl Telemachos, „už dávno domlouvám matce, aby se rozhodla, ale nemohu ji přece násilím vyhnat z paláce.“

Zatímco nápadníci hodovali a přeli se, připravovala Penelopa závody. Vyne­sla se služkami ze zbrojnice Odysseův luk a toulec s šípy i dvanáct Odysseových sekyr. S pohnutím brala do rukou ty známé předměty. Athéna jí však vdechla od­vahu a Penelopa vstoupila do hodovní síně. Nápadníci se při pohledu na ni ztišili a Penelopa je oslovila:

„Rozhodla jsem se odejít z tohoto domu. Ale odejdu jen s tím z vás, kdo napne Odysseův luk a prostřelí šípem otvory dvanácti sekyr, tak jak to dělával kdysi můj manžel.“

Nato poručila pastýři vepřů Eumaiovi, aby předložil ženichům Odysseův luk a šípy. Telemachos vyhloubil v podlaze rýhu a postavil sekery do řady, jednu za druhou. Všichni se podivovali jeho přesnosti. Pokusil se i napnout luk a bývalo by se mu to snad i podařilo, ale otec mu pokynul a Telemachos toho zanechal. Opřel luk o dveře a vrátil se na své místo.

Nyní se zvedl Antinoos a zvolal:

„Vzhůru, přátelé, zkusíme po řadě štěstí. Začneme třeba od toho místa, od­kud se vždy začíná nalévat víno.“

Nápadníci souhlasili a první z ženichů sáhl po luku. Vší silou se snažil na­pnout tětivu, ale marně.

„Přineste lůj,“ rozkázal Antinoos.

Služky donesly veliký kotouč loje. Nápadníci zahřívali luk nad ohněm a potí­rali jej lojem, aby se stal pružnějším a nekladl takový odpor. Potom zkoušeli zno­vu své štěstí, a nadarmo. Jeden po druhém měřili své síly a vzdávali se.

Odysseus nechal nápadníky závodit a vyšel na dvůr za pastýřem Eumaiem a jeho přítelem a zeptal se jich:

„Kdyby teď přivedl Odyssea domů nějaký bůh, bránili byste ženichy nebo Odyssea?“

„Kdyby se Odysseus vrátil,“ řekli pastýři svorně, „to by nápadníci teprve po­znali, co umíme. Jen kdyby se nám vrátil!“

Tak projevili své věrné smýšlení a Odysseus se jim dal poznat a ukázal jim jizvu na noze. Pastýři ho objali a radostí nemohli ani promluvit. Odysseus je polí­bil dojat.

„Až se vrátíme do hodovní síně,“ přikázal Eumaiovi, „podáš luk také mně. A vy,“ řekl pastýřům, „oznamte služkám, aby uzavřely dveře ženské komnaty a nevycházely z ní, i kdyby slyšely z hodovní síně hluk nebo sténání. Vrata u dvo­ra zavřete pevně na závoru a zajistěte je provazem.“

Do síně se vrátili v okamžiku, kdy byl na řadě poslední ženich, Antinoos. Antinoos se nechtěl přiznat k porážce jako jeho předchůdci, a proto se raději zá­vodu vyhnul. Napadlo mu, že ten den světí lid posvátnou slavnost a že není vhod­né při takové příležitosti napínat luk. Zítra je dost času pokusit se o to znovu. Než přistoupí k zítřejším závodům, budou obětovat bohům a zápas jistě dobře skončí.

„Správně jste se rozhodli, že odkládáte závody,“ obrátil se k nápadníkům Odysseus, „ale dovolte také mně, abych zkusil svou sílu.“

Antinoa Odysseovo přání rozhněvalo a zle se na něho obořil. Penelopa zlost­ného nápadníka uklidňovala:

„Myslíš snad, Antinoe, že se cizímu žebrákovi podaří napnout luk a že si mě odvede jako manželku?“

„Toho se nebojíme,“ bránili se nápadníci, „ale bojíme se pomluv, kdyby se to žebrákovi podařilo. Lidé by se nám smáli.“

„O tom, kdo smí vzít luk do ruky, rozhoduji jenom já,“ vmísil se do sporu Telemachos. „Zbraně patří mužům. Jdi, matko, do své komnaty a nevycházej z ní.“

Penelopa pohlédla udiveně na syna, ale poslechla ho a odešla z hodovní síně. Eumaios vzal luk a šípy a nesl je Odysseovi. Nápadníci spustili křik a chtěli ho za­držet.

„Jen jdi, Eumaie, já ti poroučím,“ povzbudil ho Telemachos, „jen kdybych mohl poroučet ženichům, jako mohu poručit tobě.“

Nápadníci se rozesmáli a Eumaios podal luk Odysseovi. Odysseus prohlédl zevrubně luk a lehounce jej napjal. Zkusil tětivu a tětiva zašvitořila jako vlaštovka. Z nebes se ozvalo mocné zahřmění. Sám Zeus dal Odysseovi znamení. Hrdina uchopil šíp, napjal luk a prostřelil všech dvanáct sekyr. Ohromení nápadníci zbledli a zlá předtucha je obešla.

Telemachos se opásal mečem, chopil se kopí a postavil se otci po bok. Odys­seus shodil ze sebe žebrácké cáry, vysypal šípy před sebe a hrozným hlasem zvo­lal:

„První závod skončil a teď si najdu cíl, který nikdo ještě nezasáhl.“

Při těch slovech napjal znovu tětivu a vystřelil šíp. Antinoos chtěl právě po­zvednout k ústům zlatou dvojuchou číši plnou vína, a zasažen Odysseovým šípem, klesl. Šíp mu proklál hrdlo. Nápadníci ve zmatku hledali zbraně, ale nemohli je najít. Odysseus je s Telemachem v předvečer zápasu včas odnesl. . „Před vámi stojí Odysseus,“ zavolal hrdina na pobíhající ženichy, „přišel po­trestat vaše zlé činy. Nebáli jste se bohů ani lidí, a teď nadešla chvíle odplaty!“

Napínal luk, vystřeloval šíp za šípem a každá střela našla svůj cíl. Nápadník za nápadníkem padal mrtev k zemi. Telemachos odběhl do zbrojnice a donesl zbraň a zbroj i pro dva věrné pastýře. V rozrušení však zapomněl zavřít u zbrojni­ce dveře. Jeden ze zrádných služebníků se tam vloudil a donesl postranními dvíř­ky do hodovní síně zbraně. Ale podruhé se už se zbraněmi do síně nevrátil. Pastý­ři ho ve zbrojnici chytili a spoutali.

Odysseus poklesal na mysli, když viděl tolik zbraní mezi ženichy a jak přesi­lou na něho dotírají. V nejvyšší nouzi pomohla Pallas Athéna a způsobila, že se oštěpy ženichů míjely cílem. Jeden zasáhl dveře, jiný udeřil do zdi, jen Odyssea a jeho druhy nezasáhl žádný.

Hluk boje a sténání umírajících naplnilo dům. Na přímluvu Telemachovu ušetřil Odysseus jen pěvce a jednoho služebníka. Poznenáhlu utichlo řinčení zbraní a poslední nápadník padl mrtev k zemi.

Odysseus se rozhlédl po síni, neskrývá-li se někde ještě nějaký nepřítel. Ni­kdo z ženichů nezůstal naživu, všichni tu leželi jako ryby vysypané z rybářovy sítě. Hrdina dal zavolat starou chůvu Eurykleiu. Přišla a spatřila Odyssea, jak stojí nad padlými muži a podobá se lvu, jenž zvítězil. Chtěla hlasitě zajásat Odysseus jí za­bránil.

„Nesluší se,“ řekl, „aby živí jásali nad padlými. Proto skryj svou radost a pošli sem nehodné služky, které mě neměly v úctě a hýřily s ženichy.“

Nehodné služebnice musily odklidit ze síně mrtvé nápadníky a vyčistit sál. Nakonec zahynuly všechny potupnou smrtí.

Odysseus vykouřil sírou hodovní síň i celý palác. Když bylo všude zase čisto a všechno v pořádku, poslal chůvu Eurykleiu pro svou manželku Penelopu. Eurykleia už netrpělivě čekala na ten příkaz a teď se rozběhla, co jí staré nohy stačily, aby pověděla paní radostnou novinu.

Penelopa spala tak tvrdě, že neslyšela ani křik, ani hluk zápasu. Chůva ji pro­budila a vyprávěla, co se stalo. Jak se vrátil Odysseus, že ho poznala už při mytí nohou, ale zakázal jí mluvit. A pověděla o slavném Odysseově vítězství nad zpup­nými ženichy.

Penelopa jí nevěřila a šla za ní do hodovní síně nedůvěřivě a s malou nadějí, že muž, který ji tam čeká, je Odysseus, její manžel. Překročily spolu práh a Penelopa mlčky usedla naproti Odysseovi. Chvílemi se jí zdálo, že je to její manžel, po­znávala jeho tvář, a chvílemi se jí zdál cizí, nepoznávala ho zase. Bála se, aby ten cizí muž nebyl nějaký podvodník. Přála si od Odyssea uslyšet něco, o čem věděla jen ona a on, aby měla důkaz, že je to opravdu její manžel. Odysseus jí připomněl, jak stavěl v paláci ložnici. Postavil místnost kolem olivového stromu, sám jej při­tesal a použil pně stromu jako sloupu. Popsal Penelopě i zlaté a stříbrné ozdoby a řezby, jimiž sám lože ozdobil.

Penelopa poznala, že tento muž je skutečně Odysseus, její oplakávaný man­žel. Objala ho a se slzami štěstí ho přivítala pod střechou domova Vyptávání a vy­právění nemělo konce.

Aby náhlé ticho v paláci nebudilo v kolemjdoucích podezření, vymyslil si Odysseus lest. Přikázal pěvci hrát na loutnu veselé písně a služebnictvu vystrojil slavnost. Kdo nyní šel okolo paláce, domníval se, že hýření ženichů pokračuje. Tím Odysseus oddálil chvíli, kdy se rozkřikne po městě zpráva o pobití ženichů.

Časně zrána se rozloučil Odysseus s Penelopou a poradil jí, aby nevycházela z komnaty. Vydal se se synem Telemachem na venkov ke svému starému otci Laertovi. Doprovázeli je oba věrní pastýři. Městem prošli za svítání, dokud byly ulice liduprázdné.

V Laertově venkovském statku nezastihli nikoho doma. Všichni byli za prací venku na polích. Odysseus zanechal Telemacha a pastýře na statku a sám vyšel hledat otce. Našel ho v sadě. Laertes měl na sobě záplatovanou sukni a okopával keř. Stará otcova tvář byla rozbrázděna vráskami a usouzena steskem po ztrace­ném synovi. Odysseovi se bolestí a lítostí rozbušilo srdce. Nedal se otci poznat a předstíral, že hledá Laertova syna Odyssea. Před pěti lety prý se seznámili.

Jak stařec zaslechl jméno Odysseovo, naplnily se mu oči slzami a hlas se mu zachvěl. Odysseus už nedovedl pokračovat v předstírání. Přiznal se, že on sám je Odysseus. Ukázal otci jizvu na noze a vyjmenoval stromy, které kdysi od otce do­stal darem. Jakmile otec pochopil, že se mu vrací jeho dlouho pohřešovaný syn, radostí omdlel. Ale radost, jež mu v prvním okamžiku málem vzala dech, vzápětí ho opět probudila k životu. Jako by omládl, spěchal s Odysseem do domu. Tam se Laertes umyl, dal natřít olejem a oblékl krásný vlněný plášť. Usedl s hosty a čeledí ke stolu, změněný a svěží, rozprávěl, žertoval a usmíval se.

Zatímco na statku obědvali a těšili se ze shledání, roznesla se městem pověst o zkáze ženichů. Rozrušený lid, podněcovaný příbuznými ženichů, se shromáždil na sněmovišti. Nebyli však jednotní. Někteří viděli ve smrti ženichů trest seslaný bohy, jiní volali po odplatě a vyhrožovali Odysseovi. Zástup pomstychtivých vedl Antinoův otec. Ozbrojili se oštěpy, luky a šípy a vydali se bojovně k Laertovu stat­ku, kde se Odysseus zdržoval.

Odysseus uslyšel šum davu a hřmot zbraní a vyšel ozbrojen s hrstkou věr­ných vstříc zástupu válečníků. Laertes první mrštil oštěpem a zasáhl Antinoova otce. Zasažený padl mrtev do prachu u cesty. Začala bitva a strašné krveprolití. Odysseus a jeho přátelé by snad byli pobili celý zástup bojovníků, kdyby nebyl za­hřměl hlas bohyně Athény:

„Zastavte boj, Ithačané, neprolévejte marně krev.“

Bojujícím vypadly zděšením zbraně z rukou a ti, kdo přišli z města, dali se na útěk k městským hradbám. Na Ithace zavládl mír.

Dlouho a věrně čekala Penelopa na svého manžela a dočkala se ho. Dlouho a vytrvale hledal Odysseus domov a nalezl jej. Čas plynul a v slunci klidného stáří jim zbělely vlasy.