Jdi na obsah Jdi na menu
 


POVÍDKY - společná četba

Jan Neruda – Povídky malostranské

Doktor Kazisvět

    Neříkali mu vždycky tak, až po jisté příhodě, ale ta byla tak divna, že přišla i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert a křestním jménem svým nějak zcela neobyčejně, jenže už nevím jak. Pan Heribert byl lékařem, totiž abych pravdu mluvil, on byl skutečně promován na doktora medicinae, ale neléčil pranikoho a praničeho. Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky, neměl ani jediného nemocného pod rukama. A byl by se snad i ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní.
    Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, velmi oblíbeného to druhdy lékaře malostranského. Matka umřela záhy, otec umřel krátce před synovou promocí a zůstavil mu na Oujezdě jednopatrový domek, snad také něco peněz, ale ne mnoho. V tom domku doktor Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky na ulici, pronajatý byt v prvním patře kupředu nesly mu něco činže, on sám bydlel v prvním patře ve dvoře a k němu vedly přímo ze dvora schody zvláštní, dřevěnou mříží hned dole u dvora uzavřené, takto nekryté. Jak to u něho v bytu vypadalo, nevím ,že ale žil velmi jednoduše, vím. Jeden z obou krámků byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a syn její, Jozífek, byl můj kamarád - už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, stalť se Jozífek pak kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale u něho jsem zvěděl, že pan doktor Heribert vaří si snídani sám, na oběd že chodí do nějaké laciné jídelny na Starém Městě a večeři že odbývá lecjak.
    Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý neb bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student", a pozděj se i posmívali: "Ach doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!" Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Byl postavy skoro malé - podle nové míry měl as tak půldruhého metru - a tu suchou postavičku svou kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva kroky vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá - zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk, zapadala hlavička pod soukennou čepici hluboko do límce z bavlněného astrachánu, a v letě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí plátěný, kývala se nejistě jakoby na slabé šťopce. V letě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale doktor Heribert vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova. Pak ho už nechali zcela. Ano, tak daleko to přivedl doktor Heribert, že vzdor tomu, že mu bylo teprve asi čtyřicet let, nestarala se z malostranských panen o něho už ani jedna.
    Najednou se ale přihodilo něco - jak jsem řekl, až do novin to přišlo! A o tom chci vypravovat.
    Byl překrásný den červnový. Takový den, kdy se nám zdá, že úsměv nejvyšší spokojenosti rozkládá se po nebi, zemi i po tvářích všech lidi. A v den ten pohyboval se pozdě odpůldne nádherný pohřeb Oujezdem k bráně. Pochovávali pana Schepelera, radu oučtárny zemské, či stavovské, jak se tenkrát říkalo. Bůh nám to odpusť, ale věru se zdálo, že i po tom pohřbu je rozestřen onen úsměv spokojený! Tvář mrtvého ovšem nebylo vidět, neníť u nás zvyk jihu, kde nosí mrtvé k hrobu v rakvi otevřené, aby se naposled ještě, než sklouznou do jámy, ohřáli v slunci. Ale odpočtem-li jistou slušnou opravdovost, nemohla se jakás všeobecná spokojenost upřít. Ležela za překrásného toho dne lidem jakoby ve všech údech - pomozme si!
    Nejspokojenější byli as ti praktikanti zemských úřadů, kteří pana radu na márách nesli. Nedali si to vzít. Dva dny byli v rozechvění a lítali z kanceláře do kanceláře; teď šli hrdě a odměřeně pod nákladem svým, každý přesvědčen, že spočívají na něm zraky světa a že svět ten si šeptá: "To jsou praktikanti stavovští!" Spokojen byl dále dlouhý pan doktor Link, který po jen osmidenní nemoci zesnulého pana rady byl od téhož vdovy obdržel dvacet dukátů honoráře, celá Malá Strana o tom již věděla; šel teď s hlavou trochu sklopenou, jako by přemýšlel. Spokojen byl soused Ostrohradský, řemenář a nejbližší příbuzný páně radův. Zaživa ho sice pan strýček zanedbával, ale teď už věděl Ostrohradský, že v kšaftu je mu přiřknuto pět tisíc zlatých, a několikrát byl již k sládkovi panu Kejříkovi mezi průvodem se pronesl: "Přec měl dobré jádro!" Ostrohradský šel hned za rakví a vedle něho obtloustlý, zdravotou svítící pan Kejřík, nejlepší a nejdůvěrnější přítel nebožtíkův. Zrovna za těma dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homann, vesměs radové zemské účtárny, ale co do hodnosti mladší než zesnulý Schepeler; také ti byli patrně spokojeni. Ba musíme s bolestí říci, že ani paní Marie Schepelerová, sedící samotna v prvním fiakru, neubránila se všeobecné spokojenosti, že ale bohužel ta její spokojenost z červnové nálady přímo nevyplývala. Dobrá panička ta byla ovšem ženskou, a být již třetí den předmětem vřelého soucitu tolika lidí, to lechtá. Pak také štíhlému jejímu vzrůstu slušely černé smuteční šaty zrovna roztomile a vždy trochu bleďounká její tvář vyjímala se v rámci černého závoje zvláště pěkně.
    Jediný, kdo těžce nesl smrt páně radovu a hluboce nepříjemného dojmu nijak se zbavit nemohl, byl sládek pan Kejřík, posud mládenec, a jak již praveno, nejlepší a nejdůvěrnější nebožtíkův přítel. Bylať mu mladá vdova již včera zřejmě vyjádřila své očekávání, že se jí teď patřičně odmění za to, že mu už za živobytí svého manžela byla tak věrna. Když k němu soused Ostrohradský poprvé dnes pronesl své: "Přec měl dobré jádro!", odvětil pan Kejřík smutně: "Ba neměl, sic by byl vydržel dýl." A pak Ostrohradskému více už ani neodpovídal.
    Průvod pomalu došel Oujezdské brány. Tenkráte ještě nebyla brána ta tak k přefouknutí lehýnká, jak je dnes, vinula se těžkými hradbami, dva dlouhé, křivé a temné tunely stály za sebou, pravá předmluva k hrobům zábranským.
    Parádní pohřební vůz byl teď průvod předjel a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mládenci spustili máry pomalu k zemi a začalo kropení. Pak kočové povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zdvihli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo! Buď že byl na jedné straně nadbytek sil, nebo na obou stranách zcela stejná neobratnost, - náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolenou a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven.
    Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Zraky všech se vpíjely v nehybnou tvář mrtvého rady. A zrovna vedle rakve stál - doktor Heribert. Byl se právě branou vracel z nějaké procházky, kormidloval mezi hromadou lidí sice sem tam, ale náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími a teď byl šedivý jeho kabátek zrovna vedle černého rubáše umrlcova.
    To trvalo okamžik. Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka.
    "No, copak je to?" houkl vtom Ostrohradský. "Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?"
    Někteří mládenci vztahovali ruce.
    "Pozor!" vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokýma zvučným. "Ten muž není mrtev!"
    "Nesmysl! - Vy jste blázen!" hučel pan doktor Link.
    "Kdepak je policie?" volal do toho Ostrohradský.
    Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi. "A co se má stát?" tázal se dychtivě. "Není - opravdu není mrtev?"
    "Není. Je jen strnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!"
    "Nejhotovější bláznovství!" křičel pan doktor Link. "Když ten není mrtev, tedy -"
    "Kdopak je to?" ptal se Ostrohradský.
    "I prý doktor -"
    "Doktor Kazisvět! - Policie!" řičel řemenář, jímž byla náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc.
    "Doktor Kazisvět," opakovali páni radové Kdojek a Mužík.
    Ale již nesl obětovný přítel pan Kejřík s několika mládenci rakev pomalu do vedlejšího hostince U vápenice.
    Po ulici nastal hluk a povyk zrovna bouřlivý. Pohřební vůz obracel, fiakři obraceli, pan rada Kdojek zvolal: "Pojďme - vždyť se dozvíme všechno!" ale nikdo nevěděl, co má činit. "Dobře že jdete, pane komisaři!" volal Ostrohradský na přicházejícího teď policejního úřadníka. "Děje se tu strašná, nedovolená komedie - prznění mrtvol za bílého dne - před půl Prahou -"‚ a následoval komisaře dovnitř Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku už byl Ostrohradský zase venku, za ním komisař. "Rozejděte se, prosím," pravil tento k shromážděným, "nikdo nesmí tam! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě."
    Paní radová chtěla z kočáru ven, ale omdlela. Radost může někdy i usmrtit. Teď vyšel chvatně pan Kejřík a přistoupil ke kočáru, kde se paničky s omdlelou paní radovou obíraly. "Dovezte ji pomalu domů, doma se vzkřísí," radil. A pak zabručel pro sebe: "Je přece příjemná - tuze příjemná!" Obrátil se, vskočil do fiakru a odjel, kam ho byl doktor Heribert poslal.
    Vozy se rozjely, truchlící se rozešli. Ale Oujezd byl u brány pořád pln lidí a policejní stráž musila před domem dbát pořádku. Vypravovali si v kupách nejpodivnější věci. Hned jedni zlořečili doktoru Linkovi a vypravovali si o něm pomluvy, hned zas jiní posmívali se Heribertovi. Občas se objevil spěchající pan Kejřík a prohodil něco se zářícím obličejem: "Máme nejlepší naději!" - "Už jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!" - "Dýchá!" zvolal posledně všecek u vytržení a vrhnul sebou do připraveného fiakru, aby radostnou zprávu dovezl paní radové.
    Konečně pozdě večer, již k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Po jedné straně šel doktor Heribert a pan Kejřík, po druhé straně komisař.
    Ale nebylo jediné malostranské hospody, kde by nebylo bývalo natlučeno až přes půlnoc. O ničem jiném se nemluvilo než o vzkříšení pana rady Schepelera a o doktoru Heribertovi. A mluvilo se zimničně.
    "Ten umí víc, než co stojí v latinské kuchyni!"
    "Jak se člověk na něho podívá, hned to vidí! Už jeho otec byl výborný - výborný lékař! To se dědí!"
    "Ale že nechce praktikovat? - Ten by si musel stát jako nějaký dvorní rada!"
    "Má asi peníze, to je to."
    "A proč mu říkají doktor Kazisvět?"
    "Kazisvět? Já to neslyšel."
    "Dnes jsem to slyšel stokrát."
    Po dvou měsících úřadoval pan rada Schepeler zas jako dřív. "Pánbůh na nebi a doktor Heribert na zemi!" říkal. A jindy zas: "Kejřík je diamant!"-
    Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšna. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata hleděli si prý získat doktora Heriberta za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král italský mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnalehavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale doktor Heribert byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil z pavlače vodou.
    Zas bylo vidět, že o lidi nestojí. Pozdravovali ho, on ale neděkoval nikdy. Jako dříve kormidloval ulicemi a průsvitná, suchá jeho hlavička potřásala se bojácně jako chmýří. Nemocného nepřijal nikdy. Ale přec se mu teď říkalo všeobecně "doktor Kazisvět". Spadlo to jako z nebe.
    Již jsem ho neviděl přes deset let; ani nevím, žije-li. Jeho malý domek na Oujezdě stojí posud nedotknut. Musím se jednou poptat.

Ota Pavel Smrt krásných srnců

KAPŘI PRO WEHRMACHT

http://home.tiscali.cz/%7Ecz855918/literatura/Pavel/smrt/obr1.gifHned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi buštěhradský rybník. "Copak může žid chovat kapry ?" domlouval mu starosta. Buštěhradský dolní rybník se stal už dřív tatínkovou láskou, byl do něho zamilován jak do slečny (slečny měl, jen tak mimochodem, taky občas rád). Přitom tenhle rybník nevyhlížel báječně jako jihočeský rybník, kde stoupá pára, třepotá se rákosí a křičí rackové, ale šlo o slušnější rybník uprostřed města, z jedný strany pivovar, z druhý topoly, a jinak domky a chalupy. Ale tatínek se vozil po tomhle rybníce už jako kluk na neckách, plul po něm na neckách i jeho tatínek, dědeček i pradědeček, a tak ho k rybníku vázalo jakési pouto předků (mezi námi, taky to, že v tomhle rybníku rostli rychle chutní kapři, nesmrděli bahnem a on si na nich mohl přivydělat k svému platu cesťáka s ledničkami a vysavači u té slavné firmy Elektrolux).
Tatínek chodil v dobách míru podle rybníka, v papírovém pytlíku míval žemle a krmil svý kapry jak slepice:
"Tu máte, kluci. Na. Na."
Kapři připlavali, otevřeli vždycky tlamu, slupli žemli a šups ! ladným obratem zpátky pod vodu. Dával je také přikrmovat mlátem z toho blízkého pivovaru a kapříci vypadali jak buchtičky. Rostli, no zrovna jako z vody. Když přišli Němci, vzali je jako mnoho jiných věcí do zajetí. Jinak nám neměli Němci co sebrat, protože tatínek byl chytrej a už dlouho před válkou říkal, že se v naší rodině všechno projí, propije a užije (maminka mu občas vyčítala, že užíval hlavně sám). Ale přesně to tak nebylo, pamatuji se na doby, kdy vydělal dost peněz a dal nám všechno, co mohl, a ve špajzu viseli nádherní bažanti s krásnými dlouhatánskými ocasy a šunka, z který jsme si mohli každý jak chtěl ukrajovat. Byly však taky časy, kdy k nám chodili exekutoři zabavovat nábytek a my jsme stávali v pozoru. My tři kluci jsme stáli v pozoru ještě při jedný příležitosti, a to jak se někdy z rádia linula hymna Kde domov můj. Jednou hymna zazněla, když už jsme leželi, my vyskočili a stáli jsme na postelích v nočních košilkách a tatínek nás pyšně ukazoval hostům, jak jsme vlastenecky vychovaní.
Můj tatínek měl vůbec tuhle zemi rád a asi víc než maminka, která byla křesťanka; ale pro ni to bylo jaksi samozřejmý, že má domov, kdežto můj táta ho hledal za pomoci předků stovky let, než ho našel. A taky za poslední velký předválečný peníze, místo aby sehnal do zásoby jídlo, koupil originál krásnou českou bystu. A to byl náš celej majetek při příchodu Němců. Se zabalenou bystou a nábytkem jsme se na začátku války stěhovali z Prahy na Buštěhrad, kde měl tatínek rodný hnízdo a svůj jediný rybník.
Když mu tenkrát pan starosta před námi oznámil : "Bereme si ten rybník," nesvěsil ramena, neshrbil se, jenom odsekl:
"Kdybyste se tak chtěli kostmi z mých kaprů udusit."
Pan starosta vyvalil oči, ale nic nedělal, nechtěl si brát tatínka na svědomí.
Pak tatínek a bráškové pracovali na kladenský šachtě, tatínek jezdil na kole, kolo mu po cestě vrzalo a zpívalo takovou zvláštní písničku, nebylo jí rozumět, ale byla opravdu moc zvláštní. Možná že v ní bylo něco o potupě a zase vzpouře člověka, snad to kolo zpívalo, co se odehrávalo v tatínkově duši.
A pak na něho začala dopadat rána za ranou.
Věděli jsme, že chodí pořád k svýmu rybníku a za svými kapry. Přestože jsme měli málo chleba, stále je krmil a snad doufal, že mu je nikdo během války nevyloví a kapři se dočkají šťastnýho konce. Chodil k rybníku za světla i za tmy, byl tím posedlej. Jednou přišel na hráz mezi topoly a strnul. Na bahnitým břehu stáli čtyři chlapi v napucovaných zelených uniformách, v rukou pruty. A tatínek jak fascinován šel krok za krokem k nim, jako by se chtěl zeptat, cože si to dovolují v jeho rybníce. Jak se k němu ten první štíhlý v jezdeckých holínkách pootočil, spatřil umrlčí lebku esesmanů a rozesmátý obličej :
"Co chceš, žide ? Nemáš chuť na kapra ?"
Tatínek mlčel a umrlčí lebka rozkázala:
"Pojď si pro něj !"
Důstojník vytáhl ze škopku kapra a hodil ho mezi sebe a tatínka do bahna, kde se kapr propadal do smrti. Všechny čtyři umrlčí lebky se rozchechtaly. Pak jeden z nich zmlkl a vykřikl :
"Táhni, žide !"
Můj tatínek se otočil a šel zas tak vzpřímeně jako vždycky, nikdy se nikoho nebál a ani Němci ho ještě nenaučili plazit se. Okupace byla všude zlá, ale v Buštěhradě snad o kousek horší. Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můl t; tínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný, my tam hrávali fotbal, tatínek tam měl kamarády, k nám vbíhali Němci na prohlídky s nasazenými bodáky. A maminka, drobounká, světlovlasá, musela chodit pracovat na lidický pole a vracela se často uplakaná, protože na hrobech rostla z krve a těl zabitých veliká hustá tráva. My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček černej hákovej kříž.
Tatínka to tehdy sebralo, měl už v očích ten prokletej staletej smutek.
A přestal chodit k rybníku, už nevěřil, že kapři budou zase jednou jeho.
Pak nás postihla strašná rána. Bráškové museli do koncentráku. Zbyli jsme jen tři a my jim občas posílali na zvláštní terezínský známky dvacetikilový balíky. Tatínek sháněl na balíky peníze a já chodil k sedlákům v Buštěhradě a do vesnic obstarávat jídlo. Vypadal jsem nenápadně, slabý a útlý, vždyť mi bylo dvanáct let, nikdo si mě nevšiml. Našli se skvělí lidé, jako Burgrovi anebo pekař Bláha, ale byli i jiní. V zimě jsem šel od vesnice k vesnici s ranečkem na zádech, klepal na veliká vrata, byla mi zima, v jednom statku jsem čekal na dvoře dvě hodiny, než mi panímáma přinesla maličký sáček mouky. Nikdy jsem toho dost nepřinesl, ale maminka mě vždycky pochválila, pohladila po vlasech a říkala : "Ty můj obchodníčku." A mým největším štěstím bylo, když jsem jim někde vyžebral cigaretu, to seděli s tatínkem proti sobě, půjčovali si ji, hulili a vyprávěli si, jaké to bude, až skončí válka.
Tatínka těsně před vánocemi povolali do koncentračního tábora. Nám se tehdy už dost špatně vedlo, maminka naříkala, že mu nebude moct dát nic s sebou.
Tatínek dva dny před odjezdem prohazoval sníh před barákem. Tehdy jsme dlužili nějaký daně židovský obci a čekali jsme z tý obce návštěvu. Před domem zastavilo auto a z něho vylezli tři civilní páni, a ten první hned spustil:
"Podívejte se na ten zázrak, žid něco dělá."
A tatínek na to :
"Zato vy se flákáte."
A ten pán :
"Za koho nás máte ?"
Tatínek si je prohlídl, jeden vyhlížel moc židovsky, a tak usoudil :
"Vypadáte jak celá židovská obec dohromady."
Ten pán zas usoudil, že je toho dost, vytáhl odznak a řekl :
"Geheime Staatspolizei."
Tak tedy gestapo - pomyslel si tatínek a pronesl nahlas :
"No servus Kaiser."
Těm gestapákům se nějak zalíbil, protože jeden z nich, s knírkem, řekl :
"Nejste zřejmě posera a tak pojďte a ukažte nám ty schovaný pušky a kulomety."
A pak nám prohlíželi barák odzdola až nahoru. V pokoji zůstali překvapeně stát, spatřili v židovský domácnosti vánoční stromeček ověšený staniolem a ten s knírkem se dokonce trošinku usmál na maminku. Pak vlezli až na půdu a úplně v rohu objevili zabalený balík a v něm tu bystu.
A už s tatínkem nežertovali a ten s knírkem se už na maminku neusmál. Tatínek sám musel vzít bystu a z výšky ji hodit na betonový dvorek a pak ji ještě kousek po kousku rozbit sekyrou. Odešli a maminka, která už s tím měla zkušenosti, prohlásila, že se najdou ještě slušní Němci. Ale tatínek si jen odplivl. Druhý den jsme se dověděli, že tihle slušní Němci vystříleli v okolí ten den, kdy byli u nás, dvě židovský rodiny.
Potom jsme si udělali předčasně Štědrý večer, ráno měl tatínek odjet. Na stromku plápolaly svíčky, staniol hořel stříbrem a pokoj voněl lesem. Tatínek mi bůhvíkde sehnal staré boty s bruslemi, měl dávný přání, aby byl ze mě slavný hokejový hráč. A já mu zase opatřil od kluků ve škole dvě škatulky cigaret na cestu do koncentráku. Maminka s tatínkem se tvářili vesele, pobrukovali si, ale asi to dělali kvůli mně, abych měl na ten večer hezký vzpomínky. Muselo jim být mizerně, vždyť to mohl být jejich poslední společný večer v celým životě.
V noci se mnou někdo ve tmě zatřepal:
"Vstávej, kamaráde, vstávej ."
Třásl se mnou tatínek, občas mi říkal kamaráde. Mně se ven nechtělo, v pokoji byla ukrutná zima. Klepaly se mi zuby, třásl jsem se po celým těle. Oblékl jsem se, ve vedlejší místnosti stála maminka, dala mi zimniček a čepici. Něco se dělo, a já neměl tušení, co. Maminka mi řekla :
"Táta na tebe čeká na dvoře."
Sešel jsem ze schodů, tatínek tam stál a v ruce měl sekyru a balík pytlů. Dostal jsem strach. Kývl na mě. Šlapal jsem za ním po ztvrdlým sněhu, křupal nám pod nohama a dělalo to řachy -řach. Tatínek nemluvil a mířil k rybníku. Za topoly se objevil ten jeho rybník, vypadal jak v pohádce, celý zamrzlý a nad ním rozsvícený měsíc. Všude ticho, náramný ticho.
Tatínek začal pod Hudečkovic oťukávat led. Šel kus do rybníka, led mu zněl pod sekyrou jak varhany v kostele. Pak se ke mně otočil :
"Kapři se dusí. Nevysekali jim díry."
Rozkročil se a udeřil do ledu. Zadunělo to nocí a já se zachvěl. Řekl :
"Tady to uděláme !"
Stál a sekal do ledu. Ledová sprška mu třísnila šaty a obličej. Vysekal čtverec ledu a vytáhl ho z vody. Obrátil se ke mně :
"Musíme počkat, kamaráde. Za pár minut připlavou."
Díval jsem se jak očarován do průsvitné vody, kde se rýsoval každý záhyb dna a každý kamínek. Voda se chvěla a prostupovaly ji ze vzduchu životodárné bublinky, ten čtverec vody vypadal jak studánka pro kapří pocestné.
Tatínek tomu rozuměl, najednou se v tý křišťálový vodě objevil tmavý oválovitý stín a proplul pod námi. Vrátil se. Kapr. A jaký kapr ! Vystrčil ven kulatou hubičku a lapal při hladině po vzduchu. Vtom připlul další. Chovali se jak omámení, vůbec jim nevadilo, že tam stojíme a koukáme na ně. V několika vteřinách se jimi hladina zaplnila a stále jich přibývalo. V té chvíli propadl tatínek čemusi hlubokému, neznámému, klekl si na led, vyhrnul rukávy a začal je hladit po hlavách a hřbetech, laskal se s nimi a mumlal:
"Kapříci moji. Kapříci."
Hrál si s nimi a oni se mu sjížděli k rukám jak jeho děti, v tom svitu měsíce zlatí a stříbrní, zářili jako svatí, nikdy později jsem podobné kapry neviděl. Převaloval je na rukou, zdvíhal je a pouštěl a přitom si něco broukal.
Pak vstal, měsíc mu zrovna svítil do obličeje, a měl ve tváři takový spokojený výraz. Šel k pytlům a vytáhl schovaný podběrák. Vzal jeden pytel, přistoupil k díře a nabral prvního kapra. Teď teprve jsem to pochopil a dostal pořádný strach. Zatahal jsem ho za rukáv:
"Tatínku, pojď pryč. Jestli nás chytí, tak nás zabijou."
Podíval se na mě nepřítomným pohledem a dneska vím, že by mu tenkrát bylo jedno, kdyby ho chytili a na místě ubili. Nemohl odejít a nechat Němcům své kapry.
Už se s kapry nemazlil. Nandaval je do pytlů, nosili jsme je domů a maminka je rozdělovala do nádob. Náš barák se plnil odshora dolů vodou. Kapři plavali v kbelících, ve vaně, v kádích, ve starých koňských žlabech v maštali.
K ránu, když už měsíc přestával svítit a mráz přituhoval, byli jsme promrzli na kost, a jak jsme nosili na zádech mokré pytle, maminka z nás škrabala led. Ale rybník byl už prázdný, kapři se přestěhovali ke svýmu majiteli, tatínek vlastně ukradl svý vlastní kapry.
Ráno jsme doprovodili tatínka na autobus do Prahy. Měl v rukou kufříček a poprvé svěšený ramena. Ale v mých očích vyrostl za tu noc o ohromný kus.
Ještě ten den jsme začali s maminkou vyměňovat kapry kupcům a sedlákům za jídlo. Kapři mně před vánocemi otvírali brány a vrata do těch nejzatvrzelejších pevností, jak jsem ukázal v tašce velké buclaté macky, panímámy jásaly a můj studený pokojíček se plnil sádlem, uzeným, moukou, pecny bílého chleba, cukrem, balíky cigaret. Byl jsem taky několikrát pozván za stul s bílým kafem a vánočkou, už jsem nečekal dlouho u vrat, ale byl jsem vítán jako král, jemuž otevřeli kapři cestu do světa. Prostě mý nejštědřejší válečný vánoce.
Nu a příští rok přijeli ten spodní buštěhradský rybník lovit sítěmi. Mezi rybáři se míhaly uniformy wehrmachtu, kapry zabavuje německá branná moc.
Stál jsem mezi kluky na hrázi a čekal, jak to dopadne.
Zpočátku velká sláva, na hrázi vyhrávala kutálka a všecko vyhlíželo slibně. Ale v rybníce nic nebylo a nikdo si to nedovedl vysvětlit. A já tenkrát myslel na to, že ta muzika vlastně hraje už jenom na počest mýmu tátovi, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.

 

 

Karel Čapek Povídky z jedné kapsy

Básník

Byla to běžná policejní událost: ve čtyři hodiny ráno přejelo auto v Žitné ulici opilou stařenu a v největší rychlosti ujelo. A teď měl mladý policejní koncipient dr. Mejzlík vyšetřit, které auto to bylo. Takový mladý koncipient to bere vážně.

"Hm," řekl dr. Mejzlík strážníkovi číslo 141, "tak vy jste viděl ze vzdálenosti tří set kroků rychle jedoucí auto a na zemi lidské tělo. Co jste nejdřív udělal?"

"Nejdřív jsem běžel k té přejeté," hlásil strážník, "abych jí poskytl první pomoc."

"Nejdřív jste měl zjistit ten vůz," bručel dr. Mejzlík, "a teprve pak se starat o bábu. Ale možná," dodával drbaje se tužkou ve vlasech, "že bych já to udělal zrovna tak. Tedy číslo vozu jste neviděl; a co se jinak toho vozu týče -?"

"Myslím," řekl váhavě strážník číslo 141, "že byl nějaký tmavý. Možná, že byl modrý nebo červený. To nebylo dobře vidět pro kouř z výfuku."

"Ach ježíšikriste," naříkal dr. Mejzlík, "jakpak mám potom zjistit, který to byl vůz? Copak mám běhat po všech šoférech a ptát se jich: Pěkně prosím, nepřejeli jste starou bábu? No tak, člověče, co s tím mám dělat?"

Strážník pokrčil rameny v subordinované bezradnosti. "Prosím," řekl, "mně se přihlásil jeden svědek, ale neví taky nic. Prosím, on čeká vedle."

"Tak ho přiveďte," řekl dr. Mejzlík znechuceně a marně hleděl něco vykoukat z hubeného protokolu. "Prosím, jméno a bydliště," řekl mechanicky; ani se na svědka nepodíval.

"Králík Jan, studující strojního inženýrství," pronesl svědek pevně.

"Tak vy jste, pane, byl při tom, když dnes ráno ve čtyři hodiny přejelo neznámé auto Boženu Macháčkovou."

"Ano, a já musím říci, že šofér je vinen. Prosím, pane komisaři, ulice byla úplně volná; kdyby byl šofér na křižovatce zpomalil -"

"Jak jste stál daleko?" přerušil ho dr. Mejzlík.

"Na deset kroků. Já jsem doprovázel svého přítele z - z kavárny, a když jsme byli v Žitné ulici -"

"Kdo je váš přítel?" přerušil ho znovu dr. Mejzlík. "Toho tady nemám."

"Jaroslav Nerad, básník," řekl svědek s jistou hrdostí. "Ale ten by vám asi nic neřekl."

"Proč ne?" bručel dr. Mejzlík, chytající se stébla.

"Protože on.., je takový básník. Když se stalo to neštěstí, dal se do pláče a utíkal domů jako malé dítě. Tedy když jsme byli v Žitné ulici, přihnalo se odzadu šílenou rychlostí auto -"

"Které mělo číslo?"

"To nevím, prosím. Toho jsem si nevšiml. Já jsem pozoroval tu šílenou jízdu, a zrovna jsem si řekl, že -"

"A jaký to byl vůz?" přerušil ho dr. Mejzlík.

"Čtyřtaktní výbušný motor," pravil znalecky svědek. "Ve značkách aut já se ovšem nevyznám."

"A jakou měl barvu? Kdo v něm seděl? Byl otevřený nebo zavřený?"

"To nevím," děl svědek zaražen. "Myslím, že to byl nějaký černý vůz; ale blíž jsem si toho nevšiml, protože když se stalo to neštěstí, řekl jsem Neradovi: Koukej; ti lotři přejedou člověka a ani se nezastaví!"

"Hm," mínil dr. Mejzlík nespokojeně, "to je sice docela místná a správná morální reakce, ale já bych byl raději, kdybyste si všiml čísla vozu. To je úžasné, pane, jak lidé nedovedou pozorovat. Vy ovšem víte, že šofér je vinen, vy ovšem správně soudíte, že ti lidé jsou lotři, ale na číslo se nekouknete. Soudit dovede každý; ale pořádně, věcně si všimnout věcí - Děkuju vám, pane Králíku; nebudu vás zdržovat."

Za hodinu zazvonil strážník číslo 141 u bytné básníka Jaroslava Nerada. Ano, pan básník je doma, ale spí. Básník vykulil ze dveří malá užaslá očka na strážníka; nemohl se jaksi upamatovat, co vlastně provedl. Nakonec přece jenom pochopil, proč má jít na policii. "Musí to být?" ptal se nedůvěřivě. "Já se totiž na nic už nepamatuju; já byl v noci trochu-"

"- nalitej," děl strážník chápavě. "Pane, já jsem poznal mnoho básníků. Tak se, pane, ustrojte; mám na vás počkat?"

Načež se básník a strážník dostali do řeči o nočních lokálech, o životě vůbec, o zvláštních úkazech na nebi a mnohých jiných předmětech; jen politika byla oběma cizí. Takto v přátelském a poučném hovoru se dostal básník na policii.

"Vy jste pan Nerad Jaroslav, básník," řekl mu dr. Mejzlík. "Pane svědku, vy jste byl při tom, když neznámé auto přejelo Boženu Macháčkovou."

"Ano," vydechl básník.

"Mohl byste mně říci, jaké to bylo auto? Zda bylo otevřené nebo zavřené, jaké barvy, kdo v něm seděl, jaké mělo číslo?"

Básník usilovně přemýšlel. "To nevím," řekl, "já jsem si toho nevšiml."

"Nevzpomínáte si na žádnou podrobnost?" naléhal Mejzlík.

"Kdepak," děl básník upřímně. "Víte, já nedávám vůbec na podrobnosti pozor."

"Tak prosím vás," spustil dr. Mejzlík ironicky, "co jste tedy vůbec pozoroval?"

"Tu celou náladu," pravil básník neurčitě. "Víte, tu opuštěnou ulici... takovou dlouhou.:. za úsvitu... a jak tam ta ženská zůstala ležet -" Najednou vyskočil: "Vždyť já jsem o tom něco napsal, když jsem přišel domů!" Hrabal se ve všech kapsách a vytahal množství obálek, účtů a jiných takových hadrů. "Ne, tohle to není," brumlal, "tohle taky ne... Počkejme, snad je to tohle," mínil pohřížen v pozorování rubu jakési obálky.

"Ukažte mi to," řekl dr. Mejzlík shovívavě.

"To nic není," bránil se básník: "Ale jestli chcete, já vám to přečtu." Načež vykuliv nadšeně oči a zpěvavě protahuje dlouhé slabiky recitoval:

"Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát

úsvit na mandolínu hrá

proč dívko proč se červenáš

pojedem vozem 120 HP na konec světa

nebo do Singapore

zastavte zastavte vůz letí

naše veliká láska v prachu leží

dívka zlomený květ

labutí šíje ňadra buben a činely

proč tolik pláču"

"A to je celé," prohlásil Jaroslav Nerad:

"Prosím vás," řekl dr. Mejzlík, "co to má znamenat?"

"No přece, to je to neštěstí s tím autem," podivil se básník. "Copak tomu není rozumět?"

"Myslím, že ne,° mínil dr. Mejzlík kriticky. "Já v tom jaksi nemohu poznat, že dne 15. července ve čtyři hodiny ráno v Žitné ulici přejelo auto číslo to a to šedesátiletou opilou žebračku Boženu Macháčkovou; raněná byla odvezena do Všeobecné nemocnice a zápasí se smrtí. O těchhle faktech se vaše báseň, pane, pokud jsem pozoroval, nezmiňuje. Tak."

"To je jen syrová skutečnost, pane," děl básník mna si nos. "Ale báseň je vnitřní skutečnost. Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte? Takové ty zrakové a sluchové asociace. A těm se má čtenář poddat," prohlásil Jaroslav Nerad káravě. "Pak tomu rozumí."

"Prosím vás," vybuchl dr. Mejzlík. "Nebo počkejte, půjčte mi ten váš opus. Děkuju. Tak tu máme, hm: ‚Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát' Tedy mně, prosím, vyložte -"

"To je přece Žitná ulice," pravil básník klidně. "Takové dvě řady domů, víte?"

"A proč to není třeba Národní třída?" ptal se dr. Mejzlík skepticky.

"Protože ta není tak rovná," zněla přesvědčující odpověď.

"Tak dál. ,Úsvit na mandolínu hrá - No, dejme tomu. ‚Proč dívko proč se červenáš' - Prosím vás, kde se tu bere ta dívka?"

"Červánky," řekl básník lakonicky.

"Aha, promiňte. ‚Pojedem vozem 120 HP na konec světa' - Nu?"

"To asi přijel ten vůz;" vysvětloval básník.

"A měl 120 HP?"

"To já nevím; to znamená, že jel rychle. Jako by chtěl letět až na konec světa."

"Ah tak. ‚Nebo do Singapore' - Proboha vás prosím, proč zrovna do Singapore?"

Básník pokrčil rameny. "To už nevím. Třeba proto, že tam jsou Malajci."

"A jaký má vztah to auto k Malajcům? He?"

Básník sebou stísněně vrtěl. "Možná, že ten vůz byl hnědý, nemyslíte?" řekl zahloubaně. "Něco hnědého tam jistě bylo. Proč by tam jinak byl Singapore?"

"Tak vidíte," řekl dr. Mejzlík, "ten vůz byl červený, modrý a černý. Co si z toho mám vybrat?"

"Vyberte si hnědý," radil básník. "To je příjemná barva."

"Naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ," četl dál dr. Mejzlík. "Ten zlomený květ, to je ta opilá žebračka?"

"Přece nebudu psát o opilé žebračce," pravil básník dotčen. "Byla to prostě žena, rozumíte?"

"Aha. A co je tohle: ‚labutí šíje ňadra buben a činely' To jsou volné asociace?"

"Ukažte," řekl básník zaražen a naklonil se nad papír. "Labutí šíje ňadra buben a činely - co to má být?"

"Na to se právě ptám," bručel dr. Mejzlík poněkud urážlivě.

"Počkejte," přemýšlel básník, "něco tam muselo být, co nutě připomnělo - Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje? Koukejte se," a napsal tužkou 2.

"Aha," řekl dr. Mejzlík pozorně. "A co ta ňadra?"

"To je přece 3, dva obloučky, ne?" divil se básník.

"Ještě tam máte buben a činely," vyhrkl policejní úředník napjatě.

"Buben a činely," přemýšlel básník Nerad, "buben a činely... to by snad mohla být pětka, ne? Helejte," řekl a napsal číslici 5. "To bříško je jako buben, a nahoře činely -"

"Počkejte," řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235: "Jste si tím jist, že to auto mělo číslo 235?"

"Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml," prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně. "Ale něco takového tam muselo být - kdepak by se to tu vzalo?" divil se hloubaje nad básničkou. "Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně."

Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka; básník tentokrát nespal, nýbrž tam měl nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl.

"Já už zase běžím," řekl dr. Mejzlík. "Já vám jen jdu říci, že to byl opravdu vůz číslo 235."

"Jaký vůz?" užasl básník:

"Labutí šíje ňadra buben a činely," vysypal jedním dechem dr. Mejzlík. "A Singapore taky."

"Aha, už vím," děl poeta. "Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost. Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní? Teď už jim budete rozumět."

"Až jindy," řekl honem policejní úředník. "Až zase budu mít nějaký případ."

Bohumil Hrabal Pábitelé

Diamantové očko

Cestující položil botku na stupátko vagónu, když jej kdosi chytil za rameno. Otočil se a na perónu stál postarší muž.

"Pane, jedete prosírn na Prahu?" optal se.

"Do Prahy," řekl cestující.

"Tak tedy, prosím vás, vezměte s sebou moji dcerku Vendulku. Na nádraží v Praze bude na ni čekat zřízenec," pravil ten otec a dal do ruky cestujícího dlaň asi šestnáctileté dívenky.

A výpravčí pískal a konduktérka pomohla dívce na otevřený platón vagónu a pak dlaní dávala znamení, že vlak je připraven k odjezdu. A výpravčí zvedl výpravku.

Otec běžel podle vagónu a připomínal: "Vendulko, držíme ti palce! A jak to bude, hned pošli telegram, slyšíš?"

"Tatínku, slyším," volala dívenka, "hned pošlu telegram!"

A když vlak minul odjezdové návěstidlo, cestující otevřel dveře a průvanem odvedl dívenku na chodbu. Držel ji pořád za ruku a byl bezradný.

Z kupátka zazníval hovor: "Fakt, to ještě za svobodna mi šla koupit košile, ale nekoupila, protože nevěděla číslo. Ve dveřích si najednou vzpomněla a přes celej krám volá, 'Když ho škrtím, tak mám ruku vždycky takhle!' a prodavač vzal centimetr a změřil obvod těch rukou a povídá 'Číslo čtyřicet!' A ta košilka, jak se račte přesvědčit, ta košile mi padne jak ulitá…"

Odsunuly se dveře a z kupátka vyběhl holohlavý cestující a křičel smíchem. "Zabít, to je málo!" křičel a pěstí bušil do dřevěné stěny vagónu. Když se vyřádil, vrátil se do kupátka, kde ten samý hlas pokračoval: "A já si zase povídám, když mi udělala radost na Mikuláše tou košilkou, překvapím ji na vánoce kloboučkem. A tak jdu do modes robes a povídám, 'Chtěl bych ten apartní klobouček, co máte za voknem!' A modes robes povídá, 'Jaké číslo, prosím?' A já jsem nevěděl, ale vzpomenul jsem si a povídám, 'Když jsme se jednou hádali, tak jsem svý snoubence dal lepáčka takhle shora a dodnes si pamatuju její hlavinku!' A modes robes nosila tak dlouho klobouky a tak dlouho mi je strkala pod dlaň, až povídám 'To je von!' A dal jsem ho pod stromeček a pasoval snoubence jak zadek na nočník."

A z kupátka vyběhl plešatý cestující, tiskl si kapesník k ústům a hekal, odstrčil dívenku a visel chvíli z okýnka jak ručník přes troubu, potom znovu zabubnoval pěstí na ostění vagónu a prohlásil, "Toho chlapa zabít, to je málo!" a otřel si oči a vrátil se do kupátka.

Cestující, který držel pořád dívenku za ruku, se rozhodl a vstoupil za plešatým.

"Pánové," řekla dívenka, když vešla, "já se jmenuju Vendulka Kříštová a jedu do Prahy!" a napřáhla ruce a hmatala před sebe a dotkla se kučeravé hlavy vtipálka, který se představil: "A já se jmenuju Krása Emil: `

"A já Václav Kohoutek," řekl plešatý cestující.

Muž, který dívenku přivedl, chtěl vyhodit aktovku na rechnu, ale zavadil o plešatou hlavu.

"Sakra, to nemůžete dát pozor!"

"Pardon."

"To někoho udeřil?" zvolala dívenka, "ale to je na to tata. Já nosívám dopisy do poštovní schránky a znám cestu jako svoje boty, ale ti zatracení pošťáci dali schránku o dva baráky blíž a já jsem narazila čelem na roh tý železný schránky a zranila jsem se. Ale hned jsem dvakrát ten kastlík přetáhla bílou holí!"

"Sedněte si tadyhle k oknu," radil plešatý a utíral si oči, "ať vidíte do krajiny."

Dívenka ohmatala sedadlo, pak okno. Když držela vodorovně dlaň, jako by zkoumala, zda prší, řekla spokojeně: "Pěkně tam svítí sluníčko."

A cestující ztichli.

"Tam na nádraží, to byl váš tatínek?" optal se cestující, který dívenku přivedl.

"Tatínek," přikývla dívka, "ale pánové, můj tatínek, to vám je numero! Toho mi musí každej závidět. Můj tatínek je sadař a jednou přejel dodávkou kulhavou sousedku Dymáčkovou a byl z toho soud. Tatínkovi nepřátelé se radovali, zaplav pánbu, starýho Kříštu dají do lapáku nebo bude platit jak mourovatej. Ale k soudu přiběhla stará Dymáčková bez berlí, jak čiperka, líbala tatínkovi ruku a děkovala mu, že ji tak krásně přejel, že ted'ka nekulhá. Jen škoda, řekla, že ji tatínek nepřejel před třiceti lety, že by se byla určitě vdala."

"Pěknej tatínek," pochválil kučeravý.

"Že?" smála se Vendulka a nastavila dlaň, ale vlak vjel do zatáčky a přehodil slunce z okýnka kupátka do okénka na chodbičce.

"Sluníčko zašlo," řekla.

Cestující se na sebe podívali a pokývali hlavami.

"Ale jakej je váš tatínek?" optala se a položila ruku na koleno kučeravého vtipálka.

"Můj otec je v důchodu už patnáct let, protože má největší srdce v Evropě," řekl kučeravý, "srdce veliký jak kbelík a posunutý doprostředka hrudi…"

"Jen aby…," zapochyboval plešatý.

"To je tedy nádhera!" zvolala Vendulka.

"Ano. A tak tatínek má smlouvu s fakultou, že po smrti to srdce připadne univerzitě," pokračoval kučeravý, "to chtěli to tatínkovo srdce koupit cizinci, ale tatínek je vlastenec, tak řekl, že ne. To podle smlouvy se tatínek nesmí chodit ani koupat, ani nesmí lítat ajroplánem, ani rychlíkem…"

"Já vím!" křičela dívenka, "to aby se to slavný srdce nerozbilo nebo neztratilo, že jo!" volala a nahmatala ruku kučeravého vypravěče a tiskla ji, "takovej tatínek jako váš, takovej se ve světě neztratí, tak jako můj!"

"Ano," řekl cestující a jako by zkrásněl, "to někdy chodívám s tatínkem na fakultu a tam tatínka vysvlečou donaha a pan profesor tatínka počárá modrejma a červenejma tužkama…"

"Ano, ano!" radovala se Vendulka, "protože ty červený tužky jsou tepny a ty modrý tužky jsou žíly, že jo!"

"Ano," řekl kučeravý a ukryl dívčinu ruku ve svých dlaních a pokračoval, "a pak tatínka odvezou do sálu a naklánějí se nad ním študenti a profesor hůlkou ukazuje po tatínkovi jak po mapě řek a vykládá a poučuje a potom ten profesor zapne srdce jednoho študenta na megafon…, ale to nic není, to jako když bijete na bubínek nebo služba kráčí v holinkách kasárenskou chodbou, ale když zapnou potom do megafonu srdce mýho tatínka…"

"Tak to je, jako když se vzdaluje bouřka!" vykřikla dívenka, "jako když se řítí skála! Jak když se sypou brambory do sklepa, jako když hraje Emil Gilels, že jo!"

"Přesně tak," udivil se kučeravý a prstem si objel límeček.

"Ach lidi zlatý," radovala se Vendulka, "já jsem tak ráda, že jsem tady s vámi. Že ještě někdo jiný má slavnýho tatínka."

A vlak jel podle asfaltky a cestující se dívali z okna a tam při silnici viděli poutač pozornosti s velikým modrým srdcem, ze kterého tekly dva prameny, pod kterými bylo napsáno: Na srdce jsou Poděbrady.

Vzduch v kupátku sršel tajemstvím.

"Pan profesor Vondráček se už nemůže dočkat," řekl kučeravý, "až se bude skalpelem drát pro to zvláštní srdce."

"Bodejť by né!" smála se dívenka, "tak vida, zas jedno český srdce bude slavný!"

"Kam se ale kdo hrabe na vašeho tatínka," řekl plešatý a stáhl z rechny svoji aktovku.

"To máte pravdu, jenže můj tatínek, ten se musí vidět. Lidi zlatý, jak von vám pěkně tancuje!" spráskla rukama Vendulka, "o posvícení vytáčíme spolu rohy a celej sál nám dělá kolo. A tatínek si dává hrát sólo. Co se mu ale jednou nestalo! To jsem ještě byla maličká a tatínek si poručil: Červenobílý, protože si na tu melodii zpívá: Zelenobílý, poněvadž naši fotbalisti mají zelený dresy a zelenej prapor, to samý jako Slávie, jenomže v zeleným. A přišel četník a povídá, 'Červenobílý se hrát nebude!' a tatínek vytáhl stovku a podal ji kapelníkovi a povídá, 'A červenobílý se hrát bude!' a četník, 'Červenobílý se hrát nebude!' a tak se chvíli licitovali jak ve ferblu na třetím zupasu a tatínek to skončil, 'A červenobílý se hrát bude!' a bác! četníka do nosu. Abyste, zlatí pánové, věděli, ten četník byl před tou ránou vošklivej, protože měl nos strženej doprava. A to bylo krve! A tatínek pak tančil Červenobílý a zpíval si k tomu, 'Zelenobílý, to já, to já mám rád,' a sousedi se těšili, ten starej Kříšta si tentokrát nadělal do holínek! Jenže za čtyři měsíce, když byl soud, dostavil se k němu krásnej četník a prohlásil, že si tu ránu do nosu přál, dokonce objednal, a děkoval tatínkovi za tu šupu, protože mu strhl nos doleva, a tak ten nos zůstal uprostředka obličeje a do toho četníka se zamilovala bohatá dcerka ze statku a byla z toho veselka. Tatínek ještě teďka dostává od toho četníka o posvícení ošatku koláčů a v zimě zabíjačku místo děkovnýho dopisu!" volala Vendulka plna nadšení.

"Kdo by to řekl?" dumal plešatý cestující, "rána do nosu, která založila rodinný štěstí." A oblíkal si kabát.

"A co dělá váš tatínek?" optala se Vendulka.

"Děvečko, už na světě není," řekl plešatý, "to byl tak zlatej tatínek, že teprve teďka vidím, jak byl zlatej, teďka, když už na světě není… On pořád chodil na noční… To ráno vrzly vrátka, maminka nalila do škopku vřelou vodu, tatínek na dvorku uložil domáka…"

"Co to je, ten domák?" optala se.

"To byl velkej kus uhle, co si nosili horníci domů, měli našitou v kabátě takovou velikou kapsu… a potom tatínek vstoupil, vysvlíkl se, maminka postavila na štokrle hrnec kafe, tatínek se umyl, pak se posadil a jedl kus chleba a zapíjel to kafem a přitom se vyzouval a obouval do pěknejch střevíců, oblíkal… akorát to vždycky dělal tak, že dopil kafe a nasadil si čepici a šel hrát k Modrý hvězdě karty s kamarádama a já jsem mu v poledne přinesl oběd a tatínek se najedl a hrál dál. Ve čtyři hodiny přišel domů a lehl si na podlahu, aby si narovnal kostru, jak říkal. A když se prospal, šel zase na šichtu. Ale jednou maminka nalila vřelou vodu…"

Vlak zpomaloval a plešatý cestující podal Vendulce ruku, "Děvečko, přeju ti v životě hodně štěstí, ale já musím vystupovat," a vyšel na chodbičku.

Vlak zastavil.

Vendulka nahmatala mosazné očko v okenním rámu a spustila okénko a volala na perón venkovského nádraží, "Zlatej pane, dovypravujte mi to, zlatej pane!"

Plešatý cestující se postavil pod okénko a pokračoval, "Maminka nalila zase vřelou vodu, ale tatínek nepřišel. Když voda vychladla, tak se šla podívat, kdepak je otec? A do seknice padla tatínkova fajfka…"

Vlak se rozjížděl a plešatý cestující klusal podle vagónu a vykládal, "a maminka vzala tu fajfku a rozplakala se, vzala vlňák a běžela na šachtu… Tatínka zavalila skála… kamarádi nám to přišli říct… ale báli se… tak postavili fajfku ke dveřím a utekli… ale děvečko, víš, že jsem nikdy svoji maminku neviděl spát? Když jsem se probudil, už byla vzhůru…, a když jsem šel spát, ještě něco spravovala… viděl jsem ji spát… až potom…," volal plešatý cestující a zastavil se a oddychoval.

Vendulka volala, "Zlatej pane, vodpusťte mi to, že mám ještě tatínka na světě, vodpusťte, vodpusťte!"

Ale vlak vjel do zatáčky a přenesl slunce z okýnka na chodbičce do okna kupátka.

Po chvíli řekl cestující, který přivedl dívenku: "Můj tatínek byl koželuh a měl nemoc, který se tenkrát říkalo 'sněť starců'. To mu rok co rok uřízli kousek nohy, takže jezdil na vozejčku. Jeho zábava byla, že pěstoval růže, který se táhly podle zdi koželužny, a ty růže se jmenovaly maršalky a byly žlutý. A tatínek je měl spočítaný a stříhal je jen on sám a jedině do kostela nebo slečinkám. Ale když skrz naši zeď prorazili ulici, tak podkopali ty maršalky a tatínek z toho mohl umřít taky. Ale našel si jinačí zábavu. Jezdil do zatáčky smrti a tam řídil dopravu. Nejdřív rukama, potom praporkem. A od rána do večera, a i když pršelo. Musel jsem přidrátovat k vozejčku deštník. Tak osm let. Když zemřel, tak u hřbitova stála stovka náklaďáků a to místo v zatáčce smrti bylo zasypaný kytkama takhle vysoko!"

"Jak vysoko!" optala se Vendulka.

"Takhle," řekl cestující a zvedl dlaň dívenky a dodal: "Ale když zase v tý zatáčce byly havárie, tak tam dali dvě veliký zrcadla…"

"Ale božíčku, vy máte taky slavnýho tatínka!" zvolala, "tatínka, kterej se vám proměnil v zrcadla!"

A cestující se na sebe podívali, pak se koukali z okýnka a vlak vjížděl do městečka a na rohu ulic visela dvě kulatá zrcadla, jak obrovský cvikr, a ta zrcadla si přehazovala tu nepřehlednou zatáčku.

Vzduch v kupátku sršet tajemstvím.

"Váš tatínek tam na nádraží byl tak štíhlej…," odkašlal cestující, který dívenku přivedl.

"No jo," zvolala, "ale kdybyste ho viděli před rokem! Tlustej jak bandur! A zarostlý srdce a polámaný játra a žaludek a ledviny. Maminka říkávala, následky nezřízenýho života. A pan doktor předepsal dietu, ale tatínek byl slabej, protože rád papal. Tak jedna kořenářka mu poradila, že když nemá vůli, tak pomůže jedině, když něco hrozně urážlivýho řekne policii. A to štěstí! Tatínka sbalili, do protokolu nadiktoval ty urážky a ještě je podepsal. A dostal půl roku a tatínkovi nepřátelé se radovali, zaplať pámbů, ten pardál Kříštů už nás nebude provokovat. Jenže tatínek se za půl roku vrátil štíhlej jak student a hned u Věnce uspořádal tiskovou konferenci a všecky pohostil a řekl, 'Vy prispoláci, správnej kriminál je nade všecky lázně světa! Hele, a ještě jsem si přivezl dva tisíce korun! A zdravej jak rybička!' A tatínek vzal za knoflík kabátu a takhle dělal, jako by luftoval, a měchatý sousedi museli uznat, kam se kdo hrabe na starýho Kříštu…, ale pánové zlatí, jestli se neurazíte, já vás zvu a přijděte k nám na Hradčana, každej čtvrtek tam máme taneční zábavu, přijděte mi provětrat faldy! Ale ode dneška za dva měsíce, ano?"

"Zatancovat?" polekal se kučeravý.

"Zatancovat, poněvadž já jsem už dospělá! A pan doktor mi řekl, jak mi bude šestnáct, že mi udělá operaci. A ta operace bude tenhleten tejden! A potom uvidím i já ten krásnej svět. Budu vidět lidi a věci a krajinu a svoji práci. Jak asi budou krásný ty košíky, který pletu? Zlatí pánové, ten svět musí bejt krásnej!"

"Myslíte?" ušklíbl se muž, který dívku přivedl.

"No jejda! Musí bejt krásnej," vykřikla Vendulka, "protože tam v ústavě se mnou dělá jeden a jmenuje se Ludvík a ten, než se k nám dostal, byl tak nešťastně zamilovanej, že si škrábal pod víčka inkoustovou tužku tak dlouho, až doktor mu řekl, 'Hele, ještě jednou a už nikdy neuvidíš tenhle krásnej svět.' A Ludvík řekl, že s tímhle krásným světem už nic nechce mít. A naškrabal si tu inkoustovou tužku pod víčka zas. Teďka se mnou plete košíky, ale po světě se mu tak hrozně stejská, že vyje jako pes u boudy…, ach ten svět tedy musí bejt krásnej, tak krásnej jako to srdce vašeho tatínka, to srdce veliký jak kbelík. Tak krásnej musí bejt svět jako váš tatínek, kterej se vám proměnil ve dvě kulatý zrcadla v zatáčce smrti. Zlatí pánové, za dva měsíce uvidím, přijdete si se mnou na počest zatančit?"

Odhrnuly se dveře.

"Jízdenky, prosím," řekla mladá konduktérka a zívala nudou.