Jdi na obsah Jdi na menu
 


STARÉ ŘECKÉ BÁJE A POVĚSTI - upravené pro 6.roč.

EDUARD PETIŠKA - STARÉ ŘECKÉ BÁJE A POVĚSTI - upravené pro 6.roč.

POTOPA

K vládci bohů, Diovi, se donesla pověst o tom, jak jsou lidé zkažení a jak se neštítí ani zločinů. Řekl si, že sestoupí na zem. Chtěl se přesvědčit na vlastní oči, zda lidé opravdu loupí a vraždí a uctívají lež místo pravdy a posmívají se bohům.

S lítostí a rozhořčením poznával všude, kam se na své pouti dostal, že lidé jsou ještě horší, než vyprávěly pověsti. Jeden druhému kradl a přitom mu lhal do očí, hostitelé přepadali své hosty ve spánku a pobíjeli je, děti se těšily na smrt svých rodičů a s touhou očekávaly dědictví, ženy vařily jedy svým mužům a bratr napínal luk proti bratrovi. Diovi bylo lépe, když procházel skalnatými, liduprázd­nými končinami než v městech a vesnicích mezi lidmi.

Jednoho večera došel Zeus k paláci arkadského krále, který se jmenoval Lykáón. Lidé poznali, že se blíží bůh, a začali se modlit. Král Lykáón se však lidem posmíval. Uvidíme, myslil si Lykáón, je-li ten pocestný bohem. Vyzkouším ho. Měl v paláci jako rukojmí muže z kmene Molossů. Jednoho z nich zabil a dal ho uvařit. Až se pocestný nasytí lidského masa a upadne do hlubokého spánku, chtěl Lykáón zavraždit i jeho.

Služebníci předložili Diovi mísy s kouřícím pokrmem. Zeus poznal, jakou neblahou hostinu mu král uchystal, a zahořel hněvem. Seslal na palác zločinného krále Lykáóna blesk a ohlušující hrom se rozlehl po celém království. Odevšad vy­šlehly plameny a lačně polykaly králův majetek. Lykáón sám vyrazil ve smrtel­ných úzkostech z hořícího domu a prchal před Diovým hněvem. Otvíral ústa, ale oněměl děsem. Když se mu konečně vrátil hlas a chtěl křičet, vydralo se mu z úst vytí. Padl na všechny čtyři a cítil, jak mu nohy a ruce a celé tělo obrůstá srstí, jak se mu protahuje obličej. Z Lykáóna se stal vlk, věčně toužící po krvi. Od těch dob obchází stáda pasoucí se na loukách a oči mu divoce jiskří jako dříve, dokud ještě byl králem.

Zeus se vrátil na nebesa a svolal sněm bohů. Bohové spěchali po Mléčné drá­ze do mramorové síně, kde na trůně seděl Zeus, rozhněvaný a zamyšlený. Sotva se shromáždili, zahřměl hlas vládce bohů. Vyprávěl jim o tom, co na zemi spatřil a zažil.

„Jeden palác jsem už rozdrtil bleskem,“ řekl, „ale je třeba potrestat všechny lidi. Chtěl jsem sežehnout zemi ohněm svých blesků, obávám se však, že by od ta­kového obrovského požáru chytilo ovzduší i širá nebesa. Vždyť všichni známe věštbu, že přijde doba, kdy země, moře i nebesa vzplanou a svět zajde v plame­nech. Proto sešlu na zem potopu a omyji tvář země od špatností a nehodného lid­ského pokolení.“

A Zeus dá uzavřít do jeskyň severák s větry rozhánějícími mraky a vypustí jižní vítr. Jižní vítr zamává mokrými křídly a vzlétne, na čele mu sedí hustá mlha a z šedivých vousů mu stéká déšť. Pravicí tiskne a trhá temná mračna a vypouští vodní přívaly. Bůh vod Poseidon pomáhá svému bratru Diovi. Svolá bohy všech řek a poručí jim, aby dali proudům vystoupit z břehů, aby strhávali hráze a poslali vlny do lidských příbytků.

Tu vystoupí řeky z řečišť a zatopí vesnice i města, přikryjí oblili, keře i stro­my a hladina stoupá nad střechy domů a brzy zmizí pod vodou i špičky věží. Lidé se snaží spasit se plaváním, ale zalykají se bičujícím deštěm a jen málokomu se podaří dosáhnout vrcholků hor. Brzy však stoupne voda i nad vrcholky hor a spláchne lidi do hlubin nového nekonečného moře. Jiní lidé nasedli do člunů a do lodí a zápasí na vzdutých vlnách o holý život. Ztroskotávají na skalnatých mělčinách, jež před nedávném ještě byly hřebeny nejvyšších pohoří. Zvědavé ryby plují hluboko pod hladinou v korunách stromů a prohánějí se v domech a chrá­mech, jejichž okna a dveře vylomily rozbouřené vlny. Jeleni, kanci a vlci zápasí marně s vlnami a lesy obývají delfíni. Země se stala jediným mořem. Leckterý pták unavený letem padl do vody, když neměl, kde by odpočinul. Koho nepohlti­ly vlny, zemřel hlady.

V krajině Fókis se zvedala nad vodní plání ještě hora Parnas. K této hoře za­mířil malý člun, v kterém se plavil Deukalión, syn Prométheův, s manželkou Pyrrhou. Prométheus je včas varoval a dal jim pevný člun. Jakmile Zeus zpozoro­val, že z celého lidstva zbývají jen Deukalión a Pyrrha, lidé spravedliví, poctiví a bohabojní, rozptýlil mraky a ukázal nebesům zem a oblohu zemi. Také Posei­don odložil trojzubců vidlici, kterou čeřil moře, zavolal svého syna Tritona a roz­kázal mu, aby zatroubil na obrovskou lasturu. Triton uměl na ni troubit tak moc­ně, že naplnil troubením ovzduší celého světa. Zatroubil a vody začaly ustupovat, řeky vstoupily do svých řečišť a moře dostalo opět břehy.

Deukalión s Pyrrhou přistáli u hory Parnas, padli na kolena a děkovali bo­hům za záchranu. Pak se rozhlédli kolem sebe a viděli jen pustou zemi. Lesy měly ve větvích ještě kusy bahna a celá krajina byla tichá, bez života. Povzdechl Deuka­lión:

„Milá Pyrrho, zbyli jsme jediní z celého lidstva. Co si počneme? Kéž bych dovedl jako můj otec Prométheus dát hlíně tvar člověka a vdechnout jí život!“

Se slzami v očích se modlili Deukalión a Pyrrha na stupních polorozpadlého, mechem zarostlého chrámu bohyně Themis, matky Prométheovy. Prosili, aby jim pomohla vzkřísit na mrtvé zemi opět život. Dojatá bohyně jim poradila:

„Vyjděte z chrámu, zahalte hlavy a házejte za sebe kosti veliké matky.“

Zamyšleni vyšli z chrámu. Nedovedli pochopit, že by na nich bohyně žádala,aby rušili klid mrtvých předků. Přemýšleli dlouho. Náhle Deukalióna napadlo, že velikou matkou mínila bohyně zemi.

„Země je velikou matkou nás všech,“ řekl Deukalión, „a kosti veliké matky mohou být jen kameny v hlíně.“

Pochyboval však, že by kameny mohly oživit zemský povrch. Přesto nasbíral s Pyrrhou kameny a házel je za sebe. Stal se zázrak. Sotva kameny za jejich zády dopadly na zem, začaly ztrácet svou tvrdost, a co v nich bylo vlhkého, stalo se ma­sem a počalo narůstat do tvaru lidského těla. Co bylo v kamenech tvrdé a nepoddajné, změnilo se v kosti, co bylo v kameni žílou, dalo vznik žílám v lidském těle. Kameny vržené Deukaliónem braly na sebe podobu mužů, kameny hozené Pyrr­hou se proměnily v ženy.

Tak vznikl nový lidský rod, houževnatý v práci a odolávající útrapám a stras­tem. Zrodil se z kamene a jako kámen byl nepoddajný a tvrdý.

PROMÉTHEUS

Modrá obloha se zhlížela ve vodách a vody byly plné ryb. V povětří létala hejna ptáků a na zemi se pásla na lukách stáda. Ale nikdo stáda nehlídal, nikdo nelovil ryby a nikdo nenaslouchal ptačímu zpěvu. Na zemi chyběl člověk.
Smutně bloudil po zemi Prométheus, potomek božského rodu Titánů, a marně
hledal živé bytosti, které by chodily vzpřímeně jako on a které by se mu podobaly tváří. Viděl však hlínu, dávající život trávě, rostlinám a stromům, a spatřil husté deště, snášející se na zem. Dešťová voda udržovala v přírodě život, a tam, kde nepršelo, umíraly stromy i keře a narůstala poušť. Když Prométheus poznal sílu země a vody, smísil hlínu s dešťovou vodou a vytvořil sochu prvního člověka. Podobala se bohům. Pallas Athéna, bohyně jasného rozumu a moudrosti, vdechla neživé soše ducha a šedivá hlína zrůžověla, začalo v ní bušit srdce a doposud nehybné nohy a paže učinily první pohyby. Pak poslal Prométheus na svět první lidi.
Dlouho lidé nevěděli, jak užívat ducha - daru Pallas Athény. Žili jako malé děti. Viděli, ale nepoznávali, slyšeli, ale nerozuměli, chodili po zemi jako ve snu. Nedovedli pálit cihly, ani přitesávat trámy, ani stavět domy. Jako mravenci se hemžili po zemi i pod zemí v temných koutech slují. Nevěděli dokonce, že se jaro střídá s létem, léto s podzimem a podzim se zimou.
Tu se vydal Prométheus mezi lidi a učil je stavět domy, učil je číst, psát a počítat a rozumět přírodě. Naučil lidi zapřahat zvířata do jha i sestrojovat povozy, aby lidé nemusili nosit břemena na zádech. Ukázal jim, jak se stavějí lodě a jak plachty ulehčí veslařům práci. Vedl je do hlubin země za ukrytými poklady. Měď, železo, stříbro i zlato začaly opouštět pod pilnýma rukama horníků podzemní ložiska.
Dříve lidé neznali léku, nevěděli, co jim prospívá a co škodí. Prométheus jim poradil, jak mísit hojivé masti a uzdravující léky. Odhalil užaslým lidem všechna umění a lidé se horlivě všemu učili.
Bohové, shromáždění na hoře bohů, na Olympu, pozorovali nedůvěřivě pokolení lidí na zemi, které se naučilo od Prométhea práci, vědám i umění. Zvláště vládce všech bohů, Zeus, se mračil den ode dne víc a víc. Zavolal si Prométhea a řekl mu:
"Naučil jsi lidi pracovat a myslit, ale nenaučil jsi je ještě dobře, jak mají ctít bohy a jak jim obětovat, jak se jim klanět. Víš přece, že na bozích záleží, bude-li rok úrodný nebo chudý, navštíví-li zemi mor nebo blahobyt. Bohové vládnou nad osudy lidí. I já sám vrhám své
blesky, kam se mi zachce. Jdi k lidem a řekni jim, aby nám obětovali, nebo je stihne náš hněv."
"Lidé budou přinášet bohům oběti," odpověděl Prométheus, "ale ty, Die, si přijď vybrat, co mají obětovat."
A Prométheus zabil býka, maso ukryl do býčí
kůže a navrch položil žaludek. Na druhou hromadu dal kosti, ale obalil je tukem tak, že je nebylo vidět. Hromada kostí obalených tukem byla větší a zdála se i lepší. Sotva Prométheus všechno připravil, ucítil Zeus příjemnou vůni chystané oběti a sestoupil z nebes na zem.
Prométheus spatřil Dia a zvolal:
"Bohové, vyberte si, který díl je vám milejší. Co, vládce bohů, vybereš, to budou smrtelní lidé obětovat."
Zeus
poznal, že ho chce Prométheus oklamat. Nedal však najevo hněv a naschvál vyvolil hromadu lesknoucí se tukem.
Prométheus přistoupil s úsměvem k hromadě a odhrnul tuk. Objevily se holé kosti. Když odkryl býčí kůži, zavonělo čerstvé maso. Od těch dob obětovali lidé bohům tuk a kosti, maso si ponechávali pro sebe.
Zeus nenechal smělý Prométheův čin bez trestu. Rozhodl se, že lidem vezme oheň. Připadla jim lepší část, maso, ať je tedy jedí syrové. Vládce bohů poručil ihned mračnům, aby lijákem uhasila všechna ohniště. Divoký vítr rozmetal horký popel a odnesl jej do moře. Tak ztratili lidé oheň, který potřebovali nutně k životu a práci. Nemohli péci chléb ani vařit, kovárny zpustly a dílny osiřely. Za chladných dnů a mrazivých nocí nebylo kde se ohřát.
Prométheus viděl neštěstí seslané na lidi, cítil s nimi a neopustil je. Věděl, že v Diově paláci plápolá dnem i nocí jasný oheň. Vplížil se proto v noční tmě na horu Olymp do zlatého paláce vládce bohů. Potichu, nikým nezpozorován, vzal trochu ohně z Diova krbu a ukryl jej v duté holi. S ohněm se vesele vrátil zpátky k lidem. Přinesl jim, po čem tolik toužili.
Zase se pozvedly plameny na lidských ohništích i v dílnách a vůně vařených pokrmů a pečeného masa stoupala k nebesům a dotkla se i nosu vládce bohů. Zeus shlédl na zem a spatřil kouř stoupající z komínů. Rozhněval se zlým hněvem bohů. Ihned určil lidem nový trest. Zavolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášený umělec. Bydlil pod kouřícími sopkami, kde měl své dílny. Tomu poručil, aby zhotovil sochu krásné dívky. Héfaistos poslechl a zanedlouho stála před Diem nádherná socha, jakou svět neviděl. Zeus jí vdechl život. Bohyně Athéna jí dala skvostný závoj, bělostné roucho a skvělý pás, bohyně krásy, Afrodita, jí dala nadpozemský půvab a Hermes, posel bohů, jí daroval živou řeč a milý a úlisný hlas. Potom ji ověnčili. Zeus jí vložil do rukou zlatou schránku a nazval dívku Pandorou, vším obdařenou. Lstivý Hermes odvedl Pandoru na zem k Prométheovu bratru Epimétheovi.
Prométheus často bratra varoval, aby nepřijímal od bohů žádné dary. Ale Epimétheus při pohledu na krásnou Pandoru zapomněl na všechno varování a na všechny rady. Vlídně ji přijal do
domu i se zlatou schránkou. Byl zvědav, co mu bohové ve schránce posílají, a požádal dívku, aby pozvedla víko.
Pandora ochotně schránku otevřela. Se svištěním, kvílením a nářkem vylétly ze zlaté schránky zlé nemoci, bolesti, bída a strasti, zakroužily nad domem a rozletěly se po celém světě, jenž doposud neznal nic z takového zla. I Pandora se polekala a rychle víko zase přiklopila. Všechno zlé ze schránky vyletělo a zbyla v ní jen naděje. Nemoci a strasti ji přitiskly až k samému dnu, a proto jí do světa vyrazilo tak málo.

TROJSKÁ VÁLKA

Trojskému králi se narodil syn, který měl podle věštby přinést městu zkázu. Proto bylo dítě odneseno do lesa, kde ho vychovávala medvědice a později pastýř, který ho tam našel. Dal mu jméno Paris. Když se z chlapce stal urostlý muž, objevily se před ním tři bohyně, které mu slibovaly vládu, silného vůdce a lásku k nejhezčí dívce. Paris se rozhodl pro lásku. Jablko, které mělo ukázat jeho rozhodnutí, daroval Afroditě, bohyni lásky. Afrodita doprovodila Parise k Heleně, krásné manželce krále Meneála, do Řecka. Paris Helenu unesl do Tróji a tak se rozpoutala desetiletá trojská válka. Soupeři byli tak vyrovnaní, že o vítězství mohla rozhodnout jedině lest, které Řekové použili. Předstírali útěk, ale skryli se nedaleko za skalami a velké hrdiny ukryli do dřevěného koně před hradbami Tróje. Trójané po velkých oslavách vítězství ulehli ke spánku, který znamenal zkázu Tróje. Řekové vtrhli do města a obyvatele pobili a některé odvezli do otroctví. Ale ani vítězům válka nepřivezla dobro. Za tolik let se domů vraceli starci a nacházeli tam stařenky či hroby.

ODYSSEUS

Po zkáze Tróji odplul domů i ithacký král Odysseus. Nečekal ale, jakou plavbu mu osud připraví...Když vypluli, začal foukat nepříznivý vítr a zahnal lodě k městu Kikonů, které Řekové pobili a ukořistili zde spoustu věcí, jídla i pití. Marně Odysseus radil, ať hned odplují! Za ranního rozbřesku přivedli Kikoni posily a pobili několik Řeků, a ti zbylí kvapně odpluli. Bouře je však zahnala do země Lotofagů, kteří každého pohostí plodem lotosu, a každý, kdo ochutná, už nikdy nechce pryč. Takový osud stihl i několik námořníků, kteří se vydali na průzkum. Museli je nakonec odvléci až násilím.Po několika dnech další klidné plavby připluli k zemi obrů Kyklopů. Odysseus s několika námořníky vlezli do sluje obra Polyféma a počkali do večera, než přišel, zeptajíc se jich, kdo jsou. Řekové mu odpověděli a Odysseus lstivě řekl, že jeho jméno je Nikdo. Jednooký obr si dva z nich připravil k večeři. Ráno Polyfémos odešel a Odysseus opět vymyslel chytrou lest - ohladil kus dřeva do hrotu a schoval ho. Večer obra opili vínem a jakmile usnul, vrazili mu ukryté dřevo do oka. Kyklop začal sténat, a když se ho ostatní ptali, kdo ho vraždí, odpovídal že Nikdo. Ráno obr otevřel jeskyni, aby z ní mohly vyjít ovce. Odysseus se se svými druhy přivázal k jejich břichům, díky čemuž šťastně unikli a odpluli.

Pluli a pluli, až dopluli do země krále Aiola, vládce větrů, jenž je pohostil a do měchu uzavřel všechny nepříznivé větry. Když už byl Odysseus se svými loděmi na dohled od Ithaky, námořníci rozvázali ze zvědavosti měch, ze kterého unikly všechny větry a odehnaly loď zpět k Aiolovu ostrovu, kde je však král již nepřijal, a tak museli plout dál.Dopluli k nějaké pevnině, kde žili obrovští lidé. Dostali se do královského paláce a král si dal jednoho průzkumníka připravit k večeři. Ostatní uprchli, ale když chtěli odplout, začali po nich obyvatelé házet kameny. Unikl jen Odysseus se svou lodí přivázanou stranou od ostatních.Odysseus zažíval po cestě spoustu dalších dobrodružství, rozmlouval s věštcem ze země mrtvých, několik jeho druhů bylo čarodějnicí Kirké začarováno a zase odčarováno do podoby vepřů, navštívil spousty různých zemí. Jednou za to, že všichni námořníci kromě Odyssea jedli maso ze stád boha slunce Hélia, byli všichni mimo Odyssea svrženi do moře. Odysseus však na ostrově Ogygia držela Kalypsó sedm let. Když ho na Diův příkaz propustila, postavil si vor a na něm za bouře doplul do země Fajáků, kde ho přijali, pohostili, dali mu spoustu darů a odvezli na rodnou Ithaku.Tam mu bohyně Athéna propůjčila podobu chudého starce, protože se o jeho ženu Penelopu ucházeli cizí páni, a ti by ho mohli zabít, kdyby věděli, kým ve skutečnosti je. Odysseus se vydal za pastýřem Eumaiem, který ho pohostil a ptal se ho, odkud přichází. Odysseus mu vyprávěl smyšlený příběh. Za několik dní připlul i jeho syn Télemachos, který díky Athéně unikl nástrahám ženichů. Stařec mu sdělil své pravé jméno. Ráno se jako stařec vypravil s pastýřem do paláce, kde žebral. Chtěl se také pomstít nápadníkům. Jako již mnohokrát vymyslel lest. Nejdříve se synem odklidili z hodovní síně zbraně. Potom šel na výzvu Penelopy pohovořit si s ní, ta mu řekla o závodu, kterým chce určit ženicha.Příštího dne nápadníci opět hodovali. Jakmile hostina skončila, začal závod, jehož cílem bylo prostřelit šípem dvanáct otvorů v dvanácti sekyrách za sebou. Nikdo ale nemohl napnout tětivu. Potom to zkusil Odysseus a hle, tětivu napnul a otvory opravdu prostřelil. Nápadníci se ani nestačili vzpamatovat z údivu a už je Odysseus se svým synem Télemachem pobíjeli. Když je do jednoho zabili a všechno uklidili, nechal Odysseus poslat pro svou ženu. Ta po přesvědčení uvěřila, že je to skutečně on a měla z toho velkou radost.

Hérakles

Hérakles byl syn vládce bohů Dia a ženy Alkmény. Již od útlého věku měl velkou sílu. Slepý věštec Teiresias prorokoval Héraklovi hrdinský život plný práce a na konci života nesmrtelnost. Učitelé a cvičitelé učili mladého hrdinu vědám a umění. Cvičili ho také v zápase. Hérakles byl však zlostný a prchlivý. Jednou ze zlosti zabil svého učitele, za trest musel odejít do hor k pastevcům. Když byl na pastvinách, přemýšlel a najednou spatřil dvě ženy. První žena byla zahalena v bílém rouchu, byla to Cnost. Druhá žena na sobě měla šaty pošité zlatem a drahými kameny, jmenovala se Rozkoš. Hrdina si měl zvolit mezi těmito dvěmi ženami, zvolil si Cnost. I nadešel čas, aby se Hérakles vrátil do Théb. Cestou potkal vyslance nepřátelského krále Minyů, kteří šli vybrat nespravedlivý poplatek. Silák sám všechny vyslance přemohl. Miniové šli do boje proti Thébanům, ale Thébané je porazili. Olympští bohové obdarovali Hérakla: Apoll'on mu dal šípy a luk, Héfaistos toulec a Hermes meč. V Mykénách žil král Eurystheus, byl zbabělý a záviděl Héraklovi slávu, proto žádal, aby k němu nastoupil do služby. Hérakles se vzpíral a na radu se zeptal delfské věštírny. Věštba mu ohlásila, že musí králi vykonat 10 prací a potom bude volný. Eurystheus dával Héraklovi těžké úkoly, ale on je vždy splnil. Eurystheus ale rozhodl, že pouze 8 úkolů splnil řádně, a tak hrdina sloužil dál Eurystheovi. Když splnil všechny úkoly, odešel z Mykén a poznal dívku Deianeiru, vzal si ji za ženu a narodil se jim syn, kterému dali jméno Hyllos. Jednou si Hérakles vzpomněl, že by mohl navštívit jednoho starého přítele. Na cestu se vydal se svou manželkou. Cestou přišli k široké řece, přes kterou přenášel pocestné kentaur. Někteří kentauři byli moudří a dobří, ale někteří byli zlí a zlomislní a takový byl i kentaur, který přenášel Deianeiru. Kentaur ji chtěl unést, ale Hérakles poznal zradu a zastřelil kentaura jedovatým šípem. Kentaur řekl Deianeiře, ať si do lahvičky nachytá jeho krev, která je proti zapomínání a opouštění. Poté se Hérakles vydal na válečnou výpravu a posílal domů zajatce. Deianeira si myslela, že na ni hrdina zapomene a tak obarvila Héraklův šat krví kentaura a poslala po služebníkovi šat svému muži. Když si Hérakles šat oblékl, začal pomalu umírat, ale chtěl zemřít ve své zemi, tak ho převezli, dali ho na vrchol hory a zapálili jej. Deianeira se probodla mečem a Hérakles se dostal mezi Bohy.

 

Dvanáct Héraklových úkolů

 

1. ZABÍT NEMEJSKÉHO LVA
Nemejský lev bylo obrovské zvíře s neprůstřelnou kůží. Když Héracles dorazil do Nemeie, nenašel nikoho, kdo by mu ukázal cestu nebo stopy. Lev vyhubil nebo zahnal všechny lidi z okolí. Dlouho pátral v lesích i kopcích, až narazil na stopu. Vystřelil na lva šípy, ale ty se jenom odrazily od kožichu a neublížily. Vzal na lva meč, ale ten se ohnul. Pak se rozmáchl svým kyjem, trefil lva do čenichu a ten zalezl do jeskyně se dvěma vchody. Héraklés uzavřel jeden vchod, druhým do jeskyně vstoupil, chytil lva za hlavu a tak ho svíral, až se lev udusil. Mršinu poté přinesl do Mykén. Úkol mu zabral třicet dní a přišel prý při něm o jeden prst. Eurystheus udivený a vyděšený mu provždycky zakázal vstup do města, výsledky svých úkolů měl předvádět před branami. Nechal si zhotovit mosaznou nádobu, tu zahrabali do země a král se do ní před příchodem Hérakla ukrýval.

2. ZABÍT LERNSKOU HYDRU
Hydra žila v doupěti a řádila v hluboké bažině. Byla příšerná - psí tělo a devět hadích hlav, jedna z toho nesmrtelná. Její dech a pach byl jedovatý. Bohyně Athéna přivedla Hérakla k doupěti a radila střílet na příšeru hořící šípy. Tak donutil Hydru vylézt. Pak se ji pokoušel chytit, roztloukal jí hlavy kyjem, ale z každé rozbité vyrostly dvě nové. Na pomoc Hydře přilezl z bažiny obrovský krab, který štípal do nohou. Héraklés povolal na pomoc Ioláa, ten zapálil od jedné strany les, upaloval Hydře hlavy a poté už nové nerostly. Pak usekl Héraklés i nesmrtelnou hlavu, zahrabal ji pod velký kámen a ještě si v její žluči namočil hroty šípů, které později způsobovaly smrtelná zranění. Eurystheus odmítl uznat splnění úkolu, protože Ioláos podával louče.

3. CHYTIT KERYNEJSKOU LAŇ
Těch laní bylo pět, byly rychlé, měly mosazná kopýtka a zlaté paroží. Kdysi bohyně Artemis čtyři z nich sama odchytila a zapřáhla je do svého vozu. Ta poslední volná laň prý pustošila pole. Héraklés chtěl laň chytit, aniž by použil násilí nebo ji poranil. Stopoval ji neúnavně po celý rok, prošel daleké kraje. Nakonec ji dostihl celou vyčerpanou, vystřelil na ni šíp, kterým jí probodl čistě obě přední nohy. Pak teprve ji chytil a nesl ji na ramenou až do Mykén. Bohyni Artemis se omluvil a vinu za lov laně shodil na Eurysthea, jehož úmyslem bylo poštvat bohyni proti Héraklovi.

4. POLAPIT ERYMANTHSKÉHO KANCE
Obrovské zvíře pustošilo široký kraj a děsilo vše živé. Héraklés ho měl donést živého. Cestou se zastavil u Kentaurů a tehdy jich několik zabil a nešťastnou náhodou trefil otráveným šípem Cheiróna (kentaur), kterému nebylo pomoci. Přál si zemřít, ale nemohl, protože byl nesmrtelný. Později si s ním svůj osud smrtelníka vyměnil hrdina Prométheus a Cheirón se dostal na oblohu do souhvězdí Kentaura. Poté se Héracles vydal za kancem. Hlasitým pokřikem ho vyznal z houští, zahnal ho do hluboké závěje, skočil mu na záda a spoutal ho řetězy. Poté ho na ramenou živého odnesl do Mykén. Shodil ho u tržiště, zatímco Eurystheus byl schovaný v sudu. Na nové úkoly Héraklés nečekal, protože se právě shromažďovali Argonauti na svou plavbu do Kolchidy, a připojil se k nim.

5. VYČISTIT AUGEIŮV CHLÉV
Král Augeuás měl taková stáda dobytka, která z něj udělala nejbohatšího muže na světě. Navíc bohové zařídili, že stáda byla plodná a odolná vůči všem nemocem. Stáje, ohrady a dokonce přilehlá pole byla vrchovatě zanesena hnojem, který se léta nevyvážel. Když Eurystheus tento úkol zadával, představoval si Hérakla, jak roky ručně čistí chlévy. Ale Héraklés obhlédl situaci a prohlásil, že když mu Augeiás dá desetinu stád, bude večer práce hotová. Ten se zasmál a kývl. Nato Héraklés prorazil na dvou místech ohrady, změnil tok dvou blízkých řek Alfeios a Péneios a jejich proud se prohnal ohradami, stájemi a okolními poli. A práce byla večer hotova. Augeiás se začal vytáčet a dohadovat, že úkol byl zadaný Eurystheem a potom ještě zapíral, že by desetinu stád slíbil. Zasedl soud, v něm Augeiův syn Fýleus dával za pravdu Héraklovi a Augeiás je oba vyhnal ze země. A co víc - Eurystheus práci neuznal, protože prý si Augeias Hérakla najal. Vše mělo dohru po letech - Héraklés zničil jeho království, krále zabil a na jeho místo dosadil jeho syna.

6. ZBAVIT ZEMI STYMFÁLSKÝCH PTÁKŮ
Byli to velcí ptáci jako jeřábi nebo ibisové, ale měli mosazné zobáky, pařáty a křídla. Byli zasvěcení bohu války Areovi. Žili nad stymfálskou bažinou, ve velkých hejnech vzlétali do vzduchu a zabíjeli lidi a zvířata tím, že nechali padat mosazné peří a zároveň vylučovali jedovatý trus, který ničil porosty. Když Héraklés přišel plnit úkol, viděl, že z bažiny zaútočit nelze, protože člověka neunese a člun se na ni nedá spustit. Pomohla mu Athéna - dala mu kovová chrastítka a Héraklés stál na výběžku hory nebo vysoko na stromě a dělal tak hrozný hluk, že ptáci šílení hrůzou odlétali do dálek až k Černému moři.

7. PŘIVÉST DIVOKÉHO BÝKA Z KRÉTY
Divoký býk byl dar boha moří Poseidóna krétskému králi Mínóovi, ovšem s podmínkou, že Mínós ho musí bohu obětovat. Mínós obětoval jiného býka a Poseidón za trest seslal na býka zuřivost, při níž býk pobíhal po ostrově a všechno ničil. Héraklés ho holýma rukama chytil a v dlouhém zápase zkrotil tak, že ho přivezl do Mykén. Eurystheus býka nejprve věnoval Héře, pak ho pustil na svobodu. Když býk později pustošil krajinu až v okolí Athén, zabil ho Théseus.

8. PŘIHNAT DIOMÉDOVY DIVOKÉ KONĚ
Diomédes byl thrácký král, vládl bojovným Bistonům. Jeho stáje byly postrachem celé země. Kobyly (podle jiné verze hřebci) měli jména Podargos, Lamón, Xanthos a Deinos. Byli přikováni železnými řetězy k bronzovým žlabům a král je krmil masem svých nepřátel. Héraklés se cestou do Thrákie stavil u svého přítele, ferského krále Adméta a jeho manželky Alkéstis, kterou zachránil ze spárů smrti. Když poté dorazil do cíle, přemohl čeledíny, koně zahnal k moři a nechal je hlídat svým přítelem Abdérem. Pak spěchal odrazit útok Dioméda. To se mu podařilo, avšak přítele Abdéra divocí koně mezitím roztrhali. Sklíčený žalem přihnal Héracles koně do Mykén a Eurystheus je pustil na svobodu

9. PŘINÉST PÁS KRÁLOVNY AMAZONEK
Dcera krále Eurysthea zatoužila po zlatém pásu, který bůh Áres daroval královně Amazonek Hippolytě. Byl to tedy devátý Héraklův úkol. Vzal s sebou oddíl věrných přátel, což se hodilo, protože cestou v zemi krále Lyka zaútočili na království divocí Bebrykové a Héraklés je porazil. Za to mu byl Lykos vděčný a Héraklés si získal takovou slávu, že královna Hippolyta mu vyšla vstříc a chtěla mu dobrovolně svůj pás věnovat. Královnin pás odevzdal Héraklés králi Eurystheovi a ten jej údajně věnoval chrámu bohyně Héry v Argu.

10. PŘIHNAT GÉRYONOVA STÁDA DOBYTKA
Další úkol byl přihnat nádherná velká stáda dobytka, které vlastnil Géryonés, obr s třemi těly. Jeho ostrov Eritheia ležel daleko na západě, kde země končila, tam Héraklés prorazil úzkou šíji a postavil u ní dva sloupy zvané "Héraklovy sloupy". Když ho pálilo právě zapadající slunce, vystřelil šíp na sluneční vůz boha Hélia ale bůh se nerozzlobil, a pomohl Héraklovi přeplout na ostrov. Tam se na něho vrhl pes Orthos a hlídač obr Eurytión. Oba byli za chvíli zabiti a potom i Géryonés.

11. PŘINÉST TŘI ZLATÁ JABLKA ZE ZAHRAD HESPERIDEK

Splnění předešlých úkolů trvalo osm let a jeden měsíc. Zahrada, kterou Hesperidky (též Hesperovny) opatrovaly bohyni Héře. Byly to dcery Titána Atlanta. Vzácnou zlatou jabloň střežil neúnavně bdělý drak Ládón, obtočený kolem stromu. Héraklés vyrazil na cestu, ale netušil, kde božská zahrada je a nikoho se nemohl doptat na cestu. Putoval dlouho mnoha zeměmi, až mu nymfy poradily vyhledat mořského boha Nérea a tam skutečně získal rady na cestu i na získání jablek. A brzy nato dorazil k Atlantovi, požádal ho, aby sám mu donesl jablka a nabídl se podržet za něj zatím nebeskou klenbu. Stalo se, ale napřed ještě musel Héraklés zastřelit šípem hrozného Ládóna. Netrvalo dlouho a Atlás se vrátil s jablky a nabízel se, že je sám donese Eurystheovi. Jenže Héraklés se nenechal přelstít, naoko souhlasil, jenom si prý potřebuje lépe podložit rameno, aby ho břemeno netlačilo. Vrátil klenbu Atlantovi, vzal jablka a rychle se vzdálil. Když jablka po několika měsících odevzdával králi, ten mu je vrátil zpátky. Héraklés je potom dal Athéně, ta je vrátila nymfám a tím vlastně zpět do Héřiných rukou.

12. PŘIVÉST PSA KERBERA Z PODSVĚTÍ
Posledním úkolem bylo přivést strašného psa Kerbera z podsvětí. Jelikož Héraklés bez zaváhání přijal i tento úkol, získal si náklonnost a úctu bohů a hlavně jejich pomoc, zejména boha Herma a bohyně Athény. Bůh Hermés ho dovedl k tajnému vchodu do podsvětí v blízkosti propasti Tainaru a tam se ho ujala Athéna a rychle procházeli krajinou stínů. Potom už byl přijat samotným Hádem, a když požádal o vydání Kerbera, Hádés si vymínil, že to musí zvládnout bez kyje a šípů. A tak Héraklés uchopil Kerbera za hrdlo s třemi hlavami, ze šíje vyrůstaly hadí ocasy s ostny, s dračí hlavou na konci. Tiskl ho vší silou. Kerberos se dusil a v poslední chvíli prosil o milost, takže Héraklés ho pustil a vzal ho s sebou na zpáteční cestu.