Orfeus
ORFEUS
(zkráceno)
V řecké krajině nazývané Thrákie žil před dávnými lety slavný pěvec Orfeus. Hrával na lyru a dovedl k tomu
tak krásně zpívat, že jeho zpěvu nikdo neodolal. Lidé mu naslouchali, smáli se i plakali, podle toho, jaký byl
jeho zpěv. Zapomínali na své starosti a musili jednat tak, jak tomu chtěla jeho píseň. Na místa a na hostiny,
kde Orfeus zpíval, přicházeli i bohové. Sestupovali po Mléčné dráze na zem za jeho hlasem. Také vodní víly,
Najády, vystupovaly z vln, sotva zaslechly Orfeův zpěv. Do jedné z nich se Orfeus zamiloval, odvedl si ji
domů a oženil se s ní. Víla se jmenovala Eurydika a byla líbezná jako Orfeovy písně. Krátký čas žili spolu
šťastni. Jednoho dne musil Orfeus odejít z domu a Eurydika osaměla. V samotě zatoužila po zelených
hebkých loukách, kde zurčí prameny a říčky. Tam bydlily v třpytivých vodách její družky, Najády.
Vzpomínala na ně a usmyslila si, že je navštíví. Vyběhla ven a těšila se, jak své přítelkyně překvapí.
Pospíchala nejkratší cestou loukami. Tu ji v noze prudce zabolelo a bodavá bolest se jí rozlila po celém těle.
Pohlédla na zem a spatřila mihnout se travinami jedovatého hada. Ve mdlobách klesla na louku. Hadí jed
byl krutý, zastavil jí srdce. Eurydika zemřela a neprobudil ji ani pláč jejích družek, vodních vil, ani Orfeovo
zoufalství, když se s ní zase shledal. Orfeus pohřbil mrtvou Eurydiku a s ní i všechny radostné písně. Smutně
bloudil po světě a lidem se při jeho nových písních už jen slzy Hnuly po tvářích. Nikde na zemi nenacházel
Orfeus pokoje. Bez ustání myslil na svou Eurydiku a na štěstí, které ztratil.
Po dlouhém neklidném putování se odhodlal, že sestoupí pod zem do podsvětní říše, kam odcházejí stíny
zemřelých. V podsvětí vládl bůh Hádes s manželkou Persefonou lidským duším, jejichž těla na zemi
zemřela. Podsvětní bohy chtěl Orfeus prosit, aby mu vrátili jeho Eurydiku, aby jí dovolili porušit zákon smrti
a navrátit se na zem mezi živé lidi. Náhle se před ním rozsvítily tři páry ohnivých očí a ozval se divoký
štěkot. To vítal Orfea trojhlavý pes Kerberos, strašný hlídač v bráně vedoucí do podsvětí. Ale Orfeus se dal
do zpěvu a ve všech třech krvavých tlamách zmlkl štěkot. Obrovský pes ulehl a propustil Orfea do království
smrti. Orfeus se vmísil do tichého zástupu vzdušných stínů. Ty všechny pospíchaly na břeh temné řeky Styx.
Brzy přijel člun se starcem Charónem, který převážel šedé postavy do podsvětí. Orfeus vskočil do loďky za
dušemi mrtvých, ale Charón poznal, že do loďky vstoupil živý člověk. Nechtěl Orfea převézt na druhý břeh.
Nešťastný Orfeus začal zpívat a rozplakal i starého Charóna. Už Orfea nevyháněl. Loď přirazila k břehu.
Orfeus se však vydal hledat vládce podsvětí.
Zpíval mu o své lásce k Eurydice o své bolesti zpíval, o smutku bez konce a bez hranic. Prosil bohy podsvětí,
aby mu dovolili odvést Eurydiku opět na zem. Hádes i Persefona dojati poslouchali jeho zpěv. „Splním ti tvé
přání,“ řekl Hádes, když Orfeus dozpíval. „Eurydika se může vrátit mezi živé lidi. Ty se však cestou z
podsvětí na manželku neohlížej. Ohlédneš-li se po ní, než vyjdete na zemský povrch, zmizí ti a vrátí se mezi
stíny a už ji neuvidíš.“ Orfeus radostně poděkoval a na pokyn vládce podsvětí se zvolna přiblížil stín
Eurydiky, aby následoval manžela nahoru na svět. Šli známou stezkou k povrchu země, vstoupili na
Charónovu loď a dali se převézt. Kráčeli krajinou nesmírného ticha. Orfeus šel napřed a naslouchal, zda
neuslyší za sebou krok Eurydiky. Slyšel jen svoje kročeje a zachvátila ho hrozná úzkost Snad se Eurydika
opozdila, nezná cestu a zbloudila v podsvětí, snad se jí přihodilo něco zlého. Ve strachu zapomene Orfeus
na slib a otočí se. Před očima se mu rozplyne obraz Eurydiky a milovaná žena umírá podruhé. Lehký vánek
se dotkne Orfeova čela jako poslední políbení a pak stojí na stezce uprostřed ticha sám a sám. Zoufalství
přepadne Orfea. Všechno bylo marné. Smutně se vrátil zpátky na zem a odešel do pustých hor. Na holé
horské pláni zpíval skálám a větru o svém neštěstí. Než dokončil Orfeus píseň, stál kolem něho hustý háj.
Tehdy se krajinou potuloval zástup bakchantek, ctitelek boha vína a bujného veselí Bakcha. Opilé a
pološílené vtrhly ženy do háje, v němž Orfeus zpíval své žalostné písně. Jeho smutný zpěv podráždil
rozjařené ženy a jedna z nich po něm vrhla Thyrsos, hůl obtočenou révou; jiná zvedla kámen a mrštila jím
po pěvci. Ale Thyrsos i kámen dopadly před Orfea, sraženy mocí jeho zpěvu. Zdivočelé ženy začaly zvedat
jedna po druhé kameny a v jejich křiku zanikal Orfeův zpěv. Tu teprve zasáhly kameny cíl a zbarvily se
Orfeovou krví. Zpěv umlkal a zhasl s jeho životem. Bakchantky opojené zlým skutkem pobily i zvěř, která
Orfea obklopovala a ještě se neprohrála z okouzlení. Zvěst o Orfeově záhubě se roznesla po celé zemi.
