Jdi na obsah Jdi na menu
 


E. PETIŠKA - O egyptském princi

EDUARD PETIŠKA – O EGYPTSKÉM PRINCI

Před mnoha lety žil v Egyptě král a neměl děti. Dlouho po nich toužil a dlouho prosil bohy, aby se jeho ženě narodil syn. Bohové konečně krále vyslyšeli. Splnili mu jeho přání a král nevěděl, co by radostí udělal. Do čisté radosti však ukápla kalná krůpěj smutku. Do paláce vešlo sedm Háthor, sudiček, obstoupily novorozeného, aby mu určily osud. Sklonily se nad ním a jednohlasně řekly: "Zahubí tě buď krokodýl, nebo had, anebo pes." Háthory zmizely a sloužící, kteří slyšeli jejich věštbu, pospíchali ke králi, aby mu o ní pověděli. Smutek dolehl na krále a přemýšlel, jak by syna uchránil před zlou věštbou. Musím ho skrýt před trojím nebezpečím, uvažoval, a před nebezpečím bude nejlépe ukryt, bude-li žít o samotě. Dal proto svému synovi vystavět vysoký dům v horách pouště, kde nežili krokodýlové ani hadi, ani psi. Domu přidělil nejvěrnější služebníky a postaral se, aby malému princi nic nechybělo. Princ rostl v odloučenosti od ostatního světa a znal jen tváře svých služebníků, vzácné tkaniny a zlaté a stříbrné nádobí svého stolu. Domníval se, že tohle je celý svět a žít v něm je dobré a správné. Jednoho dne vystoupil na střechu svého domu, odkud doposud vídal jenom pustou poušť, a spatřil zvláštní podívanou. Pouští pospíchal nějaký muž a za ním
poskakovalo něco čtyřnohého. "Co to je?" zeptal se princ služebníka, "co poskakuje za tím mužem?" "To je zvíře, pes," odpověděl služebník. "Chci to mít," přál si princ, "líbí se mi to. Jdi a přines mi také něco takového." Služebník oznámil princovo přání králi.
Král se rozmýšlel, bál se věštby. Ale když syn tolik prosil, svolil. "Přineste mu malého psíčka," řekl král, "docela malého, ať není princovi smutno." Myslil si -malý pes princi neublíží. Princ dostal malého chrta a byl spokojený. Psík prince všude doprovázel, princ si s ním hrál a zamiloval si ho ve své osamělosti jako nejlepšího přítele. Léta míjela,
princ vyrostl v mladého muže a nečinnost a klid opuštěného domu mu začaly být na obtíž. "Pusť mě z domu," prosil krále, "podívám se, jestli je svět opravdu všude stejný." "Milý synu, byl ti vyměřen trojí zlý osud," řekl král a vyprávěl princi o tom, co mu předurčily Háthory. Princ krále vyslechl a nedal se odstrašit. Prosil znovu: "Pusť mě z domu, ať žiji, jak mi přikazuje srdce. Bohové mi určili trojí osud. Kdo z nás se může vzepřít vůli bohů? Pusť mě z domu, kde jsem jako zaživa pohřbený." Král zarmoucen poslouchal svého syna. Viděl, že ho neodvrátí od jeho úmyslu. Daroval mu proto vůz, se spřežením, zbraně a přidal nejlepšího služebníka. Dal prince převézt na východní břeh a dopřál mu, aby se vydal na cesty, jak mu přikazovalo srdce. Milovaný chrt prince doprovázel. Princ užíval volnosti, cestoval, kam se mu zachtělo, a lovil zvěř, jak se mu zlíbilo. Na svých cestách přišel k mezopotamskému knížeti, který měl jedinou krásnou dceru. Když dospěla věku na vdávání, dal kníže pro ni postavit dům, jehož okno bylo sedmdesát loket nad zemí. Pak pozval všechny syny syrských knížat a ohlásil jim, že jeho dceru dostane za ženu ten, kdo se vyšplhá k jejímu oknu. Uběhlo mnoho dnů a knížecí synové se stále ještě cvičili ve šplhání a žádnému z nich se nepodařilo
dosáhnout princeznina okna. Když k nim dorazil host z daleké ciziny, srdečně ho přivítali, odvedli do svého domu, vykoupali, natřeli ho vonnými mastmi, ovinuli mu nohy a dali jeho spřežení píci. Zasedli s hostem k hostině a podle zvyku se ho zeptali:
"Odkud přicházíš, krásný mladíku?" "Z Egypta," odpověděl princ a zalhal: "Jsem syn egyptského důstojníka. Matka mi zemřela a otec si vzal novou ženu. Macecha mě nenáviděla, proto jsem utekl z domova." Druhého dne pozoroval princ, jak se jeho hostitelé cvičí ve šplhání, a zeptal se jich : "Proč to děláte?" A shromáždění mladíci mu řekli: "Kdo z nás vyšplhá k oknu mezopotamské princezny, ten ji dostane od knížete za ženu. Proto se cvičíme." Princ se díval, jak šplhají, a princezna stála u okna. Spatřila prince a zalíbil se jí. Od toho dne chodíval princ s knížecími syny každý den pod princeznino okno. Díval se a rostla v něm chuť pokusit se o štěstí. Jednou, když synové knížat odpočívali, vykročil ke strmé zdi a zkusil, co se jiným nedařilo. Šplhal tak obratně, že dosáhl okna mezopotamské princezny. Princezna ho políbila a objala. Poslové hned běželi se zprávou ke knížeti. Kníže se zeptal: "A kdo je ten muž? Který kníže má tak smělého syna?" "Není to syn knížete," řekli poslové, "je to syn egyptského důstojníka. Utekl z Egypta před svou macechou." "Mám dát jedinou dceru nějakému egyptskému uprchlíkovi?" vykřikl hněvivě kníže, "ne, mou dceru nedostane. Ať se klidí, odkud přišel." Poslové se vrátili k princovi a oznámili mu, jak rozhodl kníže: "Máš jít pryč. Kliď se, odkud jsi přišel." Ale mezopotamská princezna uchopila prince za ruku a přísahala: "Při mocném bohu Ré, jestli ten mladík odejde, přestanu jíst a pít a zemřu hlady a žízní." Posel ohlásil knížeti, co princezna řekla, a kníže se zamyslil. "Když nechce cizinec odejít po dobrém," rozhodl, "pošlu své lidi, ať ho zabijí." Princezna viděla přicházet lidi se zbraněmi a zavolala na ně: "Při mocném bohu Ré, jestli toho mladíka zabijete, zemřu stejnou zbraní, dřív než slunce zapadne. Nechci žít déle než on."

Lidé se zbraněmi se vrátili ke knížeti a vyprávěli mu, co se stalo. Tu se kníže slitoval a pozval dceru i nápadníka k sobě. Dal cizinci svou dceru za ženu a dal mu dům, otroky a pole a velká stáda. Princ žil s princeznou nějaký čas šťastně a bez starostí, ale pak se začalo své štěstí bát. Princezna poznala, že je princ jiný, než býval. "Pověz mi, co tě trápí," řekla mu, "když ponesu tvou starost s tebou, bude jen zpola tak těžká." "Tíží mě trojí zlý osud," svěřil se jí princ. "Když jsem se narodil, určily Háhory, že příčinou mé smrti bude buď krokodýl, nebo had, anebo pes." "Dej tedy utratit svého psa," řekla princezna. "Svého psa nemohu dát utratit," odpověděl princ, "mám ho rád, dostal jsem ho jako štěně, vychoval jsem ho a nikdy jsem se od něho neodloučil." Princezna nenaléhala, jenom se od té chvíle nevzdalovala od prince. Sledovala starostlivě každý jeho krok a nespouštěla ho z očí. V noci, když ulehl na lože a usnul, přinesla misku s mlékem a do mléka přilila datlového vína. Misku postavila před princovo lože a bděla.
Za nočního ticha vylezl ze své díry had a plazil se k princovu loži. Nápoj ho však zlákal.
Vypil plnou misku, opil se a zemdlený se převalil na hřbet. Princezna vzala sekyru a hada zabila. Ráno spatřil princ zabitého hada a polekal se. Princezna ho uklidňovala:
"To je dobré znamení," řekla, "bůh vydal jeden ze zlých osudů do tvých rukou. Věřím, že do tvých rukou svěří i oba zbývající zlé osudy. "Princ děkoval svému bohu a přinesl na jeho oltář slavnou oběť chleba, piva, husí, kadidla a vonných mastí. "Snad se můj osud opravdu obrací," naplnilo se mu srdce nadějí. "Vrátím se do Egypta a potěším
dobrou zprávou svého otce." A princ prozradil své ženě, že není synem egyptského důstojníka, ale syn egyptského krále. Princezna pospíšila s novinou ke svému otci, mezopotamskému knížeti. Kníže vyhledal se svým průvodem egyptského prince a hluboko se mu poklonil. Rozkázal přichystat vozy a knížecí dary a doprovodil prince a
svou dceru až k hranicím země. Osud šel s princem do Egypta. Všude, kudy projížděli, byli přijímáni s poctami. Zpráva, že se egyptskému králi vrací syn, běžela před nimi od města k městu. Když se před princem zaleskla hladina Nilu, bylo mu jako raněnému, kterému se zacelují rány. Ale jiná bolestivá rána na něho číhala. Nedaleko místa, kde se
na nilském břehu utábořil princ s družinou, stála vysoká kamenná věž. V ní bydlil dobrý obr. Ve vlnách Nilu pod věží žil obrovský krokodýl. Každého dne, sotva vyšlo slunce, vylézal krokodýl z vody a pouštěl se s obrem do zápasu. Zápasili spolu celý den. Obrovi se nedařilo zvítězit nad krokodýlem, ani krokodýlovi nad obrem. Tak spolu zápasili už
po dva měsíce. K večeru v zápase ustávali a zrána, za úsvitu, v zápase pokračovali. Princ vyšel večer z tábora se psem na procházku. Pes pobíhal před ním a rozhrnoval rákosí. Náhle se chrt zarazil. Před ním ležel obrovský krokodýl a otáčel hlavu po princovi. Princ ucouvl, ale krokodýl se nehýbal a promluvil lidským hlasem: "Princi,jsem tvůj zlý osud, jdu ve tvých stopách, abych tě zahubil. Dva měsíce už bojuji s obrem a nemohu ho přemoci. Proto jsem se schoval do rákosí. Ráno půjde obr k řece pro vodu, napadnu ho zezadu a zvítězím lstí. Až se budeš vracet k lodi, potkáš na břehu
obra. Nepovídej mu, že jsi mě viděl. Můžeš se tím zachránit. Jestli mě prozradíš, naplní se tvůj osud." Princ se rychle vrátil k lodi. Na břehu potkal dobrého obra. "Vznešený pane," řekl obr, "neviděl jsi snad cestou obrovského krokodýla?" "Ano," řekl princ, "viděl jsem krokodýla. Číhá na tebe v rákosí. Chce tě lstivě napadnout, až půjdeš ráno k
řece pro vodu." Potom se princ vrátil k manželce a vyprávěl jí, koho potkal, jak mu krokodýl hrozil a co pověděl obrovi. Když princ ulehl a usnul, přinesla princezna k jeho loži mísu plnou mléka, do kterého přilila datlového vína. U sedla vedle prince a bděla.
Krokodýl zaslechl princovu rozmluvu s obrem a vylezl z rákosí, aby prince zahubil. Připlížil se v nočním tichu k princovu loži a ucítil mléko. Dal se do pití a neustal, dokud všechno nevypil. Opil se datlovým vínem v mléku a zeslábl. Princezna vzala sekyru a chtěla krokodýla zabít, ale krokodýl se začal bránit. Hluk probudil prince. Vyskočil z lůžka a pustil se s krokodýlem do boje. Věrný pes mu pomáhal. Země se zbarvila krokodýlovou krví, a jak umdléval, utichal i psí štěkot. Teprve když krokodýl pod ranami padl a nehýbal se, ohlédl se princ po svém věrném druhu chrtovi. Chrt se ke svému pánu už nerozběhl. Mlčky a v slzách stál princ nad mrtvým druhem, a čím více vzpomínal na to, co spolu prožili, tím větší bolest v něm rostla. Nemohl unést tak velikou bolest, klesl k zemi jako zasažen šípem a zármutek odvedl jeho ducha do západní říše mrtvých. Princezna plakala a naříkala, tentokrát pomoci nedovedla. Střežila
prince před nepřítelem, který by se chtěl přiblížit se zlým úmyslem. Nikdo se k princi nepřiblížil, a on přece zemřel. Člověku se často zdá, že je obklopen nepřáteli, ale nepřítele v sobě netuší.