Jdi na obsah Jdi na menu
 


I. Olbracht Biblické příběhy - společná četba 9.třída

O stvoření světa a člověka

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná a tma ležela nad propastí. Řekl Bůh: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Oddělil světlo ode tmy a nazval světlo dnem, tmu nocí. Tak sestoupila na zemi první noc a vzešlo první jitro, a Bůh viděl, že je to tak dobré.

Druhého dne rozkázal Bůh: „Buď obloha uprostřed vod!“ A učinil oblohu, aby rozdě­lovala vody, které jsou nad ní, a ty, které jsou na zemi. A nazval Bůh oblohu nebem.

Třetího dne pravil Bůh: „Shromážděte se vody, které jsou pod nebem, v jedno místo a ukaž se místo suché!“ Tak se stalo. Nazval Bůh místo suché zemí a shromáždění vod mořem. A přikázal, aby země zplodila trávu a všeliké byliny se semeny a aby vydala stro­my s jádrem v ovoci, aby se mohly rozmnožovati.

čtvrtého dne řekl Bůh: „Buďte světla na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi, aby rozdělovala den od noci a byla znamením na rozměřování času, dnů a let.“ Tak učinil Bůh na nebi dvě velká světla, jedno větší, které nazval sluncem, aby panovalo nade dnem, druhé menší, aby drželo správu nad nocí, a nazval je měsícem. Stvořil také hvězdy.

Pátého dne pravil Bůh: „Vydejte vody hojnost živoucích bytostí, budiž také ptactvo, které by létalo nad zemí pod nebeskou oblohou!“ A stvořil ryby a množství vodních tvorů i všeliké ptactvo, mající křídla. Požehnal jim, aby se rozmnožovali a naplnili vodstva i povětří.

Šestého dne rozkázal Bůh: „Vydej země živé tvorstvo rozličného druhu, dobytčata, havěť po zemi se plazící i zvěř divokou!“ A stalo se tak.

Pak stvořil Bůh člověka, muže a ženu. Učinil je podle obrazu svého a podoby své. Požehnal jim a řekl: „Rozmnožujte se, naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nad rybami mořskými, nad ptactvem nebeským i nad všemi živočichy, hýbajícími se na zemi.“

Sedmého dne dokonal Bůh své dílo. Viděl, že vše, co učinil, je velmi dobré. Proto požehnal dni sedmému a posvětil jej. A od práce si odpočinul.

Adam a Eva


Bůh Hospodin udělal člověka z hlíny a vdechl do jeho chřípí život. Dal mu jméno Adam, to jest: muž ze země. Stvořil pro něho ráj Eden, překrásnou zahradu plnou roz­košného stromoví s ovocem chutným, svlažovanou řekou, která jedním ze čtyř ramen obtékala zemi zlata a drahého kamení. Vzal Hospodin člověka, postavil ho do ráje, dal mu jej k obývání a přivedl mu všechna zvířata i ptactvo nebeské, aby na ně pohleděl a určil, jak by se mělo každé z nich jmenovati. Adam dal jména všemu dobytku, ptactvu a vší divoké zvěři.

Uprostřed ráje stály dva stromy. Strom života a strom vědění dobrého i zlého. Když Bůh odevzdával Adamovi ráj k vzdělávání, rozkázal mu: „Ze všech rajských stromů jísti smíš, ale ze stromu vědění dobrého a zlého nejez, neboť v kterýkoli den bys z něho jedl, zemřeš smrtí!“

Adam byl v Edenu sám a Hospodinu se ho zželelo. „Není dobré, aby byl člověk samoten, stvořím mu pomocnici,“ pravil. Seslal na Adama tvrdý sen, ve spánku mu vyňal žebro a to místo vyplnil tělem. Z žebra pak učinil ženu, a když se Adam probudil, přivedl ji k němu.

Od té chvíle pobývali Adam a jeho žena pospolu, těšíce se z krásy ráje a požívajíce jeho plodů. Byli pak oba dva nazí, ale nestyděli se.

Mezi živočichy, které Bůh stvořil, byl však tvor chytrý a lstivý: had. Ten se skryl u stromů stojících uprostřed Edenu, a když sem přišla žena, ptal se jí: „Je to pravda, že vám Bůh nedovoluje jísti ze všech stromů, které zde jsou?“

Odpověděla mu: „Ovoce rajských stromů požíváme, jen ovoce stromu, který stojí uprostřed ráje, nám Bůh zakázal jísti, a dotkneme-li se ho, zemřeme.“

Ale had řekl: „Nikoli, nezemřeli byste, ale Bůh vám to proto nedovoluje, že ví, kdybyste toho ovoce okusili, že by se otevřely vaše oči a že byste byli jako bohové, kteří vědí dobré i zlé.“

Tak had oklamal ženu. A protože toužila po ovoci na pohled tak krásném, po němž nabývá člověk rozumu, utrhla a jedla. A když přišel Adam, dala i jemu a on jedl také.

Tehdy byly otevřeny oči jich obou a poznali, že jsou nazí. Neboť do té chvíle neznali studu, a že nemají oděvu, nepozorovali. Navázali si tedy fíkového listí a zakryli se jím.

Vtom zaslechli Hospodina, jak chodí ve větru po ráji. A skryli se mezi stromoví.

Zavolal Bůh: „Kde jsi, Adame?“

Ten v strachu odpověděl: „Slyšel jsem tě, ale bál jsem se, že jsem nahý. Proto jsem se schoval.“

Řekl Hospodin: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi ze stromu zakázaného?“

Pravil Adam: „Žena, kterou jsi mi stvořil, mi dala z toho stromu a jedl jsem.“

Obrátil se Hospodin Bůh k ženě: „Co jsi to učinila?“ Ta odpověděla: „Had mě svedl a jedla jsem.“

Tehdy se Bůh velmi rozhněval a řekl hadovi: „Že jsi to učinil, zlořečený budeš mezi zvířaty země, po břiše se budeš plazit a žrát prach po všechny dny svého života. Polo­žím nepřátelství mezi tebou a ženou a mezi potomky tvými a jejími. Na hlavu ti šlápne a ty pokoušet se budeš uštknout patu její.“

Ženě pak řekl: „Velice rozmnožím bolesti tvé a práci tvou, budeš pod mocí mužovou a on bude panovat nad tebou.“

Adamovi pravil: „Že jsi uposlechl hlasu ženy a vzal jsi ze stromu, který jsem zapověděl, budiž ti země zlořečená. Trní a bodláčí ti plodit bude a v potu tváře budeš jísti, dokud se nevrátíš do země, z které jsi vzat. Neboť prach jsi a v prach se navrátíš.“

Pak jim dal Bůh kožený oděv, aby se jím oděli, a vyhnal Adama s jeho ženou ze zahra­dy Edenu, aby obdělával zemi, ze které byl vzat. A nazval Adam ženu jménem Eva, protože se stane matkou všech lidí.

Po odchodu Adamově usídlil Bůh v ráji anděly cherubíny s meči plamennými a blýs­kajícími se, aby střežili cestu ke stromu života. Neboť člověk, když pojedl ze stromu zaká­zaného, ví nyní, co jest dobré a zlé, a tím byl učiněn podobným bohům. A Hospodin nechtěl, aby vztáhl ruku také na ovoce ze stromu života a aby tak byl živ navěky.

Vražda Kainova

Když Adam a Eva odešli ze zahrady Edenu, obdělávali zemi, dobývajíce z ní v potu tváře chléb, jak Bůh rozkázal. Adam pojal Evu za manželku a ta mu povila syna, jehož jméno bylo Kain. A později se narodil jeho bratr Ábel.

Když dospěli, byl Kain oráčem, Ábel pastýřem ovcí. Ábel byl jinoch spravedlivý, ale Kain nedobrý a hněvivý.

Stalo se pak po mnohých dnech, že bratři vystavěli z kamení oltář, aby přinesli oběť zápalnou z prvorozených plodů, neboť ty náleží Hospodinovi. Kain obětoval z úrody zemské, Ábel z prvorozených beranů stáda a z jejich tuku.

V oběti Ábelově našel Bůh zalíbení, ale na oběť Kainovu neshlédl. Proto rozlítil se Kain velice a hněvem zhubeněl v tváři.

Řekl mu Hospodin: „Proč ses tak rozpálil hněvem? A proč opadla tvá tvář? Budeš-li činit dobře, také ty mi budeš příjemný; nebudeš-li však, přede dveřmi čeká hřích a jen v tvé moci jest nepovolit jeho žádosti a panovat nad ním.“

Ale hněv Kainův a závist jeho byly veliké. Jednoho dne vyzval Ábela, aby spolu vyšli do polí.

A tam, obořiv se na něho, zabil ho.

Zjevil se mu Hospodin, který se ho otázal: „Kde jest Ábel, bratr tvůj?“

Kain odpověděl: „Nevím. Což jsem strážcem svého bratra?“

I řekl Bůh: „Co jsi to učinil? Krev tvého bratra volá ke mně ze země. Proto zlořečený budeš nyní na zemi, jež otevřela ústa, aby vpila krev bratrovu, kterého jsi zabil, a budeš-li ji obdělávat, nevydá ti už plody. Tulákem budeš a poběhlíkem.“

Tehdy poznal Kain, čeho se dopustil. Pravil Hospodinovi: „Větší jest nepravost má, než aby mi mohla být odpuštěna. Vyháníš mě dnes a já se budu skrývat před tvou tváří a každý, kdokoli mě nalezne, zabije mě.“

Hospodin mu však řekl: „Kdokoli by usmrtil Kaina, nad tím bude vykonána pomsta sedminásobná.“ A vtiskl Kainovi znamení, aby žádný, kdokoli by ho nalezl, ho nezabíjel.

Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jest v jeho uších i v čas pokoje. Nevěří, že by mohl být vysvobozen z temnot svého soužení, ustavičně očekávaje, že na jeho hlavu dopadne meč. A jeho hrůza doléhá na něho stále silněji jako král se zástupy vojska.

Tak odešel Kain od tváře Hospodinovy a bydlil v zemi Nód, k východní straně od zahrady Edenu.

O potopě světa

 

Adamovi se narodil jiný syn a nazval ho jménem Set. Tehdy Eva řekla: „Dal mi Bůh nové sémě místo Ábela, kterého zabil Kain.“

Adam byl živ 930 let a zplodil syny a dcery. Ti, obývajíce ve stanech, obdělávali zemi a pásli stáda a jejich potomstvo se rozmnožilo. Také Kain poznal v zemi Nód ženu, která mu porodila syna. Potomci Kainovi byli pastýři, řemeslníci a hudebníci, neboť Bůh rozkázal zemi, aby nerodila tomu, kdo zavraždil bratra. V těch dobách žili také obrové, kteří se rodili ještě potom, když vcházeli v manželství s lidmi.

Mezi pokolením Setovým bylo mnoho mužů dobrých, kteří chodili s Bohem, a Hospo­din prodloužil dny jejich života. Metuzalémovi bylo 969 let, jeho synovi Lámechovi 777 let. A Lámech zplodil syna, kterého nazval Noe.

Stalo se však, když se počali množit lidé, že vzrůstala ukrutnost a zlost lidská, vypučela pýcha a vzkvetl prut bezbožnosti, takže celá země byla porušena a naplněna nepravostí. A když viděl Hospodin, že veškero myšlení lidí po všechen čas není leč zlé, litoval, že stvořil člověka, a v srdci měl bolest. Tehdy pravil: „Vyhladím ze země vše od člověka až do zvířete, do plaza, až i do ptactva nebeského, neboť líto mi jest, že jsem je učinil.“

Ale Noe našel milost před Hospodinem. Poněvadž byl mužem spravedlivým, dokona­lým a chodil ustavičně s Bohem.

Proto řekl mu Bůh: „Nastává konec všemu živoucímu, neboť země jest naplněna hříchem a zahubím ji. Ty však si vystav koráb z dříví tesaného, zhotov v něm přehrady a uvnitř i zvenčí jej vymaž smolou. Tři sta loktů ať jest dlouhý, padesát loktů široký a třicet stop vysoký. Svrchu udělej okno a zavři je poklopem, v boku proraz dveře a v lodi udělej místnosti v třech poschodích nad sebou. Neboť uvedu potopu vod na zemi, aby zhubeno bylo všechno tvorstvo, v němž jest duch života. Cokoli bude na zemi, zemře. S tebou však učiním úmluvu a vejdeš do korábu ty i synové tví, žena tvá i ženy tvých synů. A do lodi uvedeš všechny živočichy, abys je zachoval živé. Z ptactva nebeského podle jeho druhů, ze zvířat podle jejich druhů a všelikých plazů podle jejich druhů. Z dobytka čistého vezmeš sedm a sedm samců a samic, stejný počet z ptactva nebeského a z tvorů nečistých dva a dva, vždy samce a samici, aby na zemi bylo zachováno živé plémě. Naber všeliké potravy a shromáždi ji, aby byla tobě i jim k pokrmu.“

I učinil Noe podle všeho, jak mu Bůh rozkázal.

Když pak loď byla vystavěna, řekl Bůh Noemovi: „Vejdi ty a všechna tvá družina do korábu. Neboť po sedmi dnech budu po čtyřicet dnů a čtyřicet nocí chrlit déšť.“

Tedy vykonal Noe všechno tak, jak mu poručil Hospodin. Noe a jeho synové Sem, Cham a Jáfet, Noemova žena a tři ženy jeho synů se uchýlili k lodi, aby čekali na dny potopy. A do korábu vešla zvířata podle odrůd svých: dvě a dvě ze zvířat nečistých a z všeliké havěti, hýbající se na zemi; z nebeských ptáků a z dobytka pak čistého podle odrůd svých po sedmi, samci a samice. Živočichové čistí jsou ti, kteří mají kopyta rozdě­lena ve dví a přežvykují, neboť ty člověk smí jíst.

Stalo se po sedmi dnech, že na zemi přišla zátopa. Noe se svými vešel do korábu a Hospodin za ním zavřel.

V ten den protrženy byly všechny studnice a propasti veliké a byly otevřeny průchody nebe. Příval trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

Rozlila se potopa, až vyzdvihla koráb a odloučila jej od země, takže plul na vlnách. Tak velice se vody rozmohly, že přikryly všechny hory a nejvyšší z nich zůstaly 15 loktů pod hladinou. Umřela veškerá těla a vyhladil Bůh všechno živoucí, co bylo na tváři země, od člověka až do zvířete a do ptactva nebeského a do zeměplazu. Zůstal toliko Noe a ti, kdož s ním byli v korábu.

Vody setrvaly nad zemí po sto a padesát dnů.

Tehdy se rozpomněl Bůh na Noema a všechny živočichy, kteří byli s ním, a zželelo se mu jich. Uvedl na zemi vítr a potopa už nestoupala, zavřel studnice, propasti i nebeské průchody a příval z nebe se zastavil. Vody z povrchu země odcházely, tři měsíce se navracejíce do svých koryt, až se ukázaly vrcholky hor. Takže koráb stanul na hoře Araratu.

Po čtyřiceti dnech Noe otevřel okno, které svrchu lodi udělal, a vypustil krkavce. Ten vyletěl a zase se navrátil.

Potom vypustil holubici. Ale ona, když nenašla, kde by její noha odpočinula, vrátila se k němu. A Noe, vztáhnuv oknem ruku, vzal ji a donesl k sobě do korábu.

Počkal ještě sedm dní a znova vypustil holubici. Přiletěla k němu k večeru a hle, držela v zobáčku olivový list. Poznal Noe, že vody opadly.

Čekal ještě sedm dní jiných a opět vypustil holubici; a ta se k němu již nevrátila.

Sňal příkrov korábu a viděl, že vrcholky hor oschly.

Za dva měsíce pak oschla celá země.

Tehdy řekl Bůh Noemovi: „Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, tví synové a jejich ženy! Vyveď živočichy, kteří jsou s tebou, ať se v hojnosti rozplozují na zemi, rostou a množí se!“

I vyšel Noe a synové jeho, žena a ženy synů. A vyšli všichni živočichové, zvířata a ptáci a plazové a všechno, co se hýbe na zemi, podle svých odrůd.

Vystavěl Noe Hospodinu oltář, a vzav ze všech dobytčat čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápalnou oběť.

Zalíbila se Hospodinovi její příjemná vůně a řekl v srdci svém: „Nebudu již zemi zlořečiti pro člověka, protože všechno jeho myšlení jest od mladosti zlé; a nebudu již pobíjeti všechno živoucí, jako jsem učinil. Ale dokud země bude trvati, nepřestanou setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den a noc.“

Bůh požehnal Noemovi a jeho synům: „Ploďte a rozmnožujte se a naplňte zemi.“

A řekl jim také:

„Vcházím v smlouvu s vámi a s veškerou duší živou, která vyšla z korábu: Nebude již potopa ke zničení země a k vyhlazení všeho živoucího. Na znamení toho stavím duhu na mračný oblak nad zemí, a kdykoli se ukáže, popatřím na ni a rozpomenu se na smlouvu, kterou s vámi činím.“

 


Stavění věže a zmatení jazyků

 

Tři byli synové Noemovi: Sem, Cham a Jáfet. Sem měl pět synů, Cham čtyři syny a Jáfet sedm synů. A jejich pokolení se rozprostřela po zemi a zalidnila ji.

Byl pak tehdy jen jeden jazyk a jedna řeč.

Stalo se, když se brali se svými stády k východu, že našli dobré pastviny v zemi Sinearu, a bydlili tam v stanech.

Za čas si řekli: „Vystavme si město a věž, jejíž vrcholek by dosahoval k nebi. Tak se staneme slavní.“

Protože v té krajině nebylo kamení, vypálili cihly, místo vápna užívali skalní smoly a začali činit, co si usmyslili.

Ale Bohu se jejich pýcha nelíbila a sestoupil z nebes, aby popatřil na město a věž, kterou stavěli lidští synové. Řekl k sobě: „Nedají se odvrátit od toho, co si umínili! Ale zmatu jejich jazyky, aby jeden řeči druhého nerozuměli.“

Učinil tak, a když lidé stavějící věž na sebe hovořili, nepoznal nikdo smysl toho, co k němu mluvil druhý. Musili nechat stavění a Hospodin je jako národy různých jazyků rozptýlil po vší zemi. Proto nazváno jest ono místo Bábel, to jest zmatení.

 

O zničení Sodomy a Gomory

V zemi kananejské stála Sodoma a Gomora, města bohatá a slavná. Leč právě jejich bohatství přivedlo Sodomské a Gomorské k pádu. Zpychli, zatvrdili se a oddali se rozko­ším. Jídali jen berany a telata ze stáda nejtučnější, mazali se vonnými mastmi, lehali na ložích ze slonové kosti, a majíce po bocích ozdobné nádoby s vínem, dávali si otrokyněmi hrát na cimbály a harfy. Z rozmařilosti páchali ukrutenství a věci nedobré. Jejich tváře se zalily tukem, na slabinách se jim nadělaly záhyby a jejich srdce ztvrdla na kámen. Ale kdo žije v marnostech, nevěří, že pominou, že bude předčasně vyťat a ratolest jeho že se nebude zelenat. Že zmaří jako vinný kmen nezralý svůj hrozen a shodí květ svůj jako oliva.

Nedaleko Sodomy, na pastvinách u řeky Hebronu žil v stanech a se svými stády muž spravedlivý jménem Abram z pokolení Semova, syna Noemova. Vystavěl u řeky Hospo­dinovi oltář a Bůh, zjevuje se mu a rozprávěje s ním, řídil jeho cesty. Abram i jeho žena Sarai byli již velmi staří. Ale dětí ani dědice neměli.

Jednou, za dne nadmíru parného, seděl Abram u dveří stanu, a když pozvedl oči, viděl, jak k němu přicházejí tři muži. Běžel jim vstříc a hluboce se jim uklonil.

„Pane můj,“ pravil nejstaršímu, „nalezl-li jsem v tvých očích milost, nepřecházej mimo svého služebníka, zastav se u mne. Dám přinést trochu vody, omyjete si nohy a odpoči­nete pod stromem. Zatím vám podám kus chleba, posilníte se a budete moci putovat dále.“

Oslovený odpověděl: „Ano, učiň tak!“

Byli to Hospodin a dva andělé, ale Abram je nepoznal.

Pospíšil do stanu a rozkázal ženě, aby napekla z bílé mouky podplamenic. Pak běžel ke stádu, vybral dobré tele a dal služebníkovi, který je rychle připravil. Přinesl pod strom pokrmy, také másla a mléka, a zatímco hosté jedli, stál u nich.

Zeptali se ho: „Kde je tvá manželka?“

„Ve stanu,“ odpověděl. Tehdy pravil Hospodin:

„Až přijde chvíle, zas tě navštívím a tvá žena Sarai bude mít syna.“

Sarai však tajně poslouchala u dveří stanu, a když uslyšela ta slova, tiše, že to nikdo nemohl slyšet, se zasmála. Neboť si ve svém nitru řekla: „Kterak bych mohla mít syna, když jsem již stará?“

Ale Bůh znal její myšlení a pravil: „Proč se smála Sarai?“ A svůj slib opakoval.

V té chvíli Abram viděl, že mluví s Hospodinem.

Pak oni tři muži vstali, obrátili se směrem k Sodomě a Abram šel s nimi, aby je dopro­vodil.

Bůh, nechtěje zatajovat Abramovi cíl své pouti, na cestě řekl: „Křik Sodomských a Gomorských pronikl až ke mně. Sestoupil jsem, abych pohleděl na jejich hříchy, a jsou–li příliš velké, obě města zahladím.“

Dva mužové, kteří šli s ním, kráčeli dále k Sodomě, Abram pak sám stál ještě před Hospodinem.

Velmi se polekal. Jak pro města, tak pro věc ještě jinou. V Sodomě žil se svou rodinou Lot, jeho synovec, muž dobrý a bohabojný, a Abram ho miloval stejně jako Lot jeho.

Přistoupil k Hospodinovi a zvolal: „Což zahladíš spravedlivého s bezbožným? Kdybys bez soudu usmrtil člověka dobrého se zlým, jaký by byl rozdíl mezi nimi? Bude-li v Sodomě padesát spravedlivých, zahubíš ji přec a neodpustíš pro ně celému městu?“

Řekl Bůh: „Jestliže naleznu v Sodomě padesát spravedlivých, odpustím celému městu.“

Ale Abram pravil: „Dovol mi, abych mluvil dále, ačkoli jsem prach a popel: Což bude-li do padesát spravedlivých chybět pět, zkazíš pro těch pět všechno město?“

„Nezničím, najdu-li tam čtyřicet pět.“

„A když jich bude čtyřicet?“

„Neučiním pro těch čtyřicet.“

„Prosím tě, Pane můj, nehněvej se, budu-li ještě prosit: Snad se jich tam nalezne pouze třicet.“ „Nezahubím město pro třicet.“

„A bude-li dvacet?“

„Nezahladím ani pro dvacet.“

„Prosím, ať se nezlobí můj Pán, budu-li ještě jednou mluviti: Což nalezne-li se jich tam jen deset?“

Řekl Bůh: „Nezničím ani pro těch deset.“

Po těchto slovech Hospodin od Abrama odešel a ten se navrátil ke svým stádům.

Ale v Sodomě nebylo nalezeno ani oněch deset spravedlivých.

Mezitímco Abram rozmlouval s Bohem, pokračovali oba andělé v cestě k Sodomě a došli tam již za soumraku. V té době seděl v městské bráně Lot, odpočívaje po parném dnu. Když viděl přicházet poutníky, vstal, vyšel jim vstříc, a hluboce se ukloniv, zval je do svého domu. Odpověděli: „Budeme nocovat na ulici.“ Ale když je nutil, vešli k němu a on je pohostil.

Dříve však než ulehli, srotili se odevšad kolem domu muži toho města, od mladého po starého, a chtěli příchozím ublížit. Tak zlí byli Sodomští.

Volali na Lota: „Kde jsou ti lidé, kteří k tobě v noci přišli? Vyveď nám je.“

Lot vyšel, zavřel za sebou dveře a řekl: „Prosím vás, bratři, nečiňte jim nic zlého. Vydám vám kohokoli ze své rodiny, jen těm mužům neubližujte, vešli pod stín střechy mé a jsou mými hosty.“

Oni však křičeli: „Sám jsi u nás cizincem a chceš nás napomínat? Teď s tebou naloží­me hůře než s nimi.“

A obořili se na Lota a vrhli se na dveře, aby je vyvrátili. Avšak muži – hosté vztáhli ruce, Lota vzali dovnitř a zavřeli za sebou. A zástup venku, od nejmenšího do největšího, ranili slepotou tak velkou, že násilníci marně hledali dveře a musili násilí zanechat.

V domě pak řekli hosté Lotovi: „Máš-li zde ještě koho, ať zetě, syny nebo dcery, vyveď je odtud a vezmi s sebou vše, co jest tvého. Křik tohoto lidu rozhněval Hospodina a poslal nás, abychom jej zničili.“

Vyběhl tedy Lot do noci vyhledat ženichy svých dvou dcer, neboť kromě manželky jen ty měl, a probudiv ženichy, pravil jim: „Vstaňte a prchněte, Hospodin vyvrátí město.“ Ale oni se domnívali, že žertuje.

Když ráno počínalo svítat, nutili andělé Lota, nemá-li zahynout, aby vzal ženu a obě dcery a odešel. A když váhal, vzali za ruku jeho ženu a dcery a vyvedli je za město.

Než se však vrátili do Sodomy, řekl jeden z nich Lotovi: „V rovině, která se rozkládá před tebou, se nezastavuj, nýbrž prchni do hor.“

Lot však prosil: „Nalezl jsem milost před tvýma očima a velké jest milosrdenství, které jsi mi prokázal. Ale nemohu utíkat do hor, poněvadž bych zemřel. Hle, nablízku jest malé město, dovol, ať se uchýlím tam a zachráním život.“

„Vyslyšel jsem tě,“ pravil anděl, „a nezničím městečko, o kterém mluvíš. Ale pospěš si, neboť dokud tam nedojdeš, nebudu moci učinit nic ani se Sodomou.“

Na odchodu anděl ještě pravil: „Kdo chcete zachovat duši, na rovině se nezastavujte a za sebe se neohlížejte.“ A odešel.

Když nad zemí vycházelo slunce, došel Lot se svými k městečku.

Tehdy počal Bůh bít Sodomu a Gomoru ohnivým deštěm sirným.

Lot vcházel do městské brány, ale jeho žena, která šla za ním, nedbajíc andělovy výstrahy, se ze zvědavosti obrátila. A v té chvíli byla obrácena v solný sloup.

Hospodin chrlil v hněvu svém na Sodomu a Gomoru oheň a síru z nebe a zničil ta města se všemi lidmi a vypálil celou rovinu, takže se na ní nemůže ani sít, ani nic vzcházet, co roste ze země. Jen městu, do kterého vešel Lot, neublížil.

Když ráno odešel Abram ze svého stanu u řeky Hebronu, pospíchal k místu, kde včera mluvil s Hospodinem. A pohleděv k Sodomě a Gomoře a na rovinu před nimi, viděl, jak ze země vystupuje dým jako z vápenice.

Tak potrestal Bůh rozmařilost a krutost Sodomských a Gomorských a jen Lota, muže spravedlivého, z lásky k Abramovi, vytrhl zprostředka zkázy.

Mojžíš

 

Pokolení Jákobovo setrvalo v zemi egyptské čtyři sta třicet let. A bylo to pokolení velké. Všech duší Jákobových, které přivedl ze země kananejské, bylo s rodinou Josefo­vou sedmdesát. Tenkrát, když s nimi přecházel egyptské hranice a modlil se, zjevil se mu Bůh a řekl: „Já jsem Bůh silný, Bůh otce tvého. Neboj se sestoupit do Egypta, neboť učiním tam z tebe velký národ.“ Tak se stalo. Synové izraelští se rozmnožili a zesílili nadmíru.

Od dob Josefových se vystřídalo mnoho vládců země, zapomněli již na dobrodiní, které jim prokázal syn Jákobův, a vidouce růst jeho národa, báli se, aby Bůh jeho nevy­pudil bohy jejich. Řekl tedy farao: „Lid synů izraelských jest mnohý a silnější nad nás. Počínejme si opatrně, aby se nerozmohl.“ A ustanovil nad ním úředníky, aby od něho vybírali platy a trápili jej břemeny. Nadělal z Židů otroky a učinil jim život trpkým, sužuje je těžkými robotami v cihelnách, na polích, při stavbách průplavů a měst, i v díle takovém, jehož nebylo potřebí; jen aby je trápil. Ale čím více je utiskoval, tím více rostli a rozmáhali se. Tedy poručil král, aby každé novorozeně z lidu izraelského, které by bylo chlapec, bylo vhozeno do řeky a utopeno.

V té době žili muž a žena z pokolení Léviho, to jest z potomků Léviho, jednoho z dvanácti synů Jákobových. Těm se narodil chlapec, který byl velmi krásný. Matka ho ukrývala tři měsíce před královskými biřici, obcházejícími, aby vraždili děti. A když synáčka už déle schovávat nemohla, vzala ošatku, vymazala ji smolou, dala tam dítě a položila je do rákosí u břehu řeky. Opodál postavila svou starší dceru, aby zvěděla, co se s nemluvnětem bude dít.

Děvče vidělo, jak v průvodu svých dívek jde k řece faraónova dcera, aby se tu vykoupala. Dcera královská, vidouc mezi rákosím ošatku, rozkázala jedné ze svých dívek, aby ji vytáhla. Když ji otevřela a viděla plačícího chlapce, byla jata lítostí.

„Jistě je to jedno z hebrejských dětí.“

Vtom přistoupila sestra nemluvněte a pravila: „Mám jít a zavolat ti chůvu z hebrej­ských žen, která by ti to dítě odchovala?“

„Jdi!“ řekla faraónova dcera.

A chytrá dívka šla pro svou matku. A když ta přiběhla, řekla jí faraónova dcera:

„Vezmi toto dítě a odchovej mi je, dám ti mzdu, kterou zasloužíš.“

Tak matka zas dostala svého synáčka a královští biřicové nad ním už neměli moci.

Když chlapec odrostl, dovedla ho do paláce k dceři faraónově, jsouc smutná, že se s ním musí rozloučit, a blažená, že hoch bude jako syn královský. Dcera faraónova ho přijala za svého, dala ho vychovat a pojmenovala ho jménem Mojžíš, to jest: z vody vytažený.

V těch dobách se nátisk na Izraelské ještě zesiloval a oni umírali pod těžkými robotami. Mojžíš však nikdy nezapomněl na své hebrejské bratry, navštěvoval je a hleděl na jejich trápení. Stalo se jednou, že uzřel egyptského dozorce, jak bije muže hebrejského, jednoho z bratří jeho. Mojžíš se rozohnil prudkým hněvem, a vida, že nablízku nikdo není, Egypťana zabil a zahrabal ho v písku. Neboť maje volit mezi pohodlím ve faraónově paláci a mezi svým lidem, rozhodl se pro protivenství a utrpení se svým národem.

Druhého dne vyšel a viděl, jak se dva Hebrejští vadí a jak jeden z nich druhého uhodil.

„Proč biješ člověka, který jest tvým bratrem?“ řekl mu Mojžíš.

Ale ten se na něho obořil: „Kdo tě ustanovil soudcem nad námi? Chceš mne snad zabít, jako jsi zabil Egypťana?“

Z toho poznal Mojžíš, že jeho včerejší skutek nezůstal utajen.

A opravdu se věc donesla k faraónovi a on chtěl Mojžíše usmrtit. Ale Mojžíš uprchl do krajiny madiánské, žil tam a oženil se s dcerou knížete té země.

Stalo se, že křik sužovaného lidu izraelského pronikl až nebesům a že se Hospodin rozpomněl na smlouvu svou s Abrahámem, Izákem a Jákobem. A shlédl na svůj lid.

Mojžíš pásl stáda tchána svého Jetra, knížete madiánského, a dal je hnát hluboko do pouště, až přišel k hoře Oreb. Tam se mu zjevil Bůh v plameni keře, který hořel, oheň však jej nestravoval. Když Mojžíš spatřil podivný ten zjev a šel blíže, aby se přesvědčil, proč keř hoří a neshoří, uslyšel zprostředku ohně hlas: „Mojžíši! Mojžíši!“

„Zde jsem.“

Hlas pravil: „Nepřistupuj sem a zuj obuv, neboť místo, na kterém stojíš, jest země svatá. Já jsem Bůh otce tvého, Abrahámův, Izákův a Jákobův.“

A zakryl Mojžíš svou tvář, aby nespatřil Boha.

Hospodin mluvil: „Viděl jsem trápení svého lidu, slyšel jsem jeho křik pro ukrutnost úředníků a znám jeho bolest. Proto jsem sestoupil, abych jej vysvobodil z rukou egypt­ských a odvedl jej odtud do země oplývající mlékem a medem, do země kananejské, jak jsem slíbil. Pošlu tě k faraónovi a vyvedeš syny izraelské z Egypta.“

Řekl Mojžíš: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl syny izraelské ze země?“

„Budu s tebou. Až vyvedeš lid ten z Egypta, budete mi obětovat na této hoře.“

Mojžíš odpověděl: „Půjdu-li k nim a řeknu: ,Posílá mě Bůh našich otců,' řeknou mi: Jak se jmenuje? Co jim odpovím?“

Pravil Hospodin: „Jsem, který jsem. A ty řekni synům izraelským: ,Ten, který jest, mě poslal k vám.'„

A Bůh mluvil dále: „Vyvedu vás z trápení egyptského. Jdi se staršími lidu k faraónovi a pověz mu: ,Potkal se s námi Hospodin, Bůh hebrejský; chceme jít na poušť a Hospodi­novi tam obětovati.' Vím, že vám to král nedovolí, ale vztáhnu ruku, budu bít Egyptské a propustí vás.“

„Neuvěří mi,“ řekl Mojžíš, „a řeknou: ,Neukázal se ti Hospodin.'„

„Co máš v ruce?“

„Hůl,“ odpověděl Mojžíš.

„Hoď ji na zem!“

Učinil tak a proměnila se v hada. A Mojžíš před ním utíkal.

„Vztáhni ruku svou a chyť ho za ocas!“

Když se tak stalo, obrácen jest had zase v hůl.

„Aby věřili, že se ti ukázal Hospodin,“ pravil Bůh.

Ale Mojžíš se vymlouval dále: „Prosím, Pane, nejsem muž výmluvný, má ústa jsou zpozdilá a jazyk neobratný.“

„Budu v tvých ústech.“

Hospodin domluvil a hořící keř zhasl. A Mojžíš se vrátil k tchánu svému Jetrovi. Rozloučil se s ním, a jsa poslušen hlasu Hospodinova, vydal se s ženou a svými syny do Egypta. Ti cestovali pouští na oslech, Mojžíš pak v ruce nesl Boží hůl.

Bůh mu poslal vstříc Áróna, jeho bratra; oba se potkali a políbili. Šli spolu a shromáž­dili všechny starší synů izraelských. A ti uvěřili, že Mojžíš mluvil s Hospodinem a Bůh že viděl jejich soužení.

Potom šli Mojžíš s Árónem k faraónovi. A byl to již jiný farao než onen, který hleděl Mojžíše usmrtit, neboť ten zemřel.

Bratři faraónovi řekli: „Bůh izraelský praví: ,Propusť lid můj, aby mi na poušti oběto­val!'„ Král se však na ně obořil: „Kdo je Hospodin, abych uposlechl jeho hlasu? Neznám ho a Izraelské nepropustím. Zdržujete lid od práce! Jděte k svým robotám!“

Rozkázal naopak, aby hebrejský lid byl ještě více soužen. Poněvadž se v té zemi vyráběly cihly z hlíny a slámy, nařídil, aby od dnešního dne izraelským otrokům žádná sláma dávána nebyla, nýbrž aby si ji k práci musili sami hledat; ale počet cihel, které mají denně narobit, aby zůstal týž. Rozběhli se tedy lidé po vší zemi, trhali strniště místo slámy, ale se svým denním úkolem hotovi být nemohli; a byli dozorci mrskáni. Vyslali své starší k faraónovi, aby za ně prosili, ale ten řekl: „Zahálíte, zahálíte, a jen proto mluvíte: ,Pojďme a obětujme Hospodinovi!' Sláma se vám dávat nebude a počet cihel se nezmenšuje.“ A Izraelští reptali. Ne však proti svým trýznitelům, nýbrž proti Mojžíšovi a Árónovi, říkajíce jim: „Od té chvíle, co jste vešli k faraónovi, vede se nám ještě hůře.“

Tehdy poslal Hospodin Mojžíše a Áróna k faraónovi znova. Árón hodil svou hůl před krále a jeho dvořany a obrátila se v hada. Farao povolal mudrce a čarodějníky. Ti pomocí čárů udělali totéž a také jejich hole se proměnily v hady. Ale hůl Árónova je všechny pozřela. Král zatvrdil své srdce a Izraelské nepropustil.

Bůh začal bít Egypt těžkými ranami. A bylo těch ran deset.

Árón vztáhl ruku s holí a voda v řece se proměnila v krev. Ryby pomřely a lidé kopali okolo řeky, hledajíce vody k pití. Ale egyptští čarodějníci učinili totéž. A farao Izraelské nepropustil.

Árón vztáhl ruku s holí a z řeky vylezlo množství žab, které vnikly do polí, do všech domů, do lože faraónova, do pecí i těsta. Učinili čarodějníci totéž, ale vyhubit žáby nedovedli. Farao tedy zavolal bratry: „Modlete se k Hospodinovi, ať odejme žáby, a propustím ten lid, aby mu obětoval.“ Ale když se tak stalo a metla byla od Egypta odňata, okřálo faraónovo srdce a slibu nedostál.

Tehdy udeřil Árón holí v prach a ten se všecek proměnil v hmyz a soužil lidi i dobyt­čata. Chtěli to učinit také čarodějové, ale nemohli. Farao však neposlechl.

Pak bil Hospodin zemi egyptskou množstvím všelikých červů, kteří zaplavili celou zemi kromě krajiny gesenské, kde bydlili synové izraelští. Povolal farao Mojžíše a Áróna a řekl jim: „Obětujte tedy svému Bohu, ale tu v zemi, a nikoli na poušti.“ Ale Mojžíš odpověděl: „Nemůžeme tak učinit, Bůh nám přikázal, abychom šli cestou tří dnů na poušť a obětovali mu tam.“ Odpověděl farao: „Propustím vás. Dále však neodcházejte. Modlete se za mne.“ Červi byli ze země odňati, ale farao, vida, že nastalo ulehčení, slovo porušil.

Poslal tedy Bůh na dobytek těžký mor a hynulo mnoho koní, oslů, velbloudů, volů a ovcí, ale ze stád synů izraelských nezašlo zvíře ani jediné. Ale farao zatvrdil své srdce a lid nepropustil.

Řekl Hospodin oběma bratrům: „Vezměte plné hrsti popela a ať jej Mojžíš před faraó­nem hází k nebesům.“ Šli ke králi a učinili tak, jak Bůh přikázal. A padly na lidi a hovada ohavné vředy, a když poslal farao pro čarodějníky, nemohli přijít, protože byli sami plni vředů. Avšak farao hlasu Hospodinova neuposlechl.

Vztáhl tedy k Božímu rozkazu Mojžíš ruku k nebi a nastalo strašlivé hřímání, déšť a krupobití, jakého v zemi egyptské nikdy nebylo, a pomřelo na polích mnoho dobytka a lidí, rané obilí bylo potlučeno a stromoví zpřeráženo. Toliko v zemi Gesen krupobití nebylo. Povolal tedy farao Mojžíše a Áróna a řekl: „Hospodin váš jest Bůh mocný a zhřešil jsem proti němu. Modlete se, ať přestane krupobití, a já vás propustím.“ A když rozprostřel Mojžíš ruce k nebesům, bouře ustala; ale farao Izraelské nepropustil.

Přišli znova bratři k faraónovi a řekli mu: „Takto praví Hospodin Bůh hebrejský: Jak dlouho mi chceš vzdorovat? Propusť můj lid, ať mi obětuje! Neučiníš-li tak, uvedu zítra na kraj kobylky. Přikryjí povrch země, snědí, co zůstalo po krupobití, ohryžou každý strom na poli a naplní všechny vaše domy, jak to nezažil nikdo z předků tvých od počát­ku, co bydlíte v této zemi.'„ Když to promluvili, Mojžíš s Árónem od faraóna rychle odešli. Jeho dvořané pak ke králi mluvili: „Dlouho-li nás budou soužit? Což nevidíš, že jest Egypt zničen? Propusť ty muže, ať slouží svému Bohu!“ Mojžíš a Árón byli znova povoláni před faraóna a ten jim řekl: „Jděte a služte Hospodinu!“ A otázal se: „Kdo jsou ti, kteří mají jít?“ Odpověděl Mojžíš: „Půjdeme se svými rodinami i stády.“ Král se na něho obořil: „Ne tak! Smějí jít toliko muži!“ A vyhnal je od sebe. Tehdy vztáhl Mojžíš hůl a Bůh uvedl na zemi východní vítr a ten vál celý den a celou noc, k ránu pak přinesl kobylky, které přikryly povrch země, že jej nebylo vidět, sežraly vše, a v celém Egyptě nezůstalo nic zeleného ani na stromech, ani na poli. Farao spěšně povolal Mojžíše s Árónem a slíbil propustit lid, jen bude-li tato rána od něho odňata. Ale když Bůh na modlitby bratrů obrátil vítr od západu, který zachvátiv kobylky, uvrhl je do Rudého moře, takže nezůstala ani jediná, znova se zatvrdilo srdce faraónovo.

Řekl Hospodin k Mojžíšovi: „Vztáhni ruku k nebi a bude tma na zemi egyptské, že ji budou hmatat.“ A stalo se tak a přehustá tma byla po tři dny, že neviděl jeden druhého; ale všichni Izraelští měli v příbytcích světlo. Farao, poslav pro Mojžíše, řekl: „Jděte a služte Hospodinu! Děti smějí jít s vámi, váš dobytek zde zůstane.“ Mojžíš odpověděl: „Dobytek s námi půjde a nezůstane tady ani kopyto, neboť právě z něho budeme oběto­vat Hospodinu, a dokud nepřijdeme na poušť, nevím, co bude žádat.“ Rozzlobil se farao: „Odejdi ode mne a varuj se ještě uvidět mou tvář, jinak zemřeš.“ Pravil Mojžíš: „Dobře jsi řekl; neuzřím už tvou tvář.“ A na zemi egyptskou přišla desátá rána, nejhorší.

Bůh ústy Mojžíšovými nařídil lidu izraelskému, aby na čtrnáctého dne toho měsíce každý hospodář připravil k jídlu beránka a jeho krví aby pomazal dveře příbytku. Večeři pak nechť všichni jedí rychle, ať jsou přepásáni, mají obuv na nohách a hůl v ruce, neboť té noci je Hospodin vyvede z Egypta.

A o půlnoci toho dne šel anděl Hospodinův po zemi egyptské a pobíjel všechno prvo­rozené od syna faraónova, jenž sedět měl na jeho stolci, až do prvorozeného děvečky obsluhující žernov a až do prvorozeného všech zvířat. Vstali všichni Egyptští a vzešel velký křik v zemi, neboť nebylo domu, kde by nebylo mrtvého, kromě příbytků izrael­ských; beránčí krev na dveřích byla andělu znamením, aby tam se smrtí nevcházel.

Té noci vyšel Izrael z Egypta s rodinami i stády počtem šestkrát sto tisíc mužů starších dvaceti let a schopných bojovat, ženy a děti nepočítajíc.

A šlo s nimi také mnoho lidu jiného, prchajícího z otroctví. Všichni nesli nevykvašené těsto do šatů zabalené, poněvadž nemohli prodlévat a na cestu si připravit pokrmů, a z toho těsta napekli cestou placek a jedli. Vyšli vojensky spořádáni a v čele s Árónem a Mojžíšem, který do země zaslíbené vzal i kosti Josefovy.

Bůh je vedl cestou přes poušť, která je při Rudém moři. Předcházel je ve dne sloupem oblakovým, aby věděli kudy jít, a v noci v sloupu ohnivém, aby jim svítil, takže mohli být na pochodu dnem i nocí.

Když v Egyptě pominula hrůza ze záhuby všeho prvorozeného, oznámili faraónovi, že lid prchá ze země. A faraónovi bylo líto takového množství otroků, které ztrácí, a tolika dobytka, který jde s nimi, takže řekl: „Co jsme to učinili, že jsme propustili lid Izraele, aby nám už nesloužil?“

Rozkázal zapřáhnout svůj válečný vůz, postavil se v něm, dal osadit šest set jiných vozů válečných a s hejtmany svými a množstvím jezdců pronásledoval Izraelské. A jeho vojsko bylo jako mrak ženoucí se pouští.

Izraelští právě tábořili na břehu Rudého moře. Když vpodvečer pohleděli a seznali, že se blíží farao, pojal je strach a začali reptat jako tenkrát, když Mojžíš, opustiv pohodlí královského paláce, zastal se bitého otroka, jednoho z bratrů svých. Říkali:

„Což nebylo dosti hrobů v Egyptě, že jsi nás potřeboval vodit sem, abychom zemřeli na poušti? Co jsi nám to učinil, že jsi nás vyvedl z otroctví? Lépe nám bylo sloužit Egyp­ťanům než umírat.“

Ale Mojžíš jim pravil: „Nebojte se, Hospodin bude bojovat za vás.“

A večer, dříve než se mohlo faraónovo vojsko přiblížit, postavil se oblak, ten, který je vedl cestou pouští, mezi ně a Egyptské, takže se nemohli k sobě přiblížit. Egyptským ukazoval svou temnou stranu a byl jim nocí, Izraelským však osvěcoval temnotu.

„Zdvihni hůl svou a vztáhni ruku nad moře!“ řekl Hospodin Mojžíšovi.

Učinil tak a Bůh rozdělil moře horkým větrem východním, prudce vanoucím po celou noc, a když se rozestoupily vody, byla na jejich místě suchá země. Tudy přešli synové izraelští.

Za prvního rozbřesku jitra všechna jízda faraónova, vozy i jezdci, jali se honit Izrael­ské a vešli za nimi do moře.

Tehdy řekl Hospodin Mojžíšovi: „Vztáhni ruku nad vody!“ Stalo se tak a moře se hned na úsvitě vracelo v místa, kde bylo předtím, a Egyptští se hnali proti němu. Vrazil Hospodin Egyptské doprostřed vod a ty se zavřely nad nimi a zatopily vozy a jezdce se vším vojskem faraónovým, takže nezůstal z nich naživu nikdo.

Tak vysvobodil Hospodin v ten den Izraelské z poroby egyptské, a uvěřil lid, že jest Hospodin větší nad ostatní bohy, a uvěřil Mojžíšovi, jeho služebníku.

A byl jásot a plesání veliké a Maria prorokyně vzala do ruky buben a vyšly za ní všechny ženy s bubny a píšťalami a zpívaly:

„Síla má a píseň jest Hospodin, neboť vysvobodil mě. On jest Bůh můj silný, proto stánek sdělám jemu, on jest Bůh otce mého, proto velebit ho budu. Vozy faraónovy i vojsko jeho uvrhl do moře, propasti přikryly je a vpadly do hlubiny jako kámen. Pravice tvá, Hospodine, oslavena jest v síle, pravice tvá, ó Hospodine, potřela nepřítele.“

Desatero Božích přikázání

 

Třetího měsíce po vyjití z Egypta přišel lid izraelský na poušť sinajskou a položil se tu táborem pod horou.

Tehdy svolal Mojžíš starší lidu a oznámil jim, co mu řekl Hospodin. Ať vypere lid svá roucha, ať světí dva dny zdrženlivostí a ať jest připraven ke dni třetímu. Neboť Hospodin sestoupí na horu Sinai. Nikdo z lidí tam však nesmí vycházet ani dotýkat se okrajů hory, a kdokoli by tak učinil, bude ukamenován nebo zastřelen šípem, ať člověk či zvíře, a nesmí se ho dotknout lidská ruka.

Starší lidu ta slova oznámili Izraelským a ti odpověděli: „Učiníme, co rozkázal Hospo­din.“ Ráno třetího dne nastalo hřímání a blýskání a hustý oblak zahalil Sinai. Ozval se zvuk trouby nadmíru silný, až se zhrozil v táboře všechen lid.

Mojžíš vyvedl Izraelské pod horu a rozestavil je okolo ní. Celý Sinai se kouřil, vycházel z něho dým jako z vápenice a hora se velmi otřásala, neboť sestoupil na její vrchol Bůh v ohni. Také zvuk trouby se rozmáhal a sílil náramně.

Bůh povolal Mojžíše na vrchol hory a on tam vystoupil.

A mluvil tam s Hospodinem.

Když sešel, oznámil lidu přikázání a to, co rozkázal Bůh. Rozkázal pak takto:

„Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu služby. Nebudeš mít jiných bohů mimo mne. Neučiníš si sochy ani obrazu, aby ses jim klaněl. Neboť já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný a žárlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kdož mě milují a zachovávají má přikázání.

Nevezmeš jméno Hospodina Boha svého nadarmo!

Pomni, abys den sobotní světil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechno své dílo, ale odpočinek dne sedmého náleží Hospodinu Bohu tvému. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a vše, co na nich jest, a odpočinul dne sedmého; a posvětil jej.

Cti otce svého i matku svou, aby se prodloužily dny tvé na zemi, kterou Hospodin Bůh tobě dá.

Nezabiješ.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.

Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.

Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho, ani služebníka, ani děvky, ani vola, ani osla, a nic, což jeho jest.“

Tak promluvil Bůh ústy Mojžíšovými k Izraeli.

Veškeren lid pak viděl kouřící se horu a blýskání a slyšel hřímání a zvuk trouby. I bál se a stál zdaleka.

Když Mojžíš oznámil lidu rozkaz Hospodinův, odebral se opět na Sinai a horu Boží přikryl oblak. Čtyřicet dní zde rozmlouval Mojžíš s Bohem; o svatostánku, který Hospo­dinu v táboře vystaví, o arše úmluvy, truhlici zlaté, v níž budou uschovávány kamenné desky s přikázáními a chléb mana. A mluvil s Hospodinem o zákonech, které má dát Izraeli.

Když bylo dílo dokonáno a Mojžíš rozkazy Boží sepsal, radoval se velice. Neboť záko­ny zajisté učiní z lidu vrtkavého a egyptským modloslužebnictvím pokaženého lid jedné mysli, hodný, aby vešel do země zaslíbené a rozšířil slávu Hospodinovu. A chystal se sestoupit z hory.

Dole v táboře byli zatím jati strachem. „Co se přihodilo, že nepřichází?“ ptali se mezi sebou. „Co jest s mužem tím a co jest s Bohem?“ A bojíce se, že Mojžíš zahynul, domníva­li se, že budou bez Boha. Běželi proto k Árónovi:

„Vstaň a udělej nám bohy, kteří by šli před námi.“

A on vida, že má co činit s množstvím k zlému nakloněným, jim povolil. Rozkázal, aby odňali svým ženám, synům i dcerám zlaté náušnice a přinesli mu je. Z těch slil po vzoru egyptském podobu telete. Učinili z kamení oltář a zlaté tele postavili na ně.

A řekli: „To je bůh tvůj, Izraeli, který tě vyvedl ze země egyptské.“

Nazítří časně vstali a obětovali teleti dobytčata obětí zápalnou. Sedl lid, jedl a pil, potom vstali, hráli a tančili.

V té chvíli scházel Mojžíš z hory Sinai, maje v rukou desky po obou stranách popsané; byly dílem Božím a také písmo bylo Boží. Provázel ho Jozue z pokolení Efraimova, který na něho na hoře čekal. Tváře jejich zářily milostí Hospodinovou a radovali se.

Když sestupovali, uslyšel Jozue hluk a lekl se: „V táboře jest boj.“

Mojžíš poslouchal a odpověděl: „Není to křik poražených, ani jásot vítězů, slyším zpěv.“

A když se přiblížili k stanům, uviděli modlu zlatého telete a lid, po zvyku egyptském obnažený, jak kolem ní tančí a zpívá. Roznítil se Mojžíš prchlivostí strašlivou, a zdvih­nuv obě desky, mrštil jimi na zem a rozrazil je. A z brány tábora vykřikl: „Kdo jsi Hospo­dinův, ke mně!“

Shromáždili se k němu všichni synové kmene Lévi.

Těm řekl: „Opásej se každý mečem, běž od brány k bráně a bij!“

Učinili tak synové Léviho a v ten den padlo z lidu na tři tisíce mužů. Mojžíš pak srazil zlaté tele z oltáře, spálil je v ohni, setřel je až na prach a vysypal na vodu.

Druhého dne se modlil k Bohu: „Zhřešil ten lid hříchem velikým. Odpusť jim hřích jejich, a ne-li, vymaž mě, prosím, ze své knihy, kterou jsi psal.“

Řekl Hospodin: „Vymaži z knihy své toho, kdo proti mně zhřešil. Ty pak veď tento lid, kam jsem ti rozkázal.“ Pravil také Bůh: „Vytesej desky kamenné podobné prvním a napíši na ně slova, jež byla na oněch, které jsi rozrazil.“

Učinil tak Mojžíš, vystoupil znovu na horu Sinai a pobyl tam čtyřicet dní a nocí.

David a Goliáš

 

Po smrti Samsonově pokolení izraelská nechtěla již poslouchat soudců a zvolila si za prvního svého krále Saula.

Tenkrát žil v Betlémě Judově muž jménem Izai a ten měl osm synů. Sedm starších pobývalo s otcem v domě, nejmladší David pásl stáda. Byl to mládeneček pěkný, ryšavých vlasů, krásných očí a libého vzezření.

Stalo se, že Filištínští sebrali vojsko a vytáhli proti Izraeli. Viděli totiž, že se ten lid přes útisk velmi rozmnožuje a že se opatřuje rozličnými zbraněmi. V celé zemi izraelské nebylo kováře, neboť Filištínští je všechny pohubili, aby si Izraelští nemohli dělat meče a kopí, takže si i radlice, motyky a sekery musili dávat ostřit u Filištínských. Tak se stávalo, že v čas boje nikdo z nich neměl meč ani kopí, toliko král Saul a jeho syn Jonata. Ale Izrael si opatřoval zbraně rozličně, jak se právě dalo. Když Saul viděl, že se proti němu hnulo vojsko filištínské, shromáždil i on svůj lid a vytrhl s ním do pole. Se Saulem byli také tři nejstarší synové Izaie betlémského.

Filištínští se položili u Socha, Izraelští se seřadili k boji proti nim nad údolím Elahem. Filištínští stáli na hoře ze strany jedné, Izraelští na hoře ze strany druhé, a údolí bylo mezi nimi.

Vycházel pak dvakrát každého dne, ráno a večer, z vojska filištínského do údolí muž bojovník jménem Goliáš, aby se Izraeli posmíval. Byl ten Goliáš šest loktů a dlaň vysoký, oděn byl v krunýř z pěti tisíc lotů oceli, na hlavě měl ocelovou přílbu, na nohou ocelové holeně a mezi jeho rameny visel ocelový štít. Dřevce jeho kopí bylo jako vratidlo tkalcov­ské a ostré železo na něm vážilo šest set lotů. Zeširoka se rozkročoval a křičel na Izrael­ské:

„Co tu děláte, že jste se vojensky seřadili? Jsem Filištínský a vy jste jen služebníci Saulovi. Vyberte jednoho ze svých řad, ať ke mně sestoupí a bojuje se mnou. Odolá-li mi a zabije mě, budeme vašimi otroky, přemohu-li a zabiji já jeho, budete vy sloužit nám.“

A pak se smál: „Zase jsem potupil izraelská vojska.“

Tak se chvástal ráno a večer po čtyřicet dnů. Ale Izraelští se báli ke Goliášovi přistoupit, neboť nikdo z nich, kteří neměli ani zbroje, ani příhodných zbraní, se neodvažoval utkat s obrem celým obrněným ocelí.

V ten čas dal Izai z Betléma Judova povolat od stád svého nejmladšího syna Davida a řekl mu: „Jdi ke svým třem bratrům ve vojsku Saulově, dones jim míru praženého zrní a deset chlebů, jejich hejtmanovi pak deset čerstvých sýrů. Pozdravuj je a přilepši jim na stravě.“

Vstal tedy David časněji než jindy, a svěřiv stáda ovčákovi, vypravil se se zásobami za bratry. Ale když došel do údolí Elahu a k zákopům, viděl, že se vojska obou stran řadí k bitvě, a slyšel jejich válečný pokřik. Nechal tedy potraviny u strážmistra při břemenech a běžel do vojska.

Ale sotva bratry našel a vyřídil jim otcův pozdrav, již vycházel z filištínského vojska Goliáš. A zas se rozkročiv, vyzýval neozbrojené na souboj, chvástal se a posmíval se Izraeli.

Všichni bojovníci, kteří stáli poblíže Davida, měli strach a mluvili mezi sebou: „Kdo by ho zabil, toho král velmi obohatí, dá mu svou dceru za manželku a dům jeho otce osvobodí od daní.“

David se s muži kolem sebe dal do hovoru, vyptal se na vše a řekl:

„Toto pohanění musí být z Izraele smyto! Kdo je ten neobřezaný Filištínec, že smí urážet vojsko živého Boha?“

Šel k ostatním bojovníkům a mluvil s nimi stejně.

Uslyšev to pak nejstarší jeho bratr, zlobil se: „Proč jsi sem vlastně přišel? A komu jsi nechal ovce? Znám tvou pýchu a zpupnost! Na bitvu ses přišel podívat!“

Ale David mu odpověděl: „Co dělám zlého? Což mi to nebylo poručeno?“

A odešel od bratra a přidružil se k jiným vojákům, kterým vyprávěl, že by se chtěl s Goliášem utkat. Tak dlouho to říkal, až se jeho slova donesla k uším Saulovým. Povolal ho tedy k sobě.

Ale vida, že ten, kdo chce bojovat s obrněným obrem, není ani muž, nýbrž chlapec, pravil mu: „Nemůžeš jít proti Goliášovi, aby ses s ním potýkal; jsi ještě mládeneček, a on jest muž bojovný od své mladosti.“

David odpověděl: „Služebník tvůj byl pastýřem svého otce, a když přicházel lev nebo medvěd a bral ze stáda dobytče, honil jsem ho a z tlamy jsem mu vydíral kořist. Napadl–li mě, chytil jsem ho za čelist a bil, až jsem ho zabil. Tak to bude i s filištínským neobře­zancem, který tupil vojsko Boha živého. Hospodin, který mě vysvobodil z moci lva a medvěda, vytrhne mě i z ruky Filištínského.“

Tehdy pravil Saul: „Jdi a Hospodin budiž s tebou!“

Saul dal obléci Davida do svého odění, na hlavu mu posadil ocelovou přílbu a připev­nil mu svůj krunýř. David si připásal meč a chtěl odejít. Ale nedovedl to.

Řekl: „Neumím v tom chodit, nepřivykl jsem tomu.“

A válečné odění zase svlékl.

Vzal do ruky hůl, z potoka si vybral pět hladkých oblázků a vložil je do pastýřské mošničky, kterou měl na sobě. Pak sestupoval do údolí, drže v druhé ruce prak.

Spatřiv ho Goliáš, šel proti němu, ale když uviděl ryšavého chlapce, dal se do pohrda­vého smíchu: „Copak jsem pes, že jdeš proti mně s holí?“ A zlořečil Davidovi jménem svých bohů. „Pojď ke mně, dám tvé tělo nebeským ptákům a pozemským šelmám!“

Ale David mu odpověděl: „Jdeš na mne s mečem, kopím a štítem, ale já na tebe jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk izraelských, kterému jsi utrhal. Dnes zavře tě Hospodin v mou dlaň, zabiji tě, setnu z tebe hlavu, vydám těla filištínského vojska nebes­kým ptákům a pozemským šelmám, a pozná celá země, že jest v Izraeli Bůh. A zví všech­no toto shromáždění, že Hospodin nevítězí mečem, ani kopím. Proto vydá vás v naše ruce.“

Vojska obou stran viděla ty dva muže a slyšela jejich slova. Neboť všichni bojovníci se shromáždili na obou pahorcích nad údolím Elahem, izraelští na straně jedné, filištínští na straně druhé, aby se dívali na zápas.

Saul, hledě na Davida, otázal se Abnera, hejtmana svého vojska: „Čí je syn ten mláde­neček?“

„Jako jest živa duše má, králi, že nevím.“

Goliáš počal postupovat proti Davidovi a také David běžel proti Filištínskému, aby se s ním potýkal. A když se oba k sobě přibližovali, sáhl David do mošničky, vyňal z ní kámen a vložil jej do praku. Zatočil prakem a mrštil. A udeřil Goliáše do čela tak, že kámen uvízl v jeho hlavě. I padl Goliáš tváří k zemi.

Tak přemohl David Filištínského jen prakem a kamenem, nemaje meče.

Přiběhl David a stál nad Filištínským. Potom se chopil jeho meče, dobyl jej z pochvy a uťal mu hlavu.

Tehdy vidouce Filištínští, že byl zabit nejsilnější z nich, byli jati strachem velkým a utíkali. A synové izraelští vykřikli a hnali se za nimi. Honili je až k branám Akaronu, tam, kde se vchází do údolí, a až k Saraimu a až do Gát a padalo Filištínských mnoho.

Když se David s hlavou Goliášovou v ruce vracel do tábora, zastavil ho Abner, hejtman vojska, a přivedl ho před tvář královu.

Řekl jemu Saul: „Čí jsi syn, mládenče?“

Odpověděl David: „Syn služebníka tvého Izaie betlémského.“

Pak v noci, když všichni spali, vyšel David před svůj stan, a děkuje pod nebeskou oblo­hou Bohu za vítězství, jásal:

„Z celého srdce miluji tě, Hospodine! Hospodin skála má a hrad můj i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v něhož naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště.“

O moudrosti Šalamounově

 

David kraloval čtyřicet roků a zemřel, stár sedmdesát let.

Před smrtí dal pomazat na krále svého osmnáctiletého syna Šalamouna a ze zlata zbudoval Hospodinu v Jeruzalémě chrám, ze zlata a slonové kosti si vystavěl palác, kde shromáždil bohatství nebývalé, neboť jen zlatých štítů, které zde visely na stěnách, bylo pět set, stříbra jako kamení a dříví cedro­vého jako planého fíkoví, které roste v údolích.

Král Šalamoun slynul velkou moudrostí, jeho jméno se rozneslo po všech národech vůkol a přicházeli králové vší země, aby se jeho moudrosti obdivovali. Přijela i královna ze Sáby s počtem velmi velikým, s velbloudy nesoucími dar sto dvaceti centů zlata, mnoho drahého kamení a vonných věcí a mluvila s Šalamounem o všem, co měla na srdci. A vyslechnuvši ho, pravila: „Řeč, kterou jsem o tobě slyšela ve své zemi, jest pravdi­vá, ale nechtěla jsem věřit, až jsem přijela. Ale nebylo mi praveno ani polovice; převýšil jsi moudrostí a dobrotou pověst tu.“ Král Šalamoun složil také tři tisíce přísloví, písní tisíc a pět, psal o stromech, počna od cedru, který jest na Libánu, až do mechu, jenž roste na zdi, o zvířatech a ptácích, o zeměplazích a o rybách.

Neboť moudrost bylo jediné, oč Boha prosil. Když byl učiněn králem, odebral se s knížaty nad Izraelem, s hejtmany svého vojska, s kněžími a soudci do Gabaonu, kde na poušti vystavil Mojžíš Hospodinovi stánek, a obětoval tam. Té noci se mu ukázal ve snu Bůh a pravil: „Žádej, zač chceš, a dám tobě.“ Řekl Šalamoun: „Učinil jsi otci mému Davi­dovi milosrdenství veliké a mě jsi ustanovil králem místo něho. Já však, jsa velmi mlád, neumím vládnout. Proto dej mi, Hospodine Bože, moudrost a umění spravovat tento lid. Neboť kdo by jej mohl soudit, je-li tak četný?“ Bůh odpověděl: „Protože jsi nežádal ani bohatství, ani slávu, ani bezživotí těch, kteří tě nenávidí, ani dlouhý věk, ale požádal jsi o moudrost a umění, abys soudil můj lid, dávám ti srdce moudré a rozumné, a přidám ti bohatství i slávu, takže žádný z králů, kteří byli před tebou, nebyl tobě rovný, aniž takového bude po tobě.“

A soudil Šalamoun Hospodinův lid spravedlivě a moudře.

Stávalo se, že soudcové, když nemohli rozřešit nějakou při, dávali o ní rozhodnout králi. Tak stály před Šalamounem dvě ženy hokyně a jedna z nich měla v náručí nemluvně.

První vypravovala: „Prosím, pane můj, já a tato žena bydlíme v jednom domě. Narodil se mi synáček. Třetího dne potom porodila také ona a bydlily jsme spolu a nikdo cizí s námi v domě nebyl. Syn této ženy v noci umřel, neboť ho ve spaní zalehla. O půlnoci, když jsem tvrdě spala, se zvedla, vzala mé dítě a svého mrtvého syna mi položila do klína. Když jsem ráno vstala, abych svého synáčka nakrmila, viděla jsem, že jest mrtvý. Ale když jsem na něho lépe pohleděla, poznala jsem, že to není můj syn.“

Ale druhá žena řekla: „Není to tak, ten živý jest můj a ten mrtvý tvůj.“

A první volala: „Ne, mrtvý jest tvůj a můj jest ten živý.“

Tak se hádaly před králem. I řekl Šalamoun: „Ta říká, že živý jest její a ta druhá také. Přineste mi meč!“ Přinesli tedy meč.

A rozkázal král: „Rozetněte to dítě a dejte každé z nich polovičku.“

Tehdy matka, jejíž bylo živé nemluvně, se strašlivě ulekla a vykřikla: „Dejte jí to děťát­ko celé. Nezabíjejte je!“

Ale druhá volala: „Ať není moje, ani tvé! Rozetněte je!“

Z toho poznal král, která z nich jest pravá matka.

Ukázal na ni a řekl: „Nezabíjejte dítě, dejte je ženě této, neboť ona jest jeho matka.“

Když se pak Izraelští dověděli o rozsudku, který vynesl Šalamoun, báli se krále, neboť viděli, že v jeho srdci je Boží moudrost.

Jonáš a ryba

 

Šalamoun kraloval čtyřicet let, ale jeho syn dědictví otcovo a Davidovo nezachoval. Velká jejich říše se rozpadla na dvě části, na říši izraelskou a říši judskou. V Judei byl hlavním městem Jeruzalém, v Izraeli Samaří.

Izraelští se oddali modlářství a sloužili stále více bohům pohanským. Neboť jejich králové, vidouce, že lid o svátcích dochází do Jeruzaléma do chrámu Šalamounova, se báli, aby zas od nich neodpadl ke králům judským. Nadělali proto rytin a slitin, také dvě zlatá telata a řekli: „Hle, bohové, kteří nás vyvedli z Egypta!“ Ale také Judští, stýkajíce se ve válkách i v míru s Egyptskými, Babylónskými a Asyrskými, přijímali jejich obyčeje, ženili a vdávali se s nimi, a třebaže na Hospodina nikdy nezapomněli, sloužili vedle něho bohům cizozemců. Také oni uctívali sidonské Bály a Astarty, moábského Chámosa, ammonitského Melchoma, stavěli slunci koně a vozy a na pahorcích sdělávali modlám svatyně a háje.

Tehdy vyvstávali mezi Židy proroci, kteří vidouce toto roztříštění, hrozili všemu lidu prchlivostí Hospodinovou, nevrátí-li se k jednotě s ním, a předpovídali záhubu Judským a Izraelským. V Izraeli horlili proti nevěrným králům Eliáš a Eliseus. Po nich vyvstal prorok Jonáš.

Tomu se zjevil Bůh a pravil mu: „Vstaň, jdi do Ninive, města velikého, a volej je k pokání; neboť vstoupila jeho nešlechetnost před můj obličej!“

Byloť Ninive plné ohavností, zhýralostí a ukrutenství.

Ale Jonáš jít nechtěl, neboť si přál, aby bylo toto nepřátelské město potrestáno a vyhlazeno. Odešel tedy od tváře Hospodinovy do přístavu Joppe, a když tu našel loď, která se plavila do Tarsu, zaplatil a vstoupil na ni, aby utekl.

Ale Bůh poslal na moře velký vítr a rozpoutala se bouře, takže se plavci domnívali, že loď ztroskotá. A bojíce se, volali jeden každý k bohu svému a vyhazovali to, co měli, do moře, aby lodi ulehčili. Ale Jonáš šel k lodnímu boku, a položiv se, spal.

Tehdy k němu přišel správce lodi a řekl mu: „Co ty děláš, ospalče? Vstaň a volej k svému Bohu! Snad ten se na nás rozpomene, abychom nezahynuli!“

Plavci pak metali losy, chtějíce zvědět, pro koho na ně přišlo to zlé. A los padl na Jonáše.

Řekli mu: „Pověz nám, proč na nás přišla bouře? Jaký jest tvůj obchod a odkud jdeš? Z které jsi země a z jakého národa?“

Odpověděl jim: „Jsem Hebrejský a uctívám Hospodina, pána nebes.“

A dověděvše se plavci, že Jonáš utíká před tváří svého Boha, báli se a řekli mu: „Co jsi to učinil? Co máme s tebou počít, aby se moře upokojilo?“

„Vezměte mě a vrhněte do moře, a utichne, neboť vím, že tato bouře přišla zaviněním mým.“

Ale ti muži nechtěli a veslovali ze všech sil, aby přistáli ke břehu. Nemohli však, neboť moře se proti nim stále hrozněji vzdouvalo.

Tehdy vidouce, že by všichni zahynuli, volali k Bohu Jonášovu: „Prosíme, Hospodine, abychom pro tohoto člověka nezemřeli. Nevyhledávej krve nevinné!“

A chopivše se Jonáše, vrhli ho do vody.

Vlny se utišily a moře se přestalo bouřit. A vidouce to plavci, obětovali Hospodinovi.

Bůh však nastražil velkou rybu, která Jonáše pozřela.

Byl pak Jonáš ve vnitřnostech té ryby tři dny a tři noci a modlil se.

Nařídil Pán rybě a ona vyvrhla Jonáše na břeh.

Tehdy pravil Hospodin podruhé: „Vstaň, jdi do Ninive, města velikého, a kaž tam, co jsem ti poručil.“

Jonáš uposlechl a chodil ulicemi ninivetskými, kázal a volal: „Po čtyřiceti dnech bude Ninive vyvráceno.“

Ninivetští uvěřili, a vyhlásivše půst, oblékli se v žíněná roucha od největšího z nich do nejmenšího. Neboť když řeč Jonášova došla krále, vstal z trůnu, svlékl svůj oděv, oděl se žíní a seděl v popelu. A dal provolat své rozhodnutí:

„Lidé i zvířata, nic nepožívejte, nepaste se ani nepijte vody. Kajte se, volejte úpěnlivě k Bohu, odvrať se každý od zlé cesty a odvrzte loupeže, které máte v rukou! Jest možné, že se prchlivost hněvu Božího usmíří a Hospodin že nám odpustí.“

Viděl Bůh jejich pokání a zželelo se mu toho, co chtěl učinit. A nepotrestal je.

Jonáš si však vybudoval na východ od města boudu a čekal tu, aby viděl, jak Bůh Ninive zničí a co se bude dít. Ale minul čtyřicátý den a město stálo jako dříve. A Jonáš se ve své horlivosti rozhněval.

„Což jsem to, Hospodine, neříkal,“ žaloval, „dokud jsem ještě byl ve své zemi? Proto jsem utíkal do Tarsu, že jsem věděl, že jsi Bůh milostivý a lítostivý, dlouho čekající a plný milosrdenství, který se smilováváš. Vezmi si duši mou, neboť mi jest lépe umřít, nežli zůstav živ.“

Řekl Hospodin: „Je dobře, že tak horlíš?“

Hospodin rozkázal, aby u úkrytu Jonášova vyrostl břečťan a zastiňoval mu hlavu a chránil ho před úpalem. A radoval se Jonáš z rostliny nadmíru.

Ale nazítří při svítání poslal Bůh červa, který ten břečťan nahlodal, takže uschl. Když svítilo slunce, nastrojil Bůh východní žhoucí vítr a slunce bilo na hlavu Jonášovu tak, že umdléval, jako by měl umřít.

Řekl Hospodin Jonášovi: „Je správné, že se tak hněváš pro ten břečťan?“

Ten odpověděl: „Ano, je správné, že se hněvám až na smrt.“

Pravil Bůh: „Ty lituješ břečťanu, o němž jsi ani nepracoval, ani jej nepřivedl k růstu, který za jednu noc vypučel a za jednu noc zhynul, a já bych neměl litovat Ninive, města tak velkého, v němž jest více než sto dvacet tisíc lidí, kteří neznají rozdílu mezi pravicí a levicí svou?“